Otázka, zda Palestina je stát, či ne, není jen otázkou politickou, nýbrž především otázkou mezinárodního práva. Odpověď na ní je jednoznačná: Palestina není žádný stát. Chybí zde totiž zásadní předpoklady ve smyslu mezinárodního práva, které stát jako takový definují. Na tom symbolická uznání nic nemění.
Dle klasické tříprvkové státoprávní teorie (konvence z Montevidea z roku 1933), která platí za standard v oblasti mezinárodního práva, je nutné splnění čtyř kritérií k oficiálnímu uznání státu. Zaprvé je to definované státní území. Zadruhé trvalé osídlení definovaným národem, či národy. Za třetí efektivní vláda, která přebírá kontrolu nad územím. Za čtvrté je to schopnost navázání styků s jinými státy. Palestina nesplňuje jednoznačně žádné z uvedených čtyř kritérií. Existuji zde dva vládnoucí útvary, které si navzájem konkurují: palestinský Autonomní úřad na západním břehu Jordánu pod kontrolou stran Fatah a islamistický Hamás v pásmu Gazy. Ani jedna z těchto dvou organizací nesplňuje požadavek trvalé, plné kontroly na spravovaném území. K tomu přichází okolnost, že správu prvně jmenovaného území de facto provádí Izrael, a to hlavně v bezpečnostním smyslu, a že pásmo Gazy je pod kontrolou teroristické organizace.
Obě uvedená území nebyla nikdy suverénním státem Palestina. Po rozpadu Osmanské říše byla tato území pod britskou mandátní kontrolou. Plán OSN z roku 1947 předpokládal dva samostatné státy – židovský a arabský. Zatímco v roce 1948 byl ustaven stát Izrael, odmítly arabské státy uvedený plán a vyhlásily Izraeli válku. Palestinská území pak přešla pod jordánskou a egyptskou kontrolu. A to, aniž by vznikl samostatný palestinský stát jako takový.
Stejně tak plán ROADMAP tzv. „kvarteta Blízkého Východu“ – sestávajícího se z USA, EU, OSN a Ruska, podepsaný Izraelem v roce 2003, nepředpokládal vznik palestinského státu v právním smyslu slova. ROADMAP formuloval podmínky pro vznik dvou států včetně bezpečnostně-právních ustanovení, zřeknutí se násilí a utvoření legitimního palestinského vedení státu. Bohužel ani výše jmenovaným Autonomním úřadem, ani Hamásem, nebyly tyto podmínky pro vznik palestinského státu splněny, Tím zůstal ROADMAP politickým záměrem a nestal se nikdy paktem pro vznik suverénního státu Palestina. Suverénní palestinský stát tedy historicky nikdy neexistoval.
Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), organizace založená původně jako zastřešující instituce k „osvobození Palestiny“ – ve skutečnosti ke zničení Izraele – se mnohokrát ukázala být zkorumpovaná a činu neschopná. Mahmud Abbas – předseda Autonomího úřadu, jí vládne bez oficiální legitimace od roku 2005. Jeho spojenci byli zapleteni v atentátu na Olymlijských hrách 1972 v Mnichově, který se stal krvavým bodem palestinské historie.
Hamás je ve smyslu mezinárodního práva klasifikován nejen jako teroristická organizace, nýbrž se ukázal být neschopný vést jakýkoliv stát. Oficiální uznání této organizace se rovná legitimizaci násilí.
From river to the sea
Současné uznání Francií ignoruje i veškeré další okolnosti, jako jsou evropské právní závazky. Dle nich by musela Francie jako členský stát EU své rozhodnutí podrobit souhlasu dalších členských států.
Smlouvy ABRAHAM, zprostředkované Spojenými státy, jasně prokazují, že mír na Blízkém Východě je možno zajistit ne symbolickým „uznáním“ militantních uskupení, nýbrž pouze reálným politickým partnerstvím. Státy jako Spojené Arabské Emiráty, Bahrain, v poslední době i Saudská Arábie, se snaží o navázání ekonomických a diplomatických kontaktů s Izraelem, a to se stoupající tendencí. Tímto „tektonickým posuvem“ se otevírá zároveň prostor ke svobodě pro „svedené duše“ v Gaze i Ramallahu tak, jak tomu bylo v poválečném Německu a jinde po 2. světové válce. Tento vývoj je však torpedován Hamásem a Hisbollahem – nesmiřitelnými a sebezničujícími protivníky Izraele –, kteří v tom vidí ohrožení vlastní existence.
Předčasné uznání a oficiální vyhlášení samostatného státu Palestina je proto nepřijatelné jak z hlediska mezinárodního práva, tak z hlediska geopolitické nesmyslnosti. Došlo by jím nejen k legitimizaci pochybných aktérů, oslabujících konstruktivní arabské síly, ale i k „podminování“ současného pozitivního obratu na Blízkém Východě.
Peter Gauweiler je německý právník a bývalý politik za bavorskou CSU. Komentář byl publikován 30.7.2025 v deníku Die Welt, pro KN do češtiny přeložil Jan Vaněk.
° ° °
