Spojené státy získaly desetiprocentní majetkový podíl ve firmě Intel , vyrábějící pokročilé čipy. Tato zpráva mne vytrhla z intenzivního programování, které poslední dobou požírá 90 % mé pracovní kapacity (těch zbylých deset procent věnuji sazbě Zapomenutých příběhů 8 ), právě proto, že je mému druhému oboru celkem blízko.
Ale nejen proto. Rovněž proto, že toto je přesně ten „hraniční případ“, který úplně nezapadá do standardních ekonomických teorií a tudíž je těžké říci, jestli a) to bylo dobré rozhodnutí a b) pokud ano, zda těch 10 procent, které nyní v Intelu patří strýčku Samovi, je moc nebo málo.
Intel je velká a důstojná firma, které nicméně v minulých cca patnácti letech „ujel vlak“, a to na základě několika špatných manažerských rozhodnutí. Příliš se orientovala na trh velkých serverů, příliš málo na mobilní zařízení, a málo se také zajímala o otázku, kolik ty její procesory vlastně žerou elektřiny. Kterážto otázka se ukázala celkem zásadní, protože elektřina není ani v Americe nijak levná a začal to být významný náklad i pro velké technologické firmy. Dá se tedy říci, že do problémů se Intel dostal celkem zaslouženě a správně by si je měl také „vyžrat“. Tím, že si jej vzal pod křídla americký stát, byť jen z deseti procent, tu vzniká hrozba, že se nahoře zabetonují ti nesprávní lidé.
Toto je asi největší slabina celého plánu – z Intelu by takto mohl vzniknout „digitální Boeing“, rozežraný a líný Otesánek spoléhající se na to, že Velký Otec v Bílém Domě jim vždycky dá nějaké ty strategické zakázky.
Pak je ale ta druhá strana mince, a tou je otázka strategických závislostí, která je přesně tím, co Washington nutí k podobným experimentům.
Čipy jsou široký pojem, asi jako „vozidlo“. Vozidlem může být stejně tak dobře volský potah jako Ferrari, a mezi čipy je z hlediska výkonnosti ještě větší rozdíl než mezi volským potahem a italským žihadlem za deset milionů. A ty nejvýkonnější čipy neumí vyrábět skoro nikdo. Není to jenom otázka peněz, ale i (zejména!) znalostí.
Výroba nejvýkonnějších čipů dneška je opravdová alchymie, dotažená na hranu možného. Pracuje se na úrovni dost blízké velikosti několika atomů křemíku (aneb už tušíte, že další zmenšování už moc nehrozí), a to za pomoci takzvaného extrémního ultrafialového záření (EUV), které už nemá daleko k tomu rentgenovému. Při takovém procesu se toho může pokazit hodně, vyžadováno je ultračisté prostředí, které může být narušeno i jednotlivými atomy kovu uvolněnými z nádob atd.; no, zkrátka, současné náklady na špičkovou továrnu na čipy jsou kolem 500 miliard korun a příslušný EUV laser se dodává rozložený třemi nákladními letadly , přičemž jej umí vyrobit jen jediná firma na světě, nizozemská ASML . ( Zajímavé video na Facebooku .)
(Mimochodem, ten výše zmíněný odkaz na 500 miliard, to je ve skutečnosti dost zajímavý a podrobný článek o tom , proč je ta výroba moderních čipů tak komplikovaná. Magistr Kelly by se divil…)
A pozor, nefixujte se jen na tu částku. Ani za těch 500 miliard se vám ta výroba nemusí podařit , pokud vaši inženýři nemají opravdu hromadu zkušeností a know-how. Ještě jednou – není to otázka pouhých peněz, ale i těch správných „zaklínadel“, která si nijak snadno nekoupíte. Dokonce do té míry, že Čína, která nalila do výzkumu polovodičů hodně peněz a úsilí, pořád ještě tuto technologii – na rozdíl od mnoha jiných – nezvládá. Kdyby to byla jen otázka financí, dávno by ji měli. Nemají. Časem to asi zvládnou, ale je vidět, že je to netriviální úkol a že trvá leta. Zkopírovat atomovou bombu trvalo podstatně kratší dobu.
No, a teď se podívejme na seznam všech světových firem, které dokáží úspěšně používat EUV litografii k výrobě čipů: TSMC (Tchaj-wan), Samsung (Jižní Korea), SK hynix (Jižní Korea), Micron (USA) a Intel (USA). Jenže dvě z těchto firem, SK hynix a Micron, vyrábějí paměťové čipy, a nedokázaly by se nijak rychle přeorientovat na výrobu procesorů . A tak má seznam „elitních fabrik“ na procesory opravdu jen tři jména, z toho jedno americké, a to americké jméno je Intel.
Nu, a to je jádro pudla: dnešní geopolitika je hodně spojena s výpočetním výkonem, který má daná země k dispozici. To, co kdysi byla ropa nebo uhlí, jsou dnes čipy, aspoň z hlediska strategického významu, nebo to tak aspoň momentálně vypadá . Tím pádem si USA nemůžou dovolit z tohoto závodu vypadnout, a i když v něm mají dost kulhavého koně, pořád je to ještě živý kůň. Na rozdíl od těch třicet let zavřených oceláren, které už nikdo nedá dohromady, je Intel pořád ještě funkční firma. A to zpoždění za TSMC může buď dohnat, nebo aspoň nezvětšit.
Ale i tak se samozřejmě může stát, že se z Intelu stane „digitální Boeing“. To je riziko celé transakce, v tom se ekonomické zákony úplně okecat nedají. V podstatě vidím jen jeden mechanismus, který by tomu mohl zabránit, a to je nátlak těch digitálních mogulů (Facebook, Google, Apple a další) z Křemíkového údolí. Ti nebudou ochotni kupovat podřadný hardware ve velkém jen proto, že by se to prezidentovi líbilo, a budou nutit Otesánka k tomu, aby trochu zhubnul a více se hýbal.
Jestli to bude stačit, no, kdo ví. Ale ta rozhodnutí kolem čipů jsou beztak dělaná v hodně husté „mlze války“, fog of war, Nebel des Krieges. Nikdo pořádně neví, jak málo či moc bude v následujících letech důležitá umělá inteligence, v míru i ve válce. A výhodnost či nevýhodnost téhle americké státní akce bude tím pádem jasnější až potom.
Diskusní fórum ke článku najdete zde .
Hudební epilog
Zkuste odhadnout jazyk písně, aniž byste se dívali do popisků na YouTube. Je to docela těžké, ale zvládnutelné.
