D. D. KRAJČA
O tomhle jsem už kdysi psal, ale tehdy mě nečetly tři miliony lidí měsíčně. Dnes se k tomu vracím, protože tahle zkušenost má pořád stejnou, možná ještě větší sílu.
Tento příběh je pravda. Možná si budete myslet, že si ho vymýšlím, abych byl zajímavý nebo vtipný, nebo co já vím co. Ne. Je to pravda, stalo se to před časem a zdánlivě triviální věc, maličkost, blbost mě vedla k hlubšímu zamyšlení. Někdy mám pocit, že ty věci kolem mě přitahuji, nebo se stávají jen mně. Nebo už je vnímám jen já a společnost to bere jako součást života. Ale to já neumím.
Klasický den, klasická situace, otevřeš ledničku a tam jen zima a světlo.
Tedy jdeš do obchodu.
Prolítneš supermarket a těch pár předražených, nekvalitních polootrávených jedů zaplatíš a dáváš za pokladnou do tašky. Stále klasika, nic se neděje.
Oslovila mě přibližně čtyřicetiletá žena. Jen otevřela pusu a vyslovila pár slov, poznal jsem, byla to Ukrajinka. Jednoduše to poznáš. Ten akcent je poznat i po stovce let v civilizaci. Dále silný parfém, přehnaný make-up a celkem vyzývavé oblečení. Ne, to ji nehaním, prostě to je jejich styl.
No dobře, Ukrajinka, stále v pohodě. Pozdravila a zeptala se mě slušně, jestli nevím, kde je ulice Amurská (třeba). Podíval jsem se na ni a slušně odpověděl na pozdrav a řekl větu. Bohužel nevím, kde ta ulice je, nemohu vám poradit.
Zde by mohl příběh skončit. Hotovo, vymalováno. A upřímně mezi námi, já opravdu nevěděl, kde ta ulice je a co víc, nikdy jsem o ní neslyšel. Nemám v hlavě mapy.cz. Tedy kdyby se mě zeptala vlastní matka, odpověď by byla stejná.
Ovšem jen zdánlivě je konec.
Asi třicetiletý mladík se šálou kolem krku jako módní doplněk a teď pozor, tričko jasně ukazující, že je příznivcem současné vlády, nešlo přehlédnout. Vedle něj žena, zhruba pětadvacetiletá, a na mikině placka s heslem podporujícím vládu. Hrnuli se na mě a jeden přes druhého zvýšeným hlasem, pak už křikem, deklamovali…
Co si to dovoluješ, co ti ta paní udělala, proč jí neporadíš, kdo si myslíš, že jsi. Další dezolát, další kdo nás táhne dolů. A to už jsem se přestal smát, položil jsem nákup a čekal jsem, že si neočekávaně zasportuji.
Když si ten vládní horlivec všiml, že mlčím, ale zaujal jsem se svými sto osmdesáti dvěma centimetry a sto čtyřmi kilogramy celkem jasný postoj, přestal se přibližovat, ale o to víc ječel.
Výron průjmu pokračoval. Styl, že se za mě stydí, že se stydí za takové kolaboranty jako jsem já, a že už je na čase se s námi vypořádat a že nebude dlouho trvat a doufá, že vychcípeme.
Slušně jsem mu řekl, že nemá ječet, a ať poradí tedy sám, kde je ta ulice. Což odvětil, že on nemůže všechny ulice znát, ale na mě je vidět, že nenávidím Ukrajince, kteří utekli před válkou.
To už jsem nevydržel a řekl mu, že ještě jednu urážku mým směrem a nakopu ho podle brožury, tedy s rozběhem a s úsměvem. Když viděl, že mi opravdu stačí na něj spadnout a nemusím se ani rvát, sklapl. To si před něj stoupla ta jeho vládní podporovatelka a začala: „No tak dělej, natáhni mi ji, zmlátit mě, ženu.“
Na to jsem jen odvětil, že zříceniny nechávám turistům, a šel jsem pryč. Při odchodu mi zjevně překvapená Ukrajinka, která se mě původně zeptala na ulici, řekla jen: „Já za to nemůžu, na shledanou.“
Proč to píšu
A já se ptám, to jsme kurva Češi. Je to normální.
Všimli jste si té nenávisti. Já opravdu nevěděl, kde ta ulice je a vyjel na mě Čech, Čech po Čechovi. Řval na mě do dezolátu.
Privilegia, strach a slepá ochrana elit
Ukrajinci dnes v naší společnosti mají viditelná privilegia, která mnohým Čechům připadají nespravedlivá a která vyvolávají oprávněný pocit křivdy. Zatímco běžní občané čekají měsíce na vyšetření u lékaře, Ukrajinci přicházejí bez čekání a jsou upřednostňováni. Na silnicích jezdí vozy, které nemusí mít platnou technickou kontrolu, protože jejich řidiči jsou kryti jinými pravidly.
Jejich děti mají zjednodušené přijímací zkoušky a dostávají se na školy, kde už není místo pro české děti.
Tato nerovnost vytváří ve společnosti napětí, které se postupně mění v tichý, ale hluboký strach. Lidé už si netroufají cokoli Ukrajincům vytknout, kritizovat je nebo si s nimi otevřeně promluvit, protože vědí, že za nimi stojí ochrana mocných.
A tato ochrana není jen záštitou před nespravedlností, ale slepou a často bezohlednou bariérou, která brání každé oprávněné námitce či pochybnosti. Vládní elity a jejich přisluhovači brání
Ukrajince jako by byli nedotknutelní, bez ohledu na to, jaká práva či postavení přitom ukrajují z běžných občanů.
Tento stav přetváří společnost v prostor plný tiché frustrace a rostoucího hněvu, který se stále častěji projevuje agresí, nechápáním a rozdělením. A právě z toho strachu a bezmoci pramení scény, kdy stačí maličkost, třeba neznalost ulice, a rázem se člověk stává terčem útoku a nenávisti.
Právě tento strach ze společenského vyloučení a z bezohledné ochrany privilegovaných vytváří jedovatou atmosféru, která rozděluje společnost a kterou mocní chytře využívají k upevnění své moci.
Rozdělená společnost a nenávist jako nástroj moci
Naše společnost je v hajzlu. Není to náhoda, není to osud, ale vědomý proces, kterým nás někdo tlačí do slepé uličky. Rozdělují nás podle původu, politického přesvědčení, podle toho, kdo je správný a kdo ne, podle toho, kdo je pravý Čech a kdo kolaborant, kdo si zaslouží respekt a kdo ne.
Místo toho, aby nás spojovalo něco základního, lidská slušnost, soucit a porozumění, narůstá mezi námi zášť a nenávist. Nenávist, která rozkládá základy naší společnosti a kterou někdo uměle vyživuje a z ní těží. Mocní a politici vědí, že rozdělený národ je snadněji ovladatelný. Proto sází na konflikty mezi námi, na strach, na podezírání.
Zapomínáme na to, že jsme lidé. Zapomínáme, že za každým člověkem je příběh, bolest a někdy i zoufalství. Místo toho si házíme klacky pod nohy, místo abychom si podali ruku.
Je smutné a naštvané sledovat, jak místo solidarity vládne nenávist. Jak někdo křičí, uráží a soudí bez pochopení. Jak místo pomoci vítězí zášť.
Tento příběh není jen o ulici. Je o hluboké trhlině, která nás rozděluje, a kterou musíme začít opravovat, než bude pozdě.
Celou cestu domů jsem si v hlavě přehrával tu scénu ze supermarketu a nevěděl jsem, jak ten podvyživený progresivní bojovník přišel na to, že jsem dezolát. Došlo mi to. Měl jsem na sobě mikinu s lvíčkem na prsou a nápisem ČSSR, nešlo to přehlédnout.
Daniel Danndys Krajča, FB
Pro všechny idioty, kteří mají potřebu komentovat to, jestli je tento příběh smyšlený či není. Pro všechny kravky, které se zamýšlí nad tím, jestli měl agresor v článku tričko s politickým motivem, a pro všechny vypatlance, kteří hodnotí i placku, jestli byla či nebyla, a pro všechny ty chytráky, co řeší, jestli jsem měl tuto mikinu s nápisem ČSSR… A pro ty, kdo se ptají, jestli to bylo v Tescu, Lidlu, Penny nebo Bille, jen jednu větu…
Nic z toho, co píšete nebo co negujete, není podstatné. Je úplně jedno, jestli je to smyšlené, nebo pravdivé.
Pro vás je těžké prostě jen přiznat, že tento článek je odrazem dnešní české společnosti a že pro vás je nejhorší nastavené zrcadlo, v kterém jste hlavně vy… ano, vy lepševici.
The post Když se Češi bojí Čechů. Příběh ze supermarketu, který rozděluje národ first appeared on .
