11. září 2025 se dožil 90 let estonský hudební skladatel Arvo Pärt (*1935), jeden z nejznámějších žijících autorů vážné hudby. Spirituální autor s minimalistickými rysy, autor svébytného výrazově asketického stylu nahmátl svou hudbou cosi, po čem člověk žízní. Zatímco mnozí současní skladatelé se snaží potěšit ucho nebo pobavit či zmást mysl, Pärt hraje o vyšší sázky. Chce se dotknout něčeho, co by nazval duší, a do značné míry se mu to daří.
„Naše doba často vypadá jako pustina, kde nejsou žádní velcí mistři,“ napsal k Pärtovu letošnímu výročí slovenský režisér Timotej Križka . „Ve výtvarném umění už nepotkáváme Fra Angelica ani Michelangela, v hudbě neslyšíme Bacha ani Mozarta, v literatuře nečteme Dostojevského ani Shakespeara. Jako by krása zmizela, jako by umění ztratilo svůj zdroj. Můžeme se shodnout, že krása je v krizi. Ale tvrdit, že už vůbec neexistuje, by bylo nespravedlivé. Její hlas se stále ozývá – tišeji, ale jasněji. Jedním z důkazů je dílo Arvo Pärta.“
Zdálo by se, že hudba Arva Pärta a hudba Johna Williamse, legendárního autora filmové hudby, nemohou být odlišnější. Jeden oslavuje jednoduchost, čistotu a čerpá inspiraci především z posvátných textů, druhý zachycuje silné emoce v rozsáhlých orchestrálních partiturách. A přesto jsou právě tito dva muži nejhranějšími skladateli současnosti. V každoročním průzkumu Bachtrack se Pärt umístil na druhém místě (Williams na prvním) v letech 2023 a 2024 , v roce 2022 byl Pärt první , Williams druhý. Letos se Pärt možná vrátí na první místo, protože koncertní sály a festivaly po celém světě oslavují jeho 90. narozeniny.
Arvo Pärt obdržel v roce 2017 Ratzingerovu cenu, první takto oceněný autor, který není teologem. Papež František označil krásu za „privilegovaný způsob, jak se otevřít transcendenci a setkat se s Bohem“, čímž vystihl, proč Pärtova hudba, věřící někdy pokládaná za modlitbu, oslovuje i sekulární publikum. V jeho hudbě není žádná ideologie, pouze zkušenost, společná všem – touha po dobru, po pravdě, po světle. Všichni jsme stvořeni pro tento hlas, a proto ho rozpoznáváme, i když ho možná nedokážeme pojmenovat.
„Je to očista od všeho hluku, který nás obklopuje,“ říká lotyšský houslista a dirigent Gidon Kremer. Je to hudba, která se odhaluje postupně, s harmonickým klidem, který vyvolává alternativu k hektickému každodennímu životu.
Nadšení pro Pärtovu hudbu přesahuje kruhy ctitelů vážné hudby, kde je někdy vysmíván jako zastaralý či nudný, a zahrnuje i obdivovatele z popového světa, jako jsou Michael Stipe z R.E.M. a Björk.
Nepokojný život
Arvo Pärt se narodil v roce 1935 v Paide v Estonsku. Od dětství hrál na klavír, když byl odveden do sovětské armády, jeho hudební schopnosti mu vynesly místo bubeníka. Později studoval na hudební akademii v Tallinnu. Tam se stal známým jako někdo, koho je třeba sledovat – což bylo v Sovětském svazu „smíšené“ požehnání.
Po studiích v Tallinnu pracoval v letech 1958 až 1967 jako zvukový technik pro Estonský rozhlas. V roce 1980 ho sovětský režim vypudil z vlasti, Arvo s manželkou a dvěma dětmi (a sedmi kufry plnými partitur, desek a kazet) vycestoval do Vídně a o rok později odcestoval na stipendium do Berlína.
Rok 1984 je počátkem jeho tvůrčí spolupráce s významným vydavatelstvím CD ECM a producentem Manfredem Eicherem. Úzká tvůrčí spolupráce přinesla značný počet autorizovaných nahrávek a napomohla tomu, že Pärt se stal globálním fenoménem a posléze jedním z nejhranějších žijících skladatelů. Začalo se o něm mluvit jako o „posvátném minimalistovi“ stojícím mimo čas a trendy. Jeho pomalu plynoucí, niterná hudba, na hony vzdálená všední těkavé realitě, nabízí útěchu a prostor pro usebrání.
V roce 2010 se Pärt vrátil do Estonska, kde dnes žije. V témže roce bylo v Laulasmaa nedaleko Tallinnu založeno skladatelovou rodinou Centrum Arvo Pärta , které pečuje o jeho tvůrčí odkaz a v němž je uložen autorův osobní archiv.
Hledání vlastní cesty
Pärtův styl prošel výrazným vývojovým procesem. Začal neoklasickou klavírní hudbou. Následovalo deset let, během nichž si osvojil nejdůležitější kompoziční techniky takzvané „sovětské avantgardy“: dodekafonii, kompozici se zvukovými masami, kolážovou techniku.
Nekrolog (1960) byl prvním významným dílem mladého skladatele a zároveň první dodekafonní (dvanáctitónovou) skladbou napsanou v Estonsku. Byl to jeho první úspěch i první skandál, který vyvolal oficiální obvinění ze „západní dekadence“. Nekrolog , a pozdější Perpetuum Mobile (1963), skladateli vynesla první uznání na Západě.
V jeho dílech se „avantgarda“ a „raná“ hudba odvážně a nesmiřitelně střetávají, což dosahuje svého nejkrajnějšího vyjádření v jeho skladbě Credo (1968). Už jen název vadil sovětským orgánům, které ji v Estonsku zakázaly. Dílo bylo vnímáno jako provokace a útok na režim. Tento skandál byl součástí divokého, neustálého kolísání mezi schválením a úplným odmítnutím, které Pärta provázelo celý tvůrčí život a nakonec vyvrcholilo jeho odchodem do emigrace.
Nepřízeň komunistického režimu se na konci 60. let potkala s osobním uvíznutím ve slepé uličce, a tak se Pärt na nějaký čas odmlčel. Zdálo se mu, že všechny dosud užívané kompoziční prostředky ztratily své dřívější kouzlo a začaly mu připadat zbytečné. Hledání „vlastního hlasu“ ho vedlo k téměř osmiletému hledání, kdy, podle vlastních slov, se musel „naučit znovu chodit“. Na živobytí si vydělával v rozhlasu, po večerech studoval gregoriánský chorál, středověkou a renesanční hudbu a snaží se proniknout co nejhlouběji, neboť, jak říká, „za uměním spojovat dvě nebo tři noty se skrývá kosmické tajemství“.
Existenciální tíseň tehdy na autora doléhala s nevídanou intenzitou. Otázku, co dál, kladl duchovním i domovníkovi, kterého jedno ráno cestou do práce viděl, jak zametá chodník před domem. „Jak by měl podle vás skladatel psát hudbu?“ zeptal se ho. Domovník po prvotním šoku odpověděl: „Myslím, že by měl milovat každý zvuk.“
„To byl zlomový okamžik“, vzpomínal později Arvo. „Tato samozřejmá pravda zcela překvapila mou duši, která žíznila po Bohu. Od té chvíle se mé hudební myšlenky začaly ubírat zcela novým směrem. Nic už nebylo jako dřív.“
Někdy v té době, počátkem 70. let, v čase tvůrčí krize a intenzivního hledání sebe sama, prožije Part hlubokou náboženskou konverzi a stává se pravoslavným křesťanem.
Tintinabuli
Z ticha onoho období se rodí nová Pärtova hudba. V roce 1976 vzniká malá klavírní skladba Für Alina . Tímto dílem Pärt objevil svou vlastní cestu. Nový kompoziční princip, který zde poprvé použil a který nazval tintinnabuli ( latinsky „zvonky“) , definuje jeho tvorbu až do dnešních dnů.
Jádrem stylu je „dualita“, nový druh „základní struktury“: dvě části se spojují a tvoří neoddělitelný celek. Jednou z nich je všudypřítomná dur/mollová trojzvuk, jehož tóny jsou vázány na druhou část – takzvaný „melodický hlas“ – přísnými pravidly. Tato „dualita“ dvou vedle sebe stojících částí, které existují pouze ve vzájemné souvislosti, se spojuje a tvoří nejmenší a nejdůležitější stavební kámen hudby.
„Ticho je pro mě nic, ze kterého Bůh stvořil svět. V ideálním případě je ticho něčím posvátným. Když se k němu obrátíte s láskou, možná to vyústí v probuzení hudby.“
Pärtova popularita podtrhuje touhu, kterou mnozí pociťují po tom, co jeho hudba nabízí: útočiště před hlukem, prostor pro reflexi, zvukovou formu milosti. „John Updike jednou řekl, že se snaží pracovat se stejným klidem jako řemeslníci ve středověku, kteří zdobili skryté strany lavic svými řezbami, i když je nikdo nemohl vidět. Snažím se, jak jen mohu, žít podle stejného principu.“
Kde začít s ochutnávkou?
Pärtova tvorba je bohatá a všestranná , zahrnuje mnoho rozsáhlých skladeb pro sbor a orchestr, čtyři symfonie a díla pro sólisty a orchestr, stejně jako četné sborové skladby a komorní hudbu.
Kde začít s ochutnávkou? Ochutnejte tři narozeninové skladby, krátké a silné Pärtovy skladby: F ür Alina , Spiegel im Spiegel a Magnificat . Nechte je hrát a dejte tichu šanci, aby vykonalo svou práci. To může být ta nejlepší pocta, kterou tvůrci můžeme vzdát k jeho 90. narozeninám.
Pärt říká, že hudba začíná v tichu. Ticho není prázdné, ale plné, jako země, ze které vyrůstá semínko. „Člověk musí toužit být takový, a pak vše přijde samo. Získáte uši, abyste slyšeli, a oči, abyste viděli,“ řekl v jednom ze svých rozhovorů. Pro něj není hudba výsledkem úmyslného úsilí nebo techniky, ale plodem vnitřního klidu. Člověk se musí vyprázdnit, aby skrze něj mohla zaznít věčnost.
Podle materiálů Arvo Part Centre
