D. D. KRAJČA
Sergej Lavrov opět rozvířil evropské vody. Ne bombami, ne sankcemi, ale slovy. Prohlásil, že Evropa je zdrojem největších pohrom lidstva, od otroctví přes kolonialismus až po dvě světové války, a že v některých evropských zemích, včetně České republiky, se probouzejí síly orientované na vlastní národní zájmy. A část publika se mohla přetrhnout rozhořčením. Jak si to dovoluje. Jak může. Jak je to nepřijatelné.
Jenže problém je v tom, že neřekl nic, co by nebyla pravda. Otroctví bylo evropské. Kolonialismus byl evropský. První i druhá světová válka vznikly v Evropě. To nejsou názory ruského ministra, to jsou kapitoly učebnic dějepisu. A pokud jde o Českou republiku, tak i tam Lavrov jen pojmenoval realitu. Část společnosti skutečně nechce imperiální ambice Bruselu, chce rozhodování doma a volí podle toho politické strany. Ne proto, že by to chtěl Kreml, ale proto, že tak rozhodli voliči. V demokratických volbách. Demokracie, pamatujete.
Pobouření tedy nevzniklo proto, že by Lavrov lhal. Pobouření vzniklo proto, že řekl pravdu nahlas a bez evropského parfému morální nadřazenosti. Připomněl minulost, na kterou se dnes nerado sahá, a současnost, která se nehodí do správného narativu. A to je v dnešní Evropě téměř smrtelný hřích. Neříkat nepravdu, ale říkat pravdu špatným hlasem, ve špatný čas a z nesprávného směru.
A tak se místo polemiky s fakty vede boj s poslem. Protože pravda sama o sobě je těžko vyvratitelná. A ironie celé situace? Ti, kdo dnes nejhlasitěji křičí o ohrožení demokracie, se nejvíc děsí toho, že demokracie skutečně funguje, jen ne tak, jak by si přáli.
Daniel Danndys Krajča, FB
The post Řekl pravdu. A to stačilo first appeared on Pravý prostor .
