D. D. KRAJČA
Několik let posloucháme o bezprecedentních sankcích, o morální nadřazenosti, o tom, kdo je na správné straně dějin a kdo má být izolován tak důsledně, aby si už ani neškrtl. Ruské nebe bylo zavřeno, ruské firmy odstřiženy, ruští sportovci vymazáni, ruští umělci umlčeni a běžní lidé kolektivně potrestáni za rozhodnutí, která sami nečinili. Byla to prý nutná cena za principy a hodnoty, které nesmí ustoupit ani o centimetr.
Pak se ale zavře nebe jinde.
Stačí několik úderů, několik odvet, několik strategických rozhodnutí a letecké mapy se začnou měnit rychleji než politická prohlášení. Zavřený vzdušný prostor nad částí arabského světa je bezpečnostní realitou. Letadla však musí letět, ekonomika se nezastaví jen proto, že se svět dostal do další fáze napětí.
A v tu chvíli přichází ticho.
Žádné velké morální projevy, žádné dramatické titulky. Jen technická změna trasy. Letadla z Londýna, Říma, Paříže či Amsterdamu si klidně naplánují přelet přes ruský vzdušný prostor. Efektivně, pragmaticky, bez ideologického balastu.
Najednou je ruské nebe dobré. Najednou je průchodné. Najednou je potřebné.
Za přelet se samozřejmě platí. Platilo se vždy, platí se všude. Je to standardní mezinárodní praxe. Jenže ještě včera se tvrdilo, že jakýkoli finanční tok směrem do Ruska je morální selhání. Dnes evropské aerolinky tiše hradí poplatky a nikdo už nepočítá, zda tím náhodou nepřispívají na válku, proti níž se tak hlasitě vymezují.
Sankce se ukazují jako pružný nástroj. Tvrdý v prohlášeních, měkký v praxi. Absolutní v médiích, relativní v okamžiku, kdy se jedná o vlastní pohodlí, čas a náklady. Kolektivní tresty byly prezentovány jako nezbytné. Jenže jakmile jde o vlastní logistiku a obchod, zásady se náhle přepočítávají na kilometry, minuty letu a cenu paliva.
Rusko v této situaci nemusí dělat vůbec nic teatrálního. Nevyhlašuje triumf, nekřičí do kamer. Prostě otevře koridor a inkasuje. Bez patosu, bez hysterických tiskových konferencí, bez moralizování. V tom je možná ta největší ironie celé situace.
Ukazuje se, že svět není černobílý, že sankce nejsou svaté písmo a že geopolitika se řídí zájmem, nikoli emocemi. A že ti, kdo nejhlasitěji mluvili o absolutní izolaci, dnes velmi tiše využívají přesně ten prostor, který měl být symbolem trestu.
Nebudu předstírat falešnou neutralitu. Cítím v tom určitou satisfakci. Ne z války, ta je tragédií pro obyčejné lidi na obou stranách, ale z toho, že se začíná obnažovat pokrytectví a krátkozrakost sankční politiky, která dopadala především na běžné lidi a byla vydávána za morální vrchol civilizace.
A tak se škodolibým úsměvem zdravím z Vietnamu, kde je mi přes všechen smutek z války nějak lehčeji právě proto, že se ukazuje, jak rychle se velká slova rozpouštějí ve vzdušném prostoru, když jde o vlastní zájmy. Satisfakce, které se Rusku začíná dostávat, není výsledkem propagandy, ale reality mezinárodní dopravy a tichého pragmatismu těch, kteří ještě včera mluvili o absolutní izolaci.
Svět je složitější, než by si přály tiskové konference. A někdy stačí zavřít jedno nebe, aby se otevřela pravda o tom druhém.
Daniel Danndys Krajča, FB
Článek Sankce jen do prvního zavřeného nebe se nejdříve objevil na .
