LIBOR ČÍHAL
88členná rada expertů, většinou islámských konzervativců, vybere nového lídra ze spisku potenciálních nástupců, který Chameneí zanechal. Až po padesáti letech vrátila Amerika íránským molláhům úder a podařilo se to až poněkud hrubší formou. V roce 1979 držely íránské Pasdaran 444 dní v obklíčení v budově ambasády 52 amerických diplomatů. Carter, který měl být morálním substitutem „proradného“ Nixona, definitivně ztratil prezidentský kredit a Američané s ním trpělivost. Na počátku Carter v zajetí své pseudomorálky žehnal islámské revoluci. Carter zablokoval použití armády proti demonstracím, šáh velel po zuby vyzbrojené armádě a bez nátlaku západních politiků bylo rozdrcení protestů záležitostí pár dní. Amerika Jimmyho Cartera byla velmi odlišná od té dnešní. Vitální Amerika té doby žila v chaotických propadech a vzestupech, ale byla nabita tvořivou energií ve všech směrech a na její straně stály dějiny. Dnešní Amerika je velmi špatným odvarem té minulé. Trumpův úder pravděpodobně zůstane jen prostou mstou za uvězněné diplomaty a nic víc, protože Írán je jiné sousto než Venezuela nebo Dánsko. Vývoj tamních událostí bude mít jiný průběh než soudí Trumpův štáb a v absurditě dějinného toku se úder může ukázat nebezpečný samotnému Izraeli, jehož lídr úder zosnoval. USA v nějaké formě vedou s Íránem padesátiletou válku, např. podporovaly tyrana Husseina ve válce s Íránem, která stála milion mrtvých apod., ovšem zdaleka nemají vyhráno. Americký lid je proti válce a pouhé bombardování změnu režimu nepřivodí.
Íránský režim je velkou dobovou anomálií, ale stejně tak je jí Evropská unie a Leyenová s Macronem, tyto anomálie nelze řešit podobnými zásahy z mnoha důvodů. Svoboda má nekonečně podob a aby byla opravdovou reálnou svobodou musí její tvar vzejít z lidové artikulace, když ji někdo vnutí zvnějšku, ztratí duši a pokud se lidu jako model spravedlnosti vnucuje západní model, je to velmi pochybné. Likvidace 86letého vůdce, který navíc část času trávil na onkologické klinice se nepodobá rozmyšlenému činu dobře zohledňujícímu všechny možné důsledky. Blízký východ je odjakživa obrovskou laboratoří politických systémů, náboženských směrů, mesiášů, fanatiků apod., naházet bomby do této laboratoře se obvykle vymstí a bylo by velkou tragédií, kdyby to nakonec zasáhlo Izrael.
Anomální režim, ale se záviděníhodnou kvalitou a šíří průmyslové produkce, průmysl se zde nachází očividně v lepší situaci než v Americe. Velkým ekonomickým problémem režimu byl atomový program odčerpávající velké finanční prostředky, jinak by zde byla lepší prosperita než v EU a lid by netoužil po ničem jiném. Trump argumentuje tyranským režimem a kapacitou Íránu během pár týdnů vyprodukovat jaderné zbraně. Loňská 12denní válka ochromila íránský jaderný program, k jeho novému nastartování by Írán potřeboval několik let vývoje a velký kapitál.
Spíš než atomový program, je USA a Izraeli nebezpečnější vývoj íránských konvenčních zbraní, což je ovšem zcela legitimní záležitost. Za americkým úderem stojí snaha o nastolení režimu otevřeného západní ideologii.
Západní média na okraj líčení íránských událostí si tu a tam vzpomenou na zabité protestující studenty, ale většina informace se nese v dimenzi ropných kalkulací. V líčení příštího demokratického období se začíná a končí u voleb. Pak už Íránci dají pokoj a geopoliticky to poškodí Rusko a Čínu. Íránci by byli velmi naivní, kdyby přistoupili na tuto hru, mají daleko navíc než vplout do přístavu upadajícího Západu, kterému jde jen o prodloužení své konzumní existence.
Funkční demokracie je k rozvoji společnosti nezbytná, ale vždy v historii byla záležitostí malého, ale nezbytného počtu lidí, který byl relevantní dané situaci. Bylo to tak např. ve středověkých Benátkách nebo dnešní Číně. I v šáhově Íránu, stejně jako v dnešním režimu se konaly demokratické volby. V Íránu se ve všeobecném hlasování volí prezident a jednou za pár let shromáždění expertů, které zvolí náboženského vůdce. Podobně jako kdysi šáh, dnes molláhové stojí nad politickým systémem a brání vybočení z jimi definované legitimity. Legitimita systému je zpochybnitelná ze dvou důvodů a to platí asi univerzálně: neschopnost systému zajistit většině dostatečnou míru prosperity a odmítnutí režimu respektovat přirozený prostor lidské svobody.
V italské Destra píše Nicola Silenti. Vojenská moc nenahradí historii, kulturu a ani komplexnost národů. Svět se neskládá z dobrých a špatných režimů, zabití lídra nevede automaticky k nastolení spravedlivějšího režimu. Každá vojenská intervence plodí důsledky, které jdou mimo bezprostřední cíle intervence. Naruší se regionální stabilita, posílí radikální směry a delegitimitují umírnění. Režimu se dá do rukou silná zbraň – může se prezentovat jako obhájce národních zájmů.
Článek V Íránu se v přísně tajném režimu nastartoval proces volby nového vůdce země, který by vystřídal zabitého Chameneího se nejdříve objevil na .
