Záhy poté, co naše vláda zmínila, že hodlá omezit přístup dětí do 16 let na sociální média – a to po vzoru Austrálie a Francie – jsem zde varovala před tím, že zde rozhodně nejde o děti.
Takový puberťák si ostatně vždy najde způsob, jak se dostat kamkoli potřebuje. A na menší děti mohou dohlédnout rodiče. Nicméně tato náhlá péče o děti nemá s dětmi společného vůbec nic.
Jde o kontrolu každého z nás, ale především o zavádění digitálních identit, které budou nakonec prezentovány jako jediný spolehlivý nástroj pro ověření věku.
Vzhledem k tomu, že jsem k novému nápadu na omezení přístupu nezletilých k sociálním médiím zaznamenala i nadšené reakce, ráda bych přinesla i to, jak podobné úmysly komentují jinde.
My, kdo se již roky zabýváme budováním digitální diktatury, totiž moc dobře víme, že právě zavedení „kontroly věku“ je velmi důležité pro zavedení kontroly každého z nás.
Zde je tedy pohled od irského politického komentátora Davida Thundera, který si také uvědomuje, kam skutečně tyto záměry na kontrolu věku směřují…
V dnešní době jsme svědky silného tlaku na posílený vládní dohled nad digitální komunikací, od Austrálie a Spojeného království až po Irsko, Německo a Španělsko, ať už zavedením požadavku na univerzální digitální identifikaci pro přístup k sociálním médiím nebo špehováním soukromých chatů občanů.
Hlavním důvodem pro posílený dohled a sběr dat je ochrana dětí před online škodami, jako je pornografie a závislost na sociálních médiích.
Vzhledem k nedávným zkušenostem s nestoudným překračováním pravomocí vlády racionalizovaným „solidaritou“ a ochranou před nemocemi by však měl být jakýkoli krok vlády, která si nárokuje posílené pravomoci v oblasti dohledu nad našimi osobními údaji a komunikací, vnímán s podezřením.
Vlády někdy zneužívají nejhlubší obavy a nejušlechtilejší touhy občanů, aby je přesvědčily k rozšíření státních výsad na úkor osobních svobod.
Nejde o hypotézu, ale o historickou realitu, kterou názorně dokládá britská psychoanalýza, jejímž cílem bylo přimět občany k očkování, a britský ministr zdravotnictví, který se v soukromé korespondenci chlubí tím, že oznámí příchod nové, virulentnější varianty covidu, aby všechny vyděsil k smrti.
Pokud bych chtěl přesvědčit velkou populaci o potřebě rozsáhlého státu s dohledem – a neměl bych žádné zásady – pokusil bych se napojit na jejich nejhlubší lidské instinkty.
Apeloval bych na ty druhy instinktů, které potlačují racionální uvažování a klidné myšlení. Jedním z těchto instinktů je přirozená touha chránit naše děti před újmou. Jsme od hlavy až k patě naprogramováni k ochraně našich dětí a vlády si to uvědomují.
Kampaň za zavedení rozsáhlejšího systému sledování využívá právě tento argument. Říká se nám, že nemůžeme ochránit děti před online újmou, pokud nezavedeme rozsáhlé mechanismy sledování.
Tuto logiku vidíme v praxi v zákoně o online bezpečnosti ve Spojeném království a v zákoně o digitálních službách v Evropské unii.
Netvrdím, že každý, kdo argumentuje pro zákaz přístupu k sociálním médiím pro osoby mladší 16 let, úmyslně manipuluje s rodičovskými instinkty lidí, aby racionalizoval stát pod dohledem.
Známí komentátoři jako Jonathan Haidt odvedli dobrou práci při odhalování škodlivosti online interakcí pro děti a dospívající a já se domnívám, že jeho důvody pro podporu zákazu sociálních médií pro osoby mladší 16 let jsou upřímné a ušlechtilé.
Za tímto tlakem na univerzální digitální identifikaci se však skrývá temná agenda, kterou Jonathan Haidt a další zastánci zákazu podcenili. Převládající tendencí vlád v posledních letech bylo získat veřejnou podporu pro rozsáhlé dohledové pravomoci nad soukromou komunikací občanů.
Vlády mají jakožto držitelé moci zájem získat kontrolu nad daty občanů. Pokud to dokážou s odvoláním na „bezpečnost dětí,“ udělají to. Myslet si opak by bylo vrcholem naivity.
Jakákoli upřímná debata o regulaci sociálních médií ze strany vládních aktérů se musí zabývat tímto širším problémem.
Říká se nám, že abychom zajistili bezpečnost dětí, musíme zmocnit státní orgány k monitorování soukromých konverzací, oslabit nebo eliminovat šifrované soukromí v našich online chatech a požadovat od uživatelů sociálních médií, aby se identifikovali a zaregistrovali své biometrické údaje pokaždé, když se připojí k internetu.
To je hluboce problematické.
Pokud online anonymita zmizí, pro státní subjekty bude mnohem snazší sledovat totožnost a místo pobytu občanů, kteří se ozývají proti těm, kteří jsou u moci. Někteří by tuto obavu mohli považovat za paranoidní. Ale paranoidní to není, je to prozíravé.
Nedávná historie nám dává důvody k opatrnosti. Během období covidu vlády potlačily protesty, zmrazily bankovní účty a cenzurovaly projevy.
Například ve Spojených státech i zemích EU vládní úředníci vyvíjeli tlak na společnosti sociálních médií, aby potlačily kritiku covidové politiky. Máme dostatek důvodů se domnívat, že vlády využijí nástroje, které mají k dispozici, k ochraně svého narativu a posílení své moci.
Nyní se nám říká, že děti trpí návykovými účinky sociálních médií, a že platformy by měly být pro nezletilé mladší 16 let nelegální nebo nepřístupné. Aby se však takové pravidlo prosadilo, museli by všichni – děti i dospělí – ověřit svou totožnost jako podmínku pro přístup k sociálním médiím.
To fakticky eliminuje anonymitu, odstraňuje klíčovou pojistku proti autoritářskému dohledu a výrazně usnadňuje sledování disidentů a kritiků.
S požadavky na univerzální digitální identifikační údaje existují i další problémy. Teenageři jsou pozoruhodně zdatní v obcházení omezení.
Používají VPN, nové softwarové nástroje nebo jakékoli technologické řešení, které se objeví příště. Přísná pravidla se mohou ukázat jako neúčinná a zároveň znamenat značné náklady na občanské svobody.
Za těmito návrhy se skrývá také znepokojivý předpoklad: že ochrana dětí online je primárně odpovědností státu, nikoli rodičů. Rodiče si musí uvědomit, že sociální média mohou být návyková a psychicky škodlivá.
Výchova dětí v době sociálních médií a umělé inteligence je nepopiratelně obtížná, ale tuto odpovědnost nelze jednoduše předat vládě. Když se vlády této role ujmou, mají tendenci používat tupé nástroje, které způsobí značné vedlejší škody na svobodě projevu a soukromí.
Je načase být upřímný ohledně toho, o co v této debatě skutečně jde. Nejde jen o bezpečnost dětí.
Jde o to, zda velmi omezená ochrana, kterou nabízejí navrhovaná opatření, stojí za to, abychom ji vyměnili za infrastrukturu mocného státu, který má nad vámi plný dohled.
Ohodnoťte tento příspěvek!
[Celkem: 0 Průměrně: 0 ]
