MONIKA ČÍRTKOVÁ
Vzhledem k mé – mírně řečeno – nenáklonnosti k cestování jsem nikde neuvízla, a nemusím proto řešit složitou cestu z Asie domů.
Lidí, kteří jsou letištním chaosem postiženi, je mi líto , sama bych byla z takové situace lidově řečeno „na prášky“, už proto, že se z každé cesty bez výjimky moc těším domů, v podstatě už od chvíle, kdy překročím hranice ven. Trčet někde v hotelu nebo na letišti a shánět vhodné letenky by pro mne byl velký diskomfort. Ale diskomfort je to pro každého, byť z racionálního hlediska není několikadenní zdržení na cestě v života běhu nic zvlášť významného.
Nepovažuji také za oprávněné výtky vládě, že se málo snaží dostat české občany domů. Možná se dalo trochu odhadnout, kdy začne útok na Írán, ale těžko bylo možné čekat takovou míru odvetných opatření i vůči třetím zemím, a s tím spojené delší uzavření vzdušného prostoru. Když se nedá létat, tak s tím prostě ani ministerstvo zahraničí nic moc neudělá, všechna řešení jsou z podstaty věci náhradní.
V souvislostí s touto situací se také ukázalo, kolik Čechů nejenže do Perského zálivu cestuje na dovolenou, ale také si tam pořizuje byty, ať už rezidenční nebo investiční.
Musím říci, že mne to překvapuje, ne snad že bych to považovala za špatnou investici, ale – když vidím tu okázale luxusní betonovou džungli v poušti, osvícenou neony a vzešlou z otrocké práce, připadá mi to tak nehostinné a depresívní místo k životu, že by mne ani nenapadlo tam trávit více času, než je nutné, nota bene třeba s dětmi. Možná nakouknout, to ano, a brzy raději pryč.
Navíc u vědomí toho, že běžné součásti evropského života, jako určitý typ oblékání, koupání v plavkách nebo chození do kostela jsou z hlediska místních vlastně nežádoucí. Tento aspekt pobytu by zrovna pro mne byl dost podstatný i tíživý, protože obecně nemám ráda disrespekt ke zvyklostem a normám dané země.
Ale hlavně, když to vidím, napadne mne vždycky jediné: kam se z těch mrakodrapů chodí na procházku?
FB
The post Dubaj?! first appeared on Pravý prostor .
