PETR VLK
Časy se evidentně, alespoň ve Francii, mění. V Česku zatím nikoli. Tady media se zděšením dávají titulky, že ta ropa může snad být až těch 200 za barel, ta hrůza, ale nešť, hlavně, že sestřelíme ten darebácký režim. Všechno ostatní je tabu.
Redakce Journal du Dimanche to vidí jinak. A klade si, v závěru, velmi správnou otázku. S níž už se delší čas potýkám i já!
Xenia Fedorova : «La guerre en Iran et le choc énergétique qui frappe déjà l’Europe»
podle překladače
Xenia Fedorovová: „Válka v Íránu a energetický šok již zasáhl Evropu“
Válka na Blízkém východě již narušuje globální energetickou bilanci. Vzhledem k prudce rostoucím cenám, napětí ohledně Hormuzského průlivu a strategickým závislostem se Evropa jeví jako obzvláště zranitelná.
Válka proti Íránu už není jen strategickým scénářem. Nyní přináší první ekonomické dopady. Uzavření Hormuzského průlivu a prudký nárůst cen ropy Brent nad 100 dolarů za barel ukazují, jak rychle se geopolitická krize může přeměnit v globální energetický šok. A v této nové rovnici se Evropa jeví jako jeden z vůbec nejzranitelnějších hráčů.
Od roku 2022 se energetika totálně zpolitizovala. Nejprve sankcemi a rozchodem s Ruskem a nyní hrozbami pro obchodní toky ropy v Perském zálivu a přepravu LNG. Výsledkem je svět, ve kterém se ropovody, tankery, přístavy, sankce, pojištění a úzká hrdla staly strategickými nástroji. Už to není jen trh; je to aréna tvrdého soupeření mezi mocnostmi.
Spojené státy jsou nyní mnohem odolnější. Díky revoluci v oblasti břidlicové ropy a plynu se staly jedním z předních světových producentů uhlovodíků a disponují významnou exportní kapacitou zkapalněného zemního plynu. Jejich energetická bezpečnost se opírá především o vlastní produkci a převážně kontinentální logistickou síť, která je méně vystavena vlivům hlavních strategických přepravních tras.
Z hlediska striktní energetické bezpečnosti se proto Evropa a Asie jeví jako daleko zranitelnější než Spojené státy. Čína je silně závislá na tocích energie z Perského zálivu, což ji činí strategicky zranitelnou v případě narušení dodávek v Hormuzském průlivu. Má však i další manévrovací prostor: Peking může zvýšit dovoz z Ruska, aby kompenzoval některá ze současných narušení.
Souhlasilo by Rusko s tím, aby se opět stalo dodavatelem energie pro Evropu?
Pro Evropu je však situace mnohem kritičtější. Kontinent se již potýká s důsledky narušení ruských plynovodů a zároveň se snaží doplnit své zásoby a odvrátit další cenovou krizi. Evropská unie již snížila podíl ruského plynu na přibližně 12 % do roku 2025, přičemž se očekává, že tento podíl v roce 2026 klesne o dalších 30 % s cílem ukončit dovoz ruského plynu do roku 2027.
Velká část tohoto objemu byla nahrazena zkapalněným zemním plynem, zejména ze Spojených států. Otázka rezerv je opět klíčová. Evropské strategické rezervy mohou zmírnit dočasný šok, ale zůstávají omezené. V některých scénářích dlouhodobé krize by tyto rezervy mohly vydržet jen několik měsíců, někdy maximálně tři, než se napětí v dodávkách stane neudržitelným.
V této globální energetické rovnici hraje Rusko i nadále ústřední roli. Díky svým obrovským zásobám plynu a ropy a infrastruktuře, která je již propojena s Evropou, zůstává Moskva jedním z mála dodavatelů schopných rychle zmírnit krizi dodávek. Tato možnost však čelí velké politické překážce: sankcím a strategické roztržce mezi Evropskou unií a Ruskem. Zrušení těchto sankcí by pro mnoho evropských vlád bylo politicky výbušnou volbou. Vyvstává však ještě nepříjemnější otázka: souhlasilo by Rusko s tím, že se znovu stane dodavatelem energie pro Evropu poté, co bylo tak náhle odsunuto na vedlejší kolej?
Moskva již několik let systematicky přesměrovává svůj export směrem k Asii, zejména do Číny a Indie. Tato nová energetická partnerství se budují dlouhodobě a sledují jasnou strategickou logiku: snižování závislosti na evropských trzích. Současná krize tak odhaluje zásadní paradox. Evropa se snažila snížit svou energetickou závislost z politických důvodů. Ve světě, kde se množí geopolitické krize, se však tato strategie mění ve zranitelnost.
Pokud by válka na Blízkém východě způsobila trvalé narušení globálních energetických toků, mohl by se evropský kontinent čelit drsné realitě: v boji o zdroje, kde ostatní velmoci mají alternativy, on ne. Pro Evropu se řešení energetické rovnice může ukázat jako mnohem složitější.
***
Autorka vyhmátla přesně jádro pudla!!! Hormuz je uzavřen . Nikdo netuší na jak dlouho. Ale všichni vědí, že každý den jeho utěsnění je velký průšvih. A to především pro Evropu.
Ta si náramně pochvalovala a dokonce pořád pochvaluje, jaké že terno je přestat dovážet energetické nosiče z Ruska. Ta svoboda! Úžasná. Vždyť je tolik jiných dodavatelů! Například na Arabském poloostrově! Stačí jen podepsat kontrakty a udělat na Putlera dlouhý nos. Nebo v USA.
Jenže ještě před iránskou válkou náhle stejná Evropa zjistila, že předáním klíčů od svých energetických zásobníků Trumpovi je Evropa zoufale vydíratelná a že je to špatně. No, co ještě máme ten Blízký východ! To je pojistka!
Jenže dnes už vidíme, že není! Pojistka široká 33 kilometrů praskla a jaksi náhradní se v OBI ani nikde jinde koupit nedá.
Co s tím? Na to se sešli kolektivně západní papaláši na G7, kde se dohodli, že je potřeba sáhnout na strategické rezervy, ale především na tom, že se nesmí za žádnou cenu polevit v protiruských sankcích!
Následně, včera se kolektivně západní země, členové Mezinárodní energetické agentury (IEA) se dohodly na uvolnění 400 milionů barelů ropy ze svých nouzových rezerv na trh, aby vykompenzovaly ztráty způsobené válkou na Blízkém východě.
Výsledek na burze? Teď kdy to klepu vidím, že nám ropa v reakci na toto ohlášení stoupla o pěkných skoro 7% za barel nahoru a už se zase blíží magické stovce!
Bravo paňáčkové, bravo!
Zajímalo mne kolik těch 400 milionů barelů představuje dnů celosvětové spotřeby – a představte si, že celé 4 dny!!!! Tedy ani ne 100 hodin…
Samozřejmě, to jen v případě, že by nikdo na celé zeměkouli už žádnou ropu netěžil a neprodával. Což je nesmysl. Nicméně pamatuji velmi dobře ropný šok 1974. Kdy se západní ekonomiky začaly hroutit, když arabští producenti omezili nabídku tuším že tenkrát o 4% . A ceny vyletěly na tehdejší čtyřnásobek.
Dnes uzavření Hormuzu znamená, že na trhu schází minimálně něco mezi 10-13% obvyklé nabídky. Při celosvětové denní spotřebě 100 milionů barelů jde o 10 – 13 milionů. Tohle má to uvolnění 400 mio strategických zásob vykompenzovat. Bavíme se tedy o cca 40 dnech kompenzací. Ne více. Ovšem kompenzací veskrze provozních, nikoliv cenových. Což je druhý faktor. Ale ten viditelnější, protože cenové totemy na pumpách míjíme denně a všichni a dokonce si jich všimnou i intervjůci z Kavčích hor.
Řekl bych, ve světle těchto faktů, že těch max. 40 dnů je asi tak časový limit, do kdy se musí nějak zlomit iránská válka. Buď tím, že se Irán složí nebo tím, že gangster Trump vyhlásí vítězství a stáhne se. Žádné jiné další řešení se nenabízí.
Tvrdím to i přes to, že znalý věci klidně namítne – ale vlku celkové disponibilní strategické zásoby Západu jsou, i po uvolnění těch 400 milionů, ještě dvakrát větší – tedy dalších 800 000 mio. Takže dalších 80 dnů.
Nesouhlasím. To už se bavíme o skutečně strategických zásobách. Pro případ velké existenční války a krize a nikoli zločinné a zbytečné gangsterské války jednoho egomaniaka a jeho našeptavače. To už by pak každý stát řezal do vlastního krku, jen proto, aby Trump s Netanjahuem mohli válčit dál. Zbavit se posledních strategických rezerv se snad neodváží ani dutohlavové velikosti Leyenové, Merze, Starmera, Macrona. I když nepochybuji, že Fiala s Lipavským, Rakušanem, Jurečkou, Pospíšilem a Hřibem by neváhali ani sekundu. A nakonec nám oznámili, že jízda na kole nebo chůze pěšky je pro naše dobro.
Ano, jestli se ropná a plynová krize díky téhle zločinné válce protáhne, pak Evropa ze všech velkých ekonomických hráčů tahá za zdaleka nejkratší konec!!! Čína se s jistotou může opřít o Rusko. Indie nejspíše také. Japonsko s Jižní Koreou se pravděpodobně přidají. Jak nasvědčují zprávy z ruských zdrojů, že jejich automobilky se snaží o návrat na ruské trhy i čemž se v tuzemsku i jinde hluboce mlčí. A co jsou automobilky proti energetické bezpečnosti?
Mimochodem, když Evropa ještě dávno před ukrajinskou válkou začala s protiruským plynovým tažením, četli jste na Kose, že si kope hrob. Protože až se zrealizuje plynovod Síla Sibiře 2, tak už nebude napojen jen na východosibiřská naleziště, nýbrž také na Tjumeň, na plynová pole, zásobující dosud výhradně Evropu. No tak teď se to zrealizuje.
Pro Rusko nepochybně zpřetrhání dodavatelských vazeb na ropu plyn s Evropou představovalo velkou ránu. Ale našlo a najde náhradu. Ve světě prostě není dost energetických zdrojů. Před zahájením války existovala volná nadprodukce v naftě celkově asi jen 2-3%. Ovšem skoro celá jen na Blízkém východě. Ta teď zmizela také. Není kam sáhnout.
Rusko provedlo diverzifikaci trhů a orientuje se na Asii.
Takže autorka pokládá naprosto správně klíčovou otázku: Bude Rusko ochotné, po tom všem, čím si od Evropy za poslední roky prošlo, ochotno Evropě dodávat?
Moje osobní odpověď je – NEVÍM! Pomsta je sladká, ale byznys je byznys. V každém případě – to vítězství Evropy , když se odstřihla od darebáckých molekul a vyměnila je za molekuly svobody ji přišlo zatraceně draho. Některé prameny uvádí, že snad už na 2 biliony eur.
Nevím zda je to pravda. Ale půjde o pořádný balík. Plyn kupujeme 2-3 dráž než od Putlera. Naši smrtelní světoví konkurenti – Čína a Indie si naopak bahní ve slevách, které jim Kreml musí poskytnout za to, že od něj kupují. A mají tedy energie za lacinější ceny, než měla Evropa v normálních dobách. Tomu se v době naprosto vražedné ekonomické soutěže říká sukces jak má být!!!!
Navíc po kontraktech s „kamarády“ z Asie je otázkou jestli rusům nějaké další volné kapacity vůbec zbudou. Protože hlavně Čína ví, že Hormuz a jeho uzavření je malér, ale kontrola US NAVY nad světovými obchodními trasami ještě větší. A trubky z Ruska žádný svaz letadlových lodí nikdy kontrolovat nebude. I kdyby jej náhodou vedla fantastická nová letadlovka Donald Trump.
Jsem opravdu zvědav, co se na ropném a plynovém trhu bude dít. Tím spíše, že těsně před perskou válkou se mi podařilo podepsat nové dvouleté smlouvy na dodávky elektřiny a plynu.
Ale o mně to není. Těch 40 dní, kdy asi budou ty strategické rezervy kompenzovat blízkovýchodní výpadky v ropě, beru jako dost zásadní limit pro konec války. To je skoro do konce května. A pak už nebude moc času na vůbec nic.
A doplňování ropy do strategických zásob zpět přivodí asi také docela pěkný šrumec. Nicméně ani zdaleka tak velký, jako znovunaplnění po zimě prázdných zásobníků plynu! Další zima nepočká. Topná sezona začne znovu už za necelých 5 měsíců. Spíše 4. A nakupovat začnou všichni najednou. No hlavně, že jsme se toho Putlera zbavili!! A jeho podvratných hybridně válečnických dlouhodobých kontraktů s pevnými cenami!
Vítězství je prostě vítězství!
Dodatek hned po dopsání.
Dopsal jsem, zeditoval a šel se hned mrknout na finanční portál Kurzy.cz, co jako že mezi tím udělala burza.
a tam na mne vyskočil následující titulek
Plán na uvolnění 172 milionů barelů ze SPR by zmenšil „energetickou pojistku“ USA o více než 40 %
Takže z těch 400 mio tun ropy by skoro půlku uvolňovaly Spojené státy.jsou rozplánovány do 120 dní. Že by tohle fungovalo jako cenový polštář? Při výpadku 10-13% denně? netuším. Ale určitě to zjistíme.
Nejvíce mne ovšem ohledně amerických strategických zásob ve výši 415 milionů barelů překvapilo tohle:
Axios zároveň upozornil, že SPR musí držet i minimální „provozní“ zásobu (kolem 150 milionů barelů), takže velké drawdowny mohou zmenšit reálně použitelný polštář rychleji, než napovídá samotný headline objem. Takže více než 1/3 je netěžitelná! Což znamená, že už nyní si USA docela hodně zahrávají!!!!
Prostě Trump chce vyhrát za každou cenu . Ale čas je jeho zásadní nepřítel. Takže 40 dní…. Count down běží.
Evropě odtikává už dávno. Od té doby slavného odstřižení!
KOSA NOSTRA
Článek Souhlasilo by Rusko s tím, aby se opět stalo dodavatelem energie pro Evropu? se nejdříve objevil na .
