PAVEL ŠIK
Dokument Pan Nikdo proti Putinovi získal Oscara. Já jsem ho zatím neviděl, ale jeho ocenění vnímám jako ocenění odvahy jeho hlavního protagonisty Pavla Talankina a reálné práci lidí, kteří za ním stojí. Film chápu jako proti-Putinovský a protirežimní a až bude k dispozici, podívám se na něj.
Aktivista, filmař nebo nezisková organizace může říkat, popisovat a kritizovat co chce, to je smysl občanské společnosti a je samozřejmě škoda, že to Talankin nemůže dělat doma v Rusku. Stejně relevantní je ve svobodném diskurzu i pohled, že i přes kritiku sdílenou v západním mediálním prostředí v Rusku většina lidí volí Putina bez ohledu na to, jakou propagandu zvolil režim po začátku války, a tím pádem mnoho Rusů bude brát jako film protiruský. A stejně relevantní je i kritika autora a filmu, která se objevila v médiích, že film je neetický, protože lidé ve filmu – včetně dětí – nesouhlasili s natáčením pro dokument a nevěděli, co se děje.
Nejzajímavější pro mě ale bylo české hodnotové divadlo, které přišlo rychleji než skončilo vyhlašování cen. Jakkoli každý může mít ve svobodném diskurzu nějaký názor, politik si nemůže dovolit říkat, popisovat, kritizovat nebo oslavovat, co chce.
Žijeme v momentu, kdy se současně odehrávají dvě války s přímým dopadem na evropskou bezpečnost a ekonomiku.
Pokud je stručně popíšeme, na Blízkém východě konflikt ohrožuje Hormuzský průliv, přes který teče podstatná část světových dodávek ropy a LNG a Evropa může velmi brzy čelit situaci, kdy bude muset pragmaticky přehodnotit svůj postoj k ruským uhlovodíkům. Ne z morální kapitulace, ale z prosté energetické aritmetiky. Zároveň u konfliktu na Ukrajině probíhají opatrné snahy o rozhovory o možném příměří, nejen ze strany USA, ale i ze strany některých evropských politiků.
V takové situaci je diplomatický prostor vzácné zboží a každé veřejné gesto hlavy státu nebo vlády je bráno jako součást širšího signálu.
Petr Pavel se rád prezentuje jako zkušený stratég s NATO backgroundem, ale zkušený stratég ví, že diplomacie vyžaduje určitou zdrženlivost ve veřejném prostoru, zvláště v citlivých momentech. Tweetovat o protiputinovském filmu není strategie, je to gesto pro domácí galerii bez jakéhokoliv reálného geopolitického přínosu.
Ale to české morální majáky jako jsou Fiala, Jurečka, Dvořák, Kupka a spol, pro které se Pavel stal beranidlem k opětnému uchopení moci, nezajímá. Nikdy totiž nevidí dál než na okraj Prahy. Český problém je, že politická kultura zde příliš často zaměňuje hodnoty za strategii. Deklarovat „správné hodnoty“ je snadné a voličsky výhodné. Ale udržovat složitou diplomatickou rovnováhu ve vícevrstvé krizi vyžaduje odvahu jiného druhu, která se na twitteru špatně prodává.
Proto mediální a politický tlak na premiéra, aby také performativně demonstroval správný postoj k protiputinovskému a pro mnohé Rusy i protiruskému dokumentu, znamená zbytečně mu zužovat prostor, který může být za několik měsíců potřeba k něčemu podstatnějšímu.
Kdyby se Babiš nevyjádřil, neznamenalo by to, že Putina miluje. Neznamenalo by to ani, že film není dobrý nebo pravdivý. Znamenalo by to jen jedno – existuje rozdíl mezi tím, co si může dovolit říkat aktivista nebo filmař, a tím, co je produktivní od politika odpovědného za zahraniční politiku státu.
Jenže u nás stále pro určitou jednodušší část voličstva za hlasité podpory mainstreamových médií funguje tahle zvláštní forma českého politického oportunismu – v tomto případě, kdo mlčí, jako by schvaloval Putina. Je to kultura levného, pokryteckého a performativního vlastenectví, pro kterou je skandál, pokud by politik k filmu diplomaticky mlčel.
Upřímně, ale jakou má takové přihlášení se ke „správné straně“ zahraničněpolitickou hodnotu v době, kdy Evropa řeší energetickou bezpečnost, příměří na Ukrajině a nestabilitu na Blízkém východě?
Jednoduše žádnou.
FB
Článek Oscar a česká kultura performativního vlastenectví se nejdříve objevil na .
