Tento článek je další reakcí na tvrzení některých našich politiků, že DSA lze schválit i bez cenzury. NE. To není možné. Cenzura je totiž základem DSA.
Debata kolem tzv. „digitálního zákona“ DSA se nedávno objevila v souvislosti s odstoupením poslankyně Šichtařové z postu. Své rozhodnutí zdůvodňovala faktem, že většina politiků – včetně vládních stran – odmítla podpořit její návrh na úplné odstoupení od DSA.
Zda šlo o záminku pro odstoupení z postu, na který byla zvolena nebo o skutečný důvod, je v kontextu tématu tohoto článku nepodstatné. Mnohem důležitější je to, co pak tvrdili někteří z politiků, kteří její návrh na odstoupení od DSA nepodpořili.
Podle nich je údajně cenzura jen součástí DSA, kterou lze jednoduše vynechat. Ale to rozhodně není pravda. Cenzura je klíčovou součástí daného zákona, z pohledu EU dokonce zásadní.
Již nyní funguje AI (ve všech jazycích EU), která právě na základě zákona DSA provádí cenzuru uživatelů. EU také nikdy nebude považovat DSA za schválený, pokud bude výrazně „vykostěn.“
Již jen to, jak je DSA nastaven, ukazuje, jak daleko diktatura EU zašla.
DSA totiž mimo jiné umožňuje mazání příspěvků, které spadají pod svobodu projevu, ale mohou být považovány za jakkoli škodlivé. Jednoduše řečeno, podle DSA vám mohou smazat cokoli, co se nelíbí EU.
Popišme si tedy, jak cenzura DSA funguje v realitě. Níže je vše vysvětleno velmi detailně, aby každý pochopil, jak moc je zákon nebezpečný. Ten, kdo jej – byť vykostěný – prosazuje, rozhodně nepodporuje svobodu slova.
Až si přečtete, o čem ve skutečnosti DSA je, pak možná pochopíte, že vám politici opět lžou, jen aby se zavděčili Bruselu.
Byrokracie pro sledování komunikací podle DSA
Pomocí umělé inteligence (AI) jsou takzvané velmi velké online platformy – spolu s s Evropskou komisí – a velmi velké vyhledávače spoluviníky při vypínání svobody projevu a informací.
Aktéry dohledu nad komunikacemi, který je zajištěn zákonem o digitálních službách (DSA), jsou Evropská komise, Evropská rada pro digitální služby (EGdD), koordinátor digitálních služeb (KdD), který působí na národní úrovni (u nás při Českém telekomunikačním úřadu), velmi velké online platformy a vyhledávače jako X, Google, YouTube, TikTok a Facebook a nakonec takzvaní důvěryhodní oznamovatelé (orwellovský název pro cenzory).
Mezi těmito aktéry Komise EU „vytváří a udržuje spolehlivý a bezpečný systém výměny informací“ (čl. 85 DSA). Pokud jde o účel tohoto systému výměny informací, odstavec 148 preambule DSA uvádí:
„Efektivní vymáhání a monitorování tohoto nařízení vyžaduje plynulou výměnu informací v reálném čase mezi koordinátory digitálních služeb, panelem a komisí na základě informačních toků a postupů uvedených v tomto nařízení.“
Všichni relevantní aktéři se tak podílejí na analýze rizik s dostupnými zdroji.
Kontrolní práva Evropské komise a povinnosti vůči ní
Evropská komise je ve sledovací síti rozhodující. Evropská komise rozhoduje, zda v dané věci podnikne kroky KdD (tedy u nás ČTÚ) nebo EGdD (při EU). Oba orgány poskytují své služby „ve shodě“ s komisí nebo na její pokyny.
EGdD předsedá Komise, která zároveň stanovuje agendy (čl. 62 DSA). Jednací řád EGdD vyžaduje schválení komise atd. (čl. 62, odst. 7 DSA).
KdD je pouze „odpovědná za všechny záležitosti týkající se monitorování a vymáhání tohoto nařízení v příslušném členském státě“ (čl. 49 DSA).
Má rozsáhlé pravomoci v oblasti domácího vyšetřování (čl. 40, 51, odst. 1, doložená b DSA). Podle čl. 51 odst. 2 DSA může KdD sankcionovat pouze „poskytovatele zprostředkovacích služeb, kteří spadají do kompetence jejich členského státu.“
Komise EU si vyhrazuje právo podniknout kroky proti velmi velkým online platformám a vyhledávačům, tedy pokud mají alespoň 45 milionů aktivních uživatelů (čl. 33, odst. 1 DSA) – (čl. 66 DSA).
Pokud jde o velmi velké platformy, KdD, EGdD a důvěryhodné oznamovatele, jsou jim podle DSA v podstatě přiřazeny pomocné a informátorské funkce.
Podle toho se v existenciálním napětí nachází pouze Evropská komise a velmi velké online platformy a vyhledávače.
Práva Komise na kontrolu nad výše zmíněnými platformami a jejich povinnostmi jsou rozsáhlá. Čl. 42 DSA obsahuje řadu povinností poskytovatelů a vykazování, zejména v krizových situacích (čl. 48 DSA), povinnosti umožnit Komisi přístup k datům (čl. 40 DSA), umožnit každoroční audity (čl. 37 DSA), zřídit samostatné oddělení pro dodržování předpisů s „nezávislým“ úředníkem (čl. 41 DSA).
V případě krize má Komise rozsáhlá práva zásahu podle článků 36, 35 odst. 1 a 48 odst. 2 DSA. Kritéria pro vyhlášení krize postrádají vnitřní omezení.
To výrazně posiluje vliv EU na cenzuru: „Pro účely tohoto článku se považuje za nastalou krizi, pokud nastanou výjimečné okolnosti, které mohou představovat vážnou hrozbu pro veřejnou bezpečnost nebo zdraví v Unii nebo v podstatných částech Unie.“
To tedy například znamená zavedení velmi tvrdé plošné cenzury v případě další „pandemie.“
Sankce
Plnění povinností vyplývajících z DSA je zdůrazněno, jak je uvedeno v článku 52 DSA, „účinnými“ a „odrazujícími“ pokutami nebo pravidelnými pokutami.
V závislosti na povaze a závažnosti porušení může Komise uložit pokuty pro velmi velkou online platformu a velmi velký vyhledávač až do výše maximálně 6 % z celkového ročního celosvětového obratu v předchozím finančním roce (čl. 74 DSA – čl. 76 DSA pro periodické pokuty).
Komise může rozhodnout o sankcích, pokud je velmi velká online platforma nebo velmi velký online vyhledávač „podezřelý z porušení ustanovení tohoto nařízení“ (čl. 66, odst. 1 DSA).
Zde jen krátce odbočím. Možná si říkáte, oč jde u „velmi velkých vyhledavačů.“ Tam se jedná o upřednostnění korporátních médií, která musí být ve vyhledávačích vždy upřednostněna.
DSA umožňuje porušení ústavního práva na svobodu projevu
Požadavky a zákazy vyplývající z DSA pro poskytovatele musí být v souladu s právním státem. Oprávnění Komise k provádění inspekcí a sankcí udělených DSA musí být dostatečně konkrétní a omezené z hlediska obsahu, účelu a rozsahu (BVerfGE 56, 1, odst. 12).
Pouze pokud budou tyto požadavky splněny, bude pro platformy možné předvídat a vypočítat, co může být sdíleno a co musí být smazáno.
Tyto a další nezbytné předpoklady nejsou ani zdaleka zaručeny.
Článek 34(1) DSA ukládá velmi velkým online platformám a vyhledávačům povinnost „zkoumat, analyzovat a pečlivě posoudit všechna systémová rizika v rámci EU, s ohledem na jejich závažnost.
Musí být provedeno „hodnocení rizik“ a je třeba určit „pravděpodobné kritické účinky“ na systémová rizika. Při hodnocení rizik podle čl. 34 odst. 1 DSA musí poskytovatelé posoudit „závažnost a pravděpodobnost“ narušení následujících systémových rizik:
„Všechny skutečné nebo předvídatelné negativní dopady na sociální debatu a volební procesy, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví.“ (čl. 34, odst. 1, doslova c a d).
Poskytovatelé také mohou vymazat zákonné příspěvky, které spadají pod ústavní právo na svobodu projevu a informací, pokud pravděpodobně budou mít „kritické dopady“ nebo „předvídatelné negativní dopady na sociální debatu, veřejnou bezpečnost a veřejné zdraví.“
Žádost o vymazání zákonných záznamů spadajících do svobody projevu je rovněž objasněna tzv. citáty Evropské komise. Páté odůvodnění znamená povinnost zkoumat nejen nelegální obsah, ale také jinak škodlivé informace a aktivity z hlediska jejich potenciálu způsobit systémová rizika.
Článek 84 rozšiřuje povinnost kontroly nad rámec negativních dopadů na zavádějící nebo klamavý obsah, včetně dezinformací. Poskytovatelé by se měli „zaměřit na informace, které nejsou nezákonné, ale přispívají k systémovým rizikům identifikovaným v tomto nařízení, při posuzování systémových rizik uvedených v tomto nařízení.“
I u záznamů, které zjevně nejsou nezákonné, musí poskytovatelé přijmout tzv. účinná „opatření ke zmírnění rizik“ v souladu s čl. 35, odst. 1 DSA, „která jsou přizpůsobena konkrétním systémovým rizikům identifikovaným podle čl. 34.“
Podle čl. 35 odst. 1 (c) DSA to zahrnuje také rychlé odstranění obsahu nebo blokování přístupu.
Termíny použité v čl. 34, odst. 1 DSA porušují právní stát. Všechny umožňují libovolné omezení obsahu. Tato metoda rozmazání se používá strategicky. Strategicky způsobují dezorientaci mezi uživateli platforem.
Otevírají široké pole pro Evropskou komisi a platformy, které jsou zamaskovány právním státem, aby také eliminovaly zákonný obsah v souladu se svými zájmy. Svoboda projevu je zde zasažena přímo v jejím v jádru.
Povinnosti DSA jsou navrženy preventivně
Povinnosti ukládané poskytovatelům DSA jsou také protiústavní, protože jsou navrženy tak, aby byly preventivní ve všech oblastech.
Podle čl. 34 odst. 1 DSA je nutné sledovat, zda jsou šířeny dezinformace, které mají pravděpodobně kritický, předvídatelně škodlivý nebo předvídatelně negativní dopad na sociální debatu, na volební procesy, veřejnou bezpečnost nebo ochranu veřejného zdraví.
V demokraticky organizované společnosti je třeba takové povinnosti preventivního monitorování poskytovatelů odmítnout. Omezením určitých informací, ještě před jejich šířením, je zabráněno jakékoli veřejné debatě.
EU se tak přes DSA snaží zajistit, že na veřejnost se dostanou jen velmi pečlivě vytříděné informace.
Preventivní kontrola informací v zásadě zpochybňuje svobodu projevu. O té rozhodují úřady. Jejich preventivní omezení může být povoleno pouze ve výjimečných případech, pokud existuje zjevné podezření na vážné ohrožení vysoce postaveného právního zájmu.
Dopad na občana
Obecné klauzule, které přímo nespecifikují, co je závadný obsah či dezinformace, představují nepřímý zásah do svobody projevu a informací, protože uživatel může být kdykoli obviňován z narušování veřejné debaty, hrozby pro veřejnou bezpečnost a z jednání proti ochraně veřejného zdraví.
Tato metoda podporuje tendenci k autocenzuře, protože uživatel se bojí, že bude cílem ze strany platforem nebo jejich správců (Komise EU nebo důvěryhodní oznamovatelé).
Proto mnoho občanů (podle vážných průzkumů asi 60 % populace EU) raději nevyjadřuje svůj názor veřejně nebo hledá krytí pod pseudonymem.
EU tak záměrně systematicky vyvolává atmosféru vzájemné nedůvěry a strachu. Uživatel proto nevstoupí do minového pole, které DSA položila, aby se vyhnul sociálním a právním nevýhodám, které tam číhají.
Zásadní prvek svobodného společnosti – neustálá intelektuální a demokratická konfrontace i s protichůdnými názory (BVerfGE 7, 198; 20, 162, odst. 36; 86, 122, odst. 19) – je nahrazen řízeným myšlením a „jedinou povolenou pravdou.“
S pomocí AI jsou platformy spoluviníky při ukončování svobody projevu Evropskou komisí
Amazon, Google, Meta a Microsoft oznámily, že jen v roce 2026 investují ohromující částku 650 miliard dolarů do dalšího rozvoje umělé inteligence. A ro samozřejmě i pro účely plnění zákona DSA.
Bylo poukázáno na to, že kontrolu nad miliardami dolarů přicházejících denně po celém světě, lze dosáhnout pouze pomocí technologií automatického rozpoznávání obsahu.
Neschopnost technologií automatického rozpoznávání obsahu provádět nezbytná hodnocení, zda daný obsah je nebo není „závadný,“ je nepopiratelná.
Umělá inteligence „vyřešila“ výše zmíněný problém hodnocení. Členové evropské byrokracie pro dohled nad komunikacemi si jsou vědomi toho, jak platformy problém řeší, protože mají přístup k jejich interním regulačním systémům.
Internetové platformy potvrzují, že zavedení AI pro kontrolu projevu bylo iniciováno právě zákonem DSA…
Ohodnoťte tento příspěvek!
[Celkem: 0 Průměrně: 0 ]
