PL/MILAN KNÍŽÁK
Profesor Milan Knížák v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz nešetří kritikou. Tvrdí, že společnost ztrácí hodnoty, dav je snadno manipulovatelný a demonstrace na něj působí „s pachutí a pochybnostmi“. Ostře se vyjadřuje i k Milionu chvilek, roli médií, stavu školství i k prezidentu Petru Pavlovi.
Pane profesore, ve svých textech upozorňujete na to, že se česká společnost posouvá k „režimu založenému na lži a zastrašování“. Když se na to podíváme v širším kontextu, kdo tento vývoj konkrétně vytváří nebo podporuje – a jak se projevuje v každodenní veřejné debatě?
„Potřeba totality“ se ukazuje nejen u nás, ale po celém světě. Možná, že základem je příklon k humanismu, který přišel s biblickým Novým zákonem, jejž moderní doba zdeformovala. Falešné chápání humanity vedlo k agresivitě menšin, akcentování zbytečností a mylnému způsobu výchovy. Rád bych kacířsky prohlásil, že děti se musí trestat, aby si uvědomily, že jsou limitovány, ale nesmí se týrat. Úloha učitele ztratila svoji váhu, Bůh ztratil sílu. Úcta a pokora vymizely ze slovníků.
Každý režim v naší zemi po roce 2000 obsahoval větší či menší totalitní náznaky. Vždy si někdo nárokuje právo na pravdu. Politika se změnila vesnůšku klevet a útoků. Diskuze ztratila svůj smysl. Politici potřebují podporu davua tak hledají způsoby, jak jej zmanipulovat, ale to jižjsme krůček od totality.
Když jsem v roce 1968 přijel do Spojených států (kde jsem pak dva roky bydlel), měl jsem pocit, že Američané žijí v jakési dobrovolné totalitě.
S tím souvisí i Vaše poznámka, že si část společnosti „osobuje právo na pravdu“. Kdo dnes podle Vás vlastně určuje hranice toho „správného“ názoru – a co už se říkat nesmí?
Právo na pravdu je jedním z nejúčinnějších a nejobvyklejších způsobů, jak dosáhnout moci. Nikdo nemá právo si takové právo osobovat, nehledě k tomu, že pojem pravda se vzpírá všem definicím.
U nás neustále čelíme pokusům ovládnout a zneužít média. Opozice se staví do role jediných spravedlivých, pozice zase dává najevo svojisílu. Stále dokola.
Do této atmosféry vstupují iobčanské iniciativy. Demonstrace Milionu chvilek označujete za falešné ademagogické – působí na Vás tyto akce spíše jako spontánní projev občanů, nebo jako organizovaný politický tlak?
Myslím, že jsem na tuto otázku již odpověděl. Co se týká Milionu chvilek, nemám žádné konkrétní informace a ani se po nich nepídím. Mám jen pachuť v ústech a pochybnosti v hlavě. Jejich způsob žádání o podporu má v sobě zrnka vydírání. Jejich demonstrace na mě působí spekulativně.
V této souvislosti se objevují i protesty studentů proti vládě nebo konkrétním krokům, například při obsazování ministerstev. Nakolik jsou mladí lidé schopni posoudit složitost těchto témat – a nakolik mohou být ovlivněni prostředím médií, sociálních sítí či různých iniciativ?
Dav se mýlí vždycky. To je titul jedné z mých knih a měl působit jako provokace. Čím dál víc se přesvědčuji, že je to skutečnost. Dav je tvor, který má v genech primitivnost, zkratkovitost, hysterii, ale hlavně manipulovatelnost. Právo demonstrovat má každý, ale zrovna tak má každý právo s tím nesouhlasit. Myslím, že vzdělání a způsob života dělá z dnešní mládeže masu manipulovatelnou internetovými médii a limitovaným způsobem výuky a to jak v rodinách, tak ve školách. Umetáme mladým cestu, místo abychom jim kladli překážky a učili je překonávat. Současný svět stále mluví o lidských právech. Lidské povinnosti se vytratily …
Objevují se také názory, že se proměňuje samotný vztah studentů ke školám – že přicházejí s požadavky na způsob výuky, chování pedagogů i hodnotové směřování institucí. Vnímáte podobný posun i Vy? A je to z Vašeho pohledu přirozený vývoj, nebo spíše problém?
Změna, která prochází školstvím, je katastrofální. Všechno musí být zábavné, záživné, bez možnosti kritiky, a tak úcta k učitelům mizí. Zapomíná se, že součástí vzdělání je námaha, nuda, neúspěchy… Doporučil bych se vrátit k textům o vzdělání filozofa Friedricha Nietzscheho, který je možná až příliš radikální, ale já mu dávám za pravdu. Připadá mi, že současná mladá generace je manipulovatelnější než předešlé. Současná doba je založena na informacích místo na hodnotách.
Pokud se vrátíme k širšímu obrazu společnosti – jakou roli v tom dnes hrají média a veřejně známé osobnosti, které do politické debaty vstupují?
Nová doba vytvořila novou kategorii lidí – VIP osobnosti. Příslušnost k této skupině se nedá zadefinovat.Za VIP jsou většinou u nás považováni lidé objevující se v médiích. Děsí mě jejich opovážlivost i demence okolí, které je za VIP považuje. Záplavy herců a zpěváků na demonstracích někdy působí až směšně. Viděl a slyšel jsem spousty interviews lidmi, jejichž obzor nepřesahuje ani práh vlastního bytu.
Velmi kriticky se vyjadřujete také k prezidentu Petru Pavlovi. V čem podle Vás jeho pojetí prezidentské funkce nejvíce naráží na limity parlamentního systému?
Považuji za tragické, že současné hlavy státu mají komunistickou minulost. Jeden byl spolupracovníkem StB, druhý bolševickým oficírem. Pro to nenalézám omluvu. Dav se mýlí vždycky platí v tomto případě dvojnásobně. Rád bych poukázal na prezidentovu licoměrnost. Když šlo o jmenování ministra, tak tvrdošíjně zvyklosti rušil, když jde o summit NATO, volá po jejich zachování.
Otevíráte i otázku jeho neohlášených cest a celkové transparentnosti. Má veřejnost právo znát tyto detaily, nebo je přirozené, že si prezident část soukromí ponechává?
V České republice není prezidentský systém. Prezident republiky by měl být méně politikem, spíše symbolem naší kultury života, vlajkonošem… Bylo vždy nepsaným zákonem, že prezident měl svůj život svázán do určitých struktur, zvyklostí a rituálů. Nedovedu si představit, že jakýkoliv prezident během jednání s vládou na nejvyšší úrovni najednou odjede na údajnou dovolenou … To udělal již několikrát a nikdo (asi mimo některých jeho lidí) neví, kde opravdu byl a co skutečně dělal. Netvrdím, že dělal něco špatného, nevím jako ostatní o jeho výletech nic, ale už samotná existence těchto „útěků“ je znepokojující. Prezident má právo na soukromí, ale menší než všichni ostatní. To s sebou nese pocta býti prezidentem. Být prvním občanem státu není jen vyznamenání, ale i ztráta části osobního života. Jelikož Petr Pavel byl celý život vojákem, chtěl bych připomenout, že dezerce ve válce se trestala zastřelením, ale jako voják to určitě ví. Je řada drobností, z kterých je poznat, že prezident Pavel prošel bolševickou výchovou, která na něm zanechala stopy. Chce se přimazat „pracující“ třídě. Flanelová košile, zmijovka, atd…
Dovolím si tvrdit, že ani prezidentský úřad nefunguje. Poslal jsem prezidentovi po jeho nástupu dva dopisy. Ani na jeden nezareagoval. Jsem člověk, který udělal na poli kultury poměrně dost prácea to nejen jako rektor vysoké školy nebo generální ředitel Národní galerie, takže mám určité právo se na prezidenta obrátit, nehledě ktomu,že na to má právo každý občan. Nedostal jsem žádnou odpověď. Mohli mě odmítnout, prohlásit, že se mnou nesouhlasí apod., ale ne mlčet.
Když to celé shrneme – kam podle Vás česká společnost směřuje vnejbližších letech? Převládá u Vás spíše obava, nebo ještě vidíte prostor pro pozitivní změnu?
Bohužel, nevidím žádnou možnost změny, pominu-li zničující válku nebo přírodní katastrofu. Svět je v bezvýchodné situaci. Nerovnovážnost vývoje v různých částech zeměkoule fungovala jako stimul v době, kdy lidé měli k sobě daleko. Dnes je svět jedna velká vesnice. Můžeme se propojit vněkolika vteřinách,známe protinožce lépe než souseda, zdevalvovali jsme výchovu, zrušili rituály a naučili lidi plýtvat, nevěřím v nějakoumožnost zásadní obnovy. Necháváme se opít výsledky vědy, které někdy působí jako zázraky, ale nestojí na struktuře morálky. Díky přebujelé komunikaci, přebujelé informovanosti jsme zasypáni přívalem událostí, které jen zatěžují náš život. Informovanost je považována za vzdělanost a porušování přírodních zákonů za humanitu.
Řeči o demokracii jsou zbytečné, poněvadž demokracie jako společenské zřízení je jen fikce. Demokratické zřízení může po určitou dobu existovat v nějakém malém uzavřeném společenství, ale jinak ne. Určitě je užitečné se o demokratické principy soužití snažit, ale jako východisko ze současné situace je takové snažení nedostatečné.
Naše lokální situace, ovlivňovánavnitřními politickými pohyby, ale i zmatenou EU, která v touze vytvořit Spojené státy evropské ničí vzájemné vztahy, je bez perspektivy. Byl bych rád, kdybych se mýlil, ale bohužel víme, že revoluce nepomáhají, spíše naopaka na evoluční změnu nemáme dost času. Nezbývá než se modlit…
PL
Článek „Dav se mýlí vždycky.“ Knížák o demonstracích, chvilkařích i Pavlovi se nejdříve objevil na .
