LIBOR ČÍHAL
Člověk je vsazen do jevového prostoru a není podstatné, jak si jevy, které ho obklopují vysvětluje, důležitější je, aby se svým vysvětlením vydržel na planetě, co nejvíc let. Není důležité, hledá-li vysvětlení svých zdravotních problémů u věštkyň nebo u absáků lékařských fakult. Často se nedoceňuje fakt, že vysvětlit si politické jevy je velmi důležitým vrcholným duchovním aktem, musíme k tomu přistupovat zodpovědně a nehledat klíč k vysvětlování ve svém emočním rozpoložení nebo u televizních žvanilů. Politický prostor doby je generován bází, kterou čím dál víc zaplňují prvky související s Čínou, přitom o této klíčové bázi doby toho víme velmi málo. To, co víme, jsou spíš povzdechy typu Čína zardousí evropskou produkci apod., anebo konstatování o čínském diktátorovi a komunistické totalitě, které s realitou vůbec nesouvisí, jsou to nebezpečné výplody českých médií, které nás zbavují soudnosti. V komunistických novinách se tu a tam objeví zpráva s fotem o návštěvě vysoce postaveného čínského partajníka v budově ÚV a jednání s českými komunistickými činovníky. Na otázku po důvodu těchto styků čínských polobohů s nevýznamnou politickou silou, která je navíc v Česku denně satanizovaná a de facto zakázána, nenajdeme odpověď. Už tvrzení českých médií, že skupina kolem generálního tajemníka Xi diktátorsky řídí zemi s 1,4 miliardou obyvatel je velmi nevěrohodné. Zasedání centrálních orgánů Číny český mediální glajchšalt jaksi ze zvyku líčí jako tyátr inscenovaný diktátorem. Po Moravcově rezignaci si poplakaly v médiích dvě novinářky, šly studovat novinařinu jen kvůli němu, ne kvůli Aristotelovi, Marxovi, Schmittovi, jaká pak může být kvalita české politické informovanosti. Člověk ignorující české sdělovací prostředky a řídící se v politických náhledech přirozenou intuicí, bude mít o Číně daleko věrohodnější představy než absolvent českých vyšších vzdělávacích cyklů a mediálních lekcí. Člověku přirozené intuice bude jasné, že žádná diktatura nemá kapacitu vládnout třetině lidstva.
Na vrcholu čínské politické pyramidy stojí generální tajemník a sedmičlenný výbor širšího politbyra. Generální tajemník je obvykle předsedou vojenské komise a je centrální figurou celého politického systému. Je schopen jen zčásti prosadit do politbyra sobě oddané činovníky, jsou to kádry, které prošly stranickou hierarchií v provinciích a jejich oddanost není stoprocentní. Lze očekávat, že v politbyru zuří skrytý boj o moc a občasné zprávy o odstranění významného tajemníka a jeho lidí pod nějakou záminkou jsou projevy tohoto boje. Není to politický fenomén a nelze to vysvětlovat v jiných než psychologických termínech, je to absolutně normální všude na světě v každém zúženém kolektivu lidí. Kdyby to tak nebylo, pak by to znamenalo, že Čínu řídí bozi. To je jediná paralela se západním politickým systémem a lze konstatovat, že v tomto se oba systémy neliší. V této úrovni vládnutí se neliší ani metody a míra demokracie. Odlišnost obou systémů v této nejvyšší politické úrovni najdeme jen v jednom – kvalita čínských vysokých činovníků daleko převyšuje kvalitu jejich západních ekvivalentů, protože prošli dlouholetým procesem tvrdé konkurence, kde rozhodovaly jenom výsledky a schopnosti. Blízký termín tradičnímu liberalismu meritokracie je vlastní Číně, na Západě už dávno neexistuje. Je to vidět např. i v OSN, šéf čínské delegace sedí i o přestávce v sále a studuje poznámky nebo si z nich dělá nové poznámky. Západní delegace pokračují v sladkém far niente v kafeterii.
Centrální stranické orgány stanovují strategii státní politiky a není důvod pochybovat o principu jejich rozhodování – to nejlepší pro Čínu. K identifikaci národních cílů mají obrovskou síť univerzit, výzkumných pracovišť a aparátu, který syntetizuje praxi lokálních provinčních administrativ, ekonomických subjektů a připomínky lidí. Omšelá fráze, jak jsme znali ze socialistické epochy, „strana je vrcholným poznávacím subjektem“, se na rozdíl od Československa v Číně osvědčila a dovedla zemi k planetárním vrcholům. Čínskou státní pyramidu završují dvě tělesa: nejvyšší orgán státní moci Národní lidový kongres a Čínská politická poradní konference složená ze zástupců všech národností a společenských vrstev, která se podobá bývalé Národní frontě.
Počátkem března se sešla tato dvě všečínská shromáždění a konvertovala politické priority stanovené stranou do implementovatelných programů a regionálních politik. Oba orgány se s velkou rychlostí zabývaly předloženými prioritami, kterými jsou ekonomická stabilita země, kvalitativnější průmyslový růst, společenská prosperita, uhelná politika země a provincií a systém veřejného zdravotnictví. Charakter jednání obou těles není konfrontační, jak jsme zvyklí na Západě, ale konzultativní a technicky aplikační. Obě instituce jsou jakousi spojnicí mezi centrální vládou a sociálním sektorem, byznysem, místními vládami, univerzitami apod. V Číně idea optimalizace politického systému nahrazuje ideu politické alternativy, legitimita nespočívá na ideji volitelné politické reprezentace, ale na kapacitě řešit reálné problémy. Hlavním imperativem čínské politiky je všemi vrstvami sdílený ideál všeobecné prosperity a permanentní rozvoj ekonomiky a společnosti. Klíčovou politickou metodou, až na psychologické souboje polobohů v politbyru, není boj, ale společenský konsensus. A tato tisíciletá struktura politického systému umožňuje zemi excelovat. Bylo tomu tak v minulosti a je to i dnes.
V západním politickém systému se konsensus teatrálně zbastlí až na parlamentní půdě , je to formální konsensus bez sladění vnitřních rozporů a obvykle nemá dlouhého trvání. Politické strany nemají politickou a programovou paměť, jsou kolbištěm privátních ambicí lidí bez kvalit. Obava o osud státu, která stojí evidentně v centru nejvyšší čínské politiky, by se v Česku jevila směšnou. V Číně se obvykle celostátní politika nejdřív testuje v regionech, v Evropě se strachem očekáváme, kam nás dovede centrální bruselská politika. V Číně je soutěž implementovaná v administrativních a ne elektorálních rovinách. Západní politický bazar médií, soudů, politických partají a lobbistických skupin nahrazuje efektivnější systém intenzívních konzultací, který má na rozdíl od západního systému kapacitu rozložit národní strategické cíle do řady realizovatelných menších cílů.
Článek Společenský konsensus se nejdříve objevil na .
