JANA SIMONOVÁ
Expertka na mezinárodní vztahy a bývalá diplomatka Jana Simonová se věnuje hlavním trendům současných hektických změn v geopolitickém prostředí. Co znamenají pro Česko?
Žijeme v převratné době
Zásadní události se dějí ve světě, často blízko našich hranic a většinou nám nepřinášejí nic dobrého. Např. přerušení stabilních dodávek plynu a nafty do EU a následný likvidační vzrůst cen, které schopnější vlády EU tlumily protiopatřeními, ale minulá česká vláda vyčkávala, nechala volně růst inflaci s vyššími dopady na české firmy a obyvatelstvo. Vysoké ceny energií způsobily problémy v udržení konkurenceschopnosti EU a logicky vedly k útlumu průmyslu, popř. jeho útěku do energeticky a podnikatelsky příznivějších částí světa.
Česko jako člen EU a NATO je také součástí rozhodování. Jak vlastně EU rozhoduje, když dochází opakovaně k tak strategicky nesprávným rozhodnutím ? Obecně se snaží podpořit jednotné stanovisko, ne vždy je ale jasné, proč a o co vlastně strategicky usiluje.
Např. v případě sankcí, které byly formálně uvaleny proti Rusku, ale fakticky ničí především Západ. A Západ tento bumerangový útok opakoval už 20krát, aniž se elity EU u moci poučily. Probíhaly nějaké diskuze k sankcím, anebo členské státy rozhodují pod panujícím tlakem „nediskutovat o tom, co je jednotné stanovisko“, „Jednota nás zachrání? Hlasují členské země EU po dosažení konsensu v rámci informované debaty, anebo vyjadřují jednotu, protože se nechtějí dostat do složité pozice Maďarska a Slovenska, které prosazují potřeby své země a vlastní názor na to, jak dosáhnout míru v Evropě? Máme v EU možnost informované diskuze a konsenzuálního rozhodování?
Rozumíme dobře geopolitickým změnám a dopadům na naši budoucnost?
Chceme, aby naše elity jezdily do Bruselu říkat „Ano, souhlasíme“, jak to převážně dělala minulá vláda. Anebo je českým zájmem posílat na evropská fóra kompetentní elity, které chápou podstatu geopolitických pohybů a jsou schopny se angažovat ve věcné diskuzi, hájit zájmy Česka a spoluvytvářet konsensus jako náhrady předepsané jednoty?
***
Současný svět je výsledkem dvou trendů, které vznikly v 90. letech minulého století. Po celé období studené války si bipolární svět udržoval určitou rovnováhu, všechny strany dodržovaly poválečná ujednání z Jalty 1944, dokonce vznikaly nové dohody, podporující kontrolu zbrojení a mírové soužití . Po rozpadu SSSR a kapitulaci vlád zemí tzv. východního bloku došlo k významným geopolitickým a kapitálovým přesunům ve prospěch vítězů studené války a ideologie liberálního kapitalismu. A zároveň se formovaly základy unipolárního světa.
Nejdříve byl zřetelně rozeznatelný trend
2.1 posilování role USA jako globálního hegemona , rozšiřování vojenské aliance NATO a růst bohatství a moci Západu.
a poněkud později druhý trend
2.2 intenzivní emancipace rozvojového světa , nejprve posilováním regionální spolupráce, (Africká Unie, Šanghajská ŠOS, Mercosur aj.) a vlivu Jihu v systému OSN (G77). Tato emancipace vedla začátkem 21. století k vytváření hospodářského uskupení BRIC v roce 2006, BRICS v roce 2009, nyní BRICS+, jehož hospodářský potenciál a význam neustále roste.
Tyto dva trendy se střetávají na mnoha frontách a projevují se nejen válečnými konflikty, ale i obchodními válkami, uvalováním sankcí, finančními spekulacemi, nerespektováním mezinárodního práva a snahami udržet či změnit pravidla soužití ve světě.
Stručně řečeno: Jsme uprostřed boje o prosazování nového uspořádání ve světě, přechodu od unipolárního světa k multilaterálnímu. Proto jsou změny velmi dynamické a pro mnohé země mají existenční význam.
Jak a proč došlo ke vzniku BRICS?
Dle mých zkušeností, k jeho vzniku významně přispěla jednání na různých fórech OSN o ekonomickém rozvoji, právu na rozvoj a rozvojové spolupráci. V průběhu 90. let se stále zřetelněji projevovala neefektivnost oficiální rozvojové pomoci a rostlo rozčarování nad tím, že vyspělé země neuznávaly právo na rozvoj všech zemí světa a zároveň rozvojová spolupráce byla plně pod kontrolou Západu.
Jedním z posledních pokusů o nalezení efektivnější koncept rozvojové spolupráce, byl proces Financování pro rozvoj, který v roce 2002 schválil Monterrey Consensus. Na jeho základě došlo k posílení zastoupení Jihu v rozhodování Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a jiné drobné úpravy ve spolupráci s OSN, ale k zásadní změně pravidel ani zefektivnění pomoci nedošlo.
Nicméně došlo k významnému pokroku na diplomatickém poli. V průběhu 3leté přípravné práce na Konferenci pro rozvoj, rozvojové země slaďovaly své pozice, formulovaly společné zájmy a přicházely k neformální shodě v tom, že
– dosavadní systém oficiální rozvojové pomoci přispívá více k prosperitě Západu než k podpoře rozvoje v rozvojových zemí ,
– je třeba se více spoléhat vlastní síly a zdroje, na vzájemnou spolupráci Jih-Jih a postupně odbourat závislost na vyspělých zemích.
V té době Čína a Rusko začaly rozvojovým zemím nabízet kvalitativně účinnější spolupráci, a to velké infrastrukturní projekty s půjčkami na 20-30 let. Čínská Iniciativa pás a cesta (BRI) nabídla vizi infrastrukturního propojení napříč kontinenty, propojující vnitrostátní území navzájem a s oceány . Čínská rozvojová banky s kapitálem 2,6 trilionu dolarů, financuje zejména projekty BRI, ale také jiné domácí a mezinárodní rozvojové projekty.
Hospodářské uskupení BRICS je tak reakcí na nemožnost rozvoje v rámci tzv. oficiální rozvojové pomoci, která fakticky podporovala více zájmy vyspělých zemí, jejich bank a korporací než potřeby rozvojového světa.
Cílem BRICS je postupné vytvoření alternativního prostředí pro mezinárodní obchod a rozvojovou spolupráci zainteresovaných zemí mimo struktur a pravidel Západu. Postupně se zakládají mezivládní finanční organizace jako Nová rozvojová banka v Šanghaji (alternativa Světové banky) a nezávislý mezinárodní mechanismus zúčtování finančních transakcí v národních měnách (rozšířená obdoba SWIFTu).
BRICS není jedna instituce, ale rozvíjející se systém smluv, rozvojových projektů a alternativních sítí, přepravních koridorů a různých telekomunikačních a internetových spojení, pojištění atd.
BRICS usiluje se o spravedlivější mezinárodní prostředí bez sankcí a obchodních válek. Zároven rozvíjí bankovnictví a finanční služby pro transakce v národních měnách. To automaticky vede k poklesu užívání dolaru v mezinárodním obchodě a investicích. Od válečného napadení Íránu některé události naznačují, že členské země BRICSu se mohou stát i spojenci v obraně a bezpečnosti.
Cíle se zatím daří realizovat , roste členství v BRICSu (3,3 mld. globální populace) a jeho výkon (37,3 % HDP). Největší členové BRICSu se dostávají na špici v pořadí HDP podle parity kupní síly. Podle IMF toto pořadí vypadalo v roce 2025 takto: 1. Čína 33 trilionů dolarů, 2. USA 27 trilionů dolarů, 3. Indie, 4. Rusko, 5. Japonsko, 6. Německo… 10. VB. Přitažlivost BRICSu roste z mnoha důvodů , také proto, že nabízí přístup k energetickým a surovinovým zdrojům, ohromná odbytiště s perspektivou stabilního, relativně vysokého meziročního růstu HDP.
Proč se nedaří vyspělému Západu?
Západ čelí mnoha kritickým problémům, jejichž řešení odkládá nebo ignoruje.
Příkladem mohou být tyto tři problémy:
4.1. Dlouhodobé oslabování dolaru, dluh USA a hrozba kolapsu dolaru
Obecně řečeno velký problém je, že „Západ žije po desetiletí nad poměry “, tj . na dluh, který nesplácí . Naopak potřebuje nové půjčky. Ale je stále složitější a nákladnější získat další úvěry. Proto roste napětí okolo udržení petrodolaru, počet nátlakových akcí a vojenských konfliktů se snahou získat nové vnější zdroje, zvyšují se cla, uvalují se sankce apod. Přes tyto akce a občasné monetární uvolňování, dluh USA stále roste, v roce 2024 dosáhl 35 trilionů dolarů. Dluhová služba dosahuje téměř 1 trilionu ročně.
Situaci zhoršuje ještě fakt, že výrazně klesá zájem o nákup amerických dluhopisů jako rezervní měny (např. Čína, která v roce 2013 měla 1,32 tril. US Treasuries, drží dnes jen polovinu. Po dobu více než 10 let Čína strategicky a opatrně snižuje držbu amerických dluhopisů, aby nenastal prudký pokles ceny dolaru a následně se nezvýšila nedůvěra v dolar, která zatím není tak veliká, aby způsobila kolaps na světových trzích. Ale hlavním (nedeklarovaným) cílem americké zahraniční politiky je zabránit kolapsu dolaru a jeho katastrofickým důsledkům.
4.2. Postavení hegemona Západu neprospělo, neposílilo jeho hospodářský potenciál, nýbrž oslabilo jeho motivaci k výkonu. Tím došlo ke ztrátě vedoucích pozic některých oborů jak technicky, tak ekonomicky.
Protekcionistickým působením hegemona došlo k deformaci svobodné soutěže na světových trzích, kde stále více rozhodují vojenská síla a hrozby jejího použití, války, embarga, cla, sankce, dotace a politické pobídky atd. Soutěž o nejlepší produkt se změnil na neustálý boj všemi prostředky za získání a posilování netržních výhod Západu… Zákonitě tím dochází ke ztrátě konkurenceschopnosti západní produkce na světových trzích.
4.3. Nezvládnutý růst nerovnosti nemotivuje k inovacím, ale k maximalizaci krátkodobého zisku, krizím a recesi. Extrémní polarizace bohatství k 1% populace, snižuje koupěschopnou poptávku většiny, a tím se podkopává růst. Je to protirůstová tendence , která působí stejně negativně jako trend ke snížení progresivity zdanění. Obě to jsou protirůstová opatření. O tom svědčí mimo jiné ekonomická historie USA, kdy v 60. letech, v době největšího boomu bylo 0,01 % nejvyšších příjmů zdaněno 75 %. V 70. letech se snížila daňová sazba nejvyšších příjmů jen na 45 % a krátce poté se rozjela nezvládnutelná recese 80. let, ze které Západ vysvobodily události ve střední a východní Evropě v 90. letech.
Současně s hospodářskou recesí, kapitál šel za většími zisky dvěma směry. Především to byl přechod od produktivních oborů k vyšší ziskovosti ve finančnictví. Příkladem tohoto pohybu je firma General Electric, která získávala v roce 1980 92 % zisku z výroby, a v 2007 nad 50 % zisku přicházelo z investic do finančních produktů.
Druhým trendem bylo stěhování výrob za nižšími náklady do „tenkrát nevyspělého zahraničí“.
Honba za maximálním ziskem a extrémní polarizací příjmů způsobila vyspělému Západu současnou slepou uličku, jejíž projevy lze pozorovat už v mnoha vyspělých zemích:
+ ztrátu výrobního a profesního potenciálu , pokles počtu patentů a inovací, útlum technické a přírodovědní vzdělanosti, pokles vzdělanosti obecně a kvality života (rozmach úpadkové kultury a kriminality), sociální rozkol,
+ rostoucí závislost zemí s vysokým podílem finančních neproduktivních služeb ve tvorbě HDP na produktivních zemích světa, které si chrání přístup k přírodním a energetickým zdrojům, zvelebují svůj výrobní, inovační a vzdělanostní potenciál a kultivují sociální smír. Ne náhodou nejvíce patentů a inovací dnes produkuje Čína.
Jak z toho ven?
Vyspělý Západ má v podstatě dvě krajní možnosti:
5.1. Pokračovat v současné politice podpory výlučného postavení Západu, využívat pozice hegemona k získávání výhod pobídkami či nátlakem a válkami.
Růst HDP ve „vyspělých zemích“ bude pomalý, bude potřebovat stále více zdrojů, vojenského zázemí, výrobků a příjmů z vnějšího produktivního světa.
Zároven bude docházet k odlivu zisků z periferií do jádra Západu. Příspěvky na války a budování armád porostou, což zákonitě poškodí systém sociálního zabezpečení, úroveň zdraví a vzdělanosti většiny populace periferních zemí Západu. EU se bude stále výrazněji dělit na bohaté jádro, které rozhoduje a posiluje své postavení hegemona, a obslužnou periferii menších zemí, vč. Česka.
Nerovnost se bude prohlubovat, bohatství se bude více koncentrovat do jádrových zemí Západu, které jej budou investovat převážně na finančních trzích a do vojensko-průmyslového komplexu. Množství konfliktů a nepřátelství vůči jiným zemím poroste. Možnosti zdravého řešení nerovnosti, tj. progresivním zdaněním a spravedlivějšími pravidly uvnitř EU, se budou dále ignorovat, nedostatek kapitálu se bude nadále nahrazovat (tištěním peněz) monetárním uvolnováním a spolu s tím bude klesat důvěra v dolar i euro. Pokud se nezmění politika ignorance problému, kolaps dolaru je nevyhnutelný. Může být jen přibrždován dalšími násilnými akcemi na důkaz přetrvávající dominance Západu.
5.2. Druhou možností je přiznat existenci multipolárního světa a odmítnout zachování nátlakové hegemonie, vyvolávání neustálého zastrašování, válek, hrozeb a sankcí a začít využívat nových příležitostí k efektivnější spolupráci.
V novém multipolárním světě je třeba hledat a spoluvytvářet takové
podnikatelské prostředí, které se bude opírat o právní státy , (které trestají kriminalitu, zneužívání veřejných prostředků a majetku pro zájmy jiných států, úniky zisků do zahraničí apod.) , dodržování mezinárodního práva a svobodnou soutěž na nezdeformovaném trhu bez korupce, ideologických úplatků a politických tlaků. Toho nebude snadné dosáhnout.
Mohla by se celá EU rozhodnout pro tuto možnost anebo jen její periferní část, pro kterou by toto prostředí znamenalo zřejmě velké zlepšení?
Zájmy hlavních hráčů – USA a EU
Události minulého roku ukázaly, zejména s příchodem prezidenta Trumpa, na to, že vyspělé země nemají stejné zájmy a stejné názory na budoucí soužití.
6.1. Zatímco Trump Evropě ukázal, že je možné jednat i s Ruskem, EU zatím nepřekonala svoje fobie a dobrovolný závazek se vzdát diplomacie ve prospěch podpory válčení. EU se tím vzdala být globálním hráčem u stolu.
6.2. Přestože mívá Trump hodně pro-mírových prohlášení, ve skutečnosti USA pokračují ve své výbojné politice, vyvolávají či podporují vojenské konflikty na různých kontinentech, včetně prodlužování bojů na Ukrajině . Zvláštností těchto válečných půtek je, že se nevyhlašují oficiální války, ani strategické cíle těchto operací . Ale vždy je s nimi spojena možnost získání nových zdrojů.
EU evidentně nemá žádnou strategii své podpory válečného konfliktu na Ukrajině. Do nedávna to vypadalo, že politiku EU určují přání a požadavky prezidenta Zelenského, ale nyní, po odvážném odmítnutí převzít účast ve válce proti Íránu, se možná EU trochu osamostatní, zruší cenzuru a začne přemýšlet.
EU se v letech ukrajinského konfliktu představila světu jako oddaný vazal USA, který ani 80 let po válce nenašel sílu a odvahu hájit svou energetickou infrastrukturu.
EU zřejmě stále žije v iluzi, že si přehnanou loajálností a přebíráním amerických ztrát na svá bedra, vyslouží od USA uznání nebo snad vděčnost. To se však nestane.
USA přemýšlejí jinak . Každý ústupek či úsluha pro USA znamená, že USA vyhrály spor a spojenci jen potvrdili svou neschopnost obhájit své stanovisko…
A hegemon chce být nadále hegemonem, dokud to jen trochu půjde, tj dokud budou země, které přijímají jeho rozhodnutí a s uspokojením nebo pod tlakem plní úlohu spojence, tj. především jako dodavatele finanční pomoci a vojenských sil.
Po 4 letech konfliktu zřejmě ani USA/NATO ani EU stále nemají žádnou strategii budoucího bezpečnostního uspořádání v Evropě. Občas probleskne, že cílem je strategické poražení Ruska, aniž se konkretizuje, co to znamená, a zda toho samotná EU, s výbavou evropských hodnot a bez adekvátních armád, může dosáhnout… EU není považována za rovnocenného partnera hegemona a bohužel svými neprozíravými rozhodnutími ztratila respekt i u ostatního světa.
USA mají sice kolosální armádu, se stovkami základen po světě a ambicí být jediným skutečným hegemonem (možná s Izraelem), který by byl oprávněn rozhodovat o celém světě, včetně spojenců. Nestojí však o dlouhotrvající boje s účastní americké armády na místě. Pokud vítězství vyžaduje víc než několikadenní operaci letectva, potřebuje nutně spojence a jejich pozemní síly.
Rozhodování EU mezi první a druhou možností jak dál, nebude jednoduché. Pravděpodobně v jádru EU jsou mocné síly, které budou požadovat být nadále spojencem hegemona a využívat k tomu finančních a lidských zdrojů periferie EU.
Je nejvyšší čas, aby se EU rozhodla o základních obrysech své budoucnosti, zda chce žít v nikdy nekončícím válčení jako spojenec hegemona anebo zda usiluje o mír a prosperitu. Měli bychom přestat mluvit o jednotě a začít myslet a diskutovat a tvořit svou vlastní představu o své budoucnosti založené na vzdělanosti, vyspělého inovačního potenciálu, zajištění přístupu k přírodním a energetickým zdrojům, zachování rovnováhy mezi rozvojem průmyslu a ochranou životního prostředí, která by respektovala životní prostor všech zemí v Evropě.
K tomu ale musí EU opustit iluze o své výjimečnosti a nadřazenosti, pohřbít svou rusofobii a najít nové elity, které jsou schopné získat zpět ztracenou důvěru potenciálních partnerů ve světě. Pak s námi budou rozumní partneři zase jednat, zejména pokud bychom přinesli přijatelný návrh na soužití v Evropě bez válek.
Zdá se, že EU musí ke své záchraně najít a zvolit kompetentní elity, které jsou schopné formulovat a realizovat strategii, která celou Evropu dovede k míru a prosperitě.
Šance pro Česko
7.1. Jako suverénní členský stát EU a NATO, máme před sebou velký úkol – iniciovat debatu o budoucnosti Evropy, která by možná vedla k vytvoření skupiny zainteresovaných zemí na tvorbě vize mírového soužití v EU nebo její části, např. střední Evropy nebo V4. Důležité je najít spojence uvnitř Evropy, které mají podobné postavení v EU a dávají přednost výkonové prosperitě před vojenskými kořistmi. Zemí, které se přiklání k míru a neutralitě, je v Evropě víc to třeba vypadá.
7.2. Česko, stejně jako ostatní malé země v Evropě, by si měly zreálnit svou představu o EU, diskutovat nové možnosti, hledat konsensus a nové aliance za účelem zásadní reformy EU, vedoucí k posílení konvergence, spravedlnosti, a zastavení korupce a úniku zisků z periferií do jádra EU apod.
7.3 Pokud by se reforma nepodařila, je možné zkoumat nové příležitosti, které přináší především nově budovaná alternativní infrastruktura pro obchod a rozvoj zemí BRICS. Zatím se zdá, že je to historicky ojedinělá příležitost, která se vrací k zásadám svobodného trhu a respektování mezinárodního práva. Nevnucuje náboženství ani ideologii. Umožnuje svobodu ve výběru projektů, partnerů, měny, pojištění, přepravy atd. Spolupráce se zeměmi BRICS otevírá zároveň veliké trhy pro výrobky a přístup ke stabilním dodávkám energií a rozmanitých přírodních zdrojů a vzácných surovin v cenově přijatelné rovině.
Mezitím je třeba budovat vnitřní jednotu Česka o míru nebo válce, o vymáhaní práva nebo rozvoji kriminality a bezvládí, o spravedlivých daních a lepší sociální smlouvě… atd.
Unipolární svět slábne, multipolární svět vzniká a čeká na odvážné, kteří ho budou přetvářet ke svým potřebám a vizím. Bude Česko mezi těmi odvážnými, kteří využijí příležitosti k uplatnění svého potenciálu anebo v zákrytu počká, co rozhodnou jiní a možná v náš neprospěch?
Článek Geopolitické změny a Česko v EU: Jak dál? se nejdříve objevil na .
