PAVEL MAREK
Tak nám zase ukradli hodinu. Ano, milý čtenáři, sotva se člověk v neděli v noci převalí na druhý bok a začne uvažovat o smyslu života, přijde kdosi neviditelný a – lup! – jednu hodinu mu vytrhne z kapsy, aniž by se obtěžoval zanechat účtenku.
Není to krádež ledajaká. Když vám někdo vezme peněženku, víte alespoň, na čem jste: nemáte peníze a můžete nadávat konkrétnímu zloději, případně celé společnosti. Ale tady? Tady se krade čas, což je veličina tak nehmotná, že ji nelze ani pořádně oplakat. Člověk si jen všimne, že cosi nesedí: budík zvoní jaksi předčasně, káva chutná ospaleji než jindy a rohlík se tváří, jako by byl upečen o hodinu dřív, než měl.
Říká se tomu změna času. Změna! Jako by šlo o drobnou úpravu účesu nebo přesazení květináče z okna na stůl. Ve skutečnosti je to zásah do samotné podstaty bytí. Včera byla sedmá, dnes je sedmá – a přece to není táž sedmá. Ta dnešní má v sobě cosi nepoctivého, jakousi časovou pachuť, jako by ji někdo naředil vodou.
Lidé se s tím vyrovnávají různě. Někteří tvrdí, že jim to nevadí, ba že to vítají. To jsou ti, kteří vstávají dobrovolně před svítáním a mají podezřele mnoho energie. Jiní, a těch je většina, chodí celý den jako po výbuchu v hodinářství: ručičky jim sice jdou, ale vnitřní mechanismus jaksi nespolupracuje. V tramvaji pak vidíte tváře, jež by se daly označit za časově dezorientované; lidé sedí, hledí před sebe a patrně přemýšlejí, kam se poděla ona ztracená hodina a zda by ji nebylo možno reklamovat.
Zvláštní je, že se tato krádež opakuje každoročně a že ji trpělivě snášíme. Kdyby vám někdo každý rok odnesl židli z kuchyně, už dávno byste sepsali petici, svolali schůzi a žádali nápravu. Ale hodina? Ta se ztratí tak tiše, že nad ní mávneme rukou – ostatně, kdo by se hádal s časem?
A přece si myslím, že bychom měli jednat. Navrhuji, abychom si onu ukradenou hodinu někde evidovali, třeba v nějakém centrálním skladu ztracených chvil. Jednoho dne by se pak mohlo stát, že nám ji vrátí i s úroky: představte si to blažené ráno, kdy by bylo o hodinu více nicnedělání, o hodinu více snění, o hodinu více života.
Do té doby nám nezbývá než smířeně pokrčit rameny a posunout si hodinky. Jen si při tom, prosím, dejte pozor: kdo ví, zda si s nimi neposunete i něco jiného – třeba vlastní náladu, trpělivost nebo chuť věřit, že čas je něco pevného a spravedlivého.
Tak nám zase ukradli hodinu. A my, místo abychom volali strážníka, jdeme poslušně spát o něco dřív, abychom ji zítra marně doháněli.
FB
Článek Tak nám zase ukradli hodinu se nejdříve objevil na .
