SU/PETR ŽANTOVSKÝ
Slova jako dezolát, antisystémový či chcimír jsou prázdné nálepky bez obsahu, jejichž jediným účelem je vytvořit negativní obraz o označených lidech. Mediální analytik a publicista Petr Žantovský rozebírá, jak moderní manipulativní jazyk nahradil komunistické ztroskotance a zaprodance, proč je komisařka pro svobodu slova paradoxně hlavním cenzorem, a jak vyhladovění médií ohrožuje nezávislou žurnalistiku. Varuje před generací, která nikdy nepoznala ztrátu svobody, a proto ji ani nepotřebuje bránit.
Martina: Petře, já jsem si všimla, že jsi dvakrát použil slovo „alternativní“, že skončíš u alternativy, a pak jsi řekl: „Člověk s alternativními názory, jako třeba pan Ševčík“, a to trochu připomíná, že v medicíně je porod císařským řezem veden jako přirozený porod, a porod doma jako alternativní. My vlastně tím, že tato slova používáme, tak trošku nasedáme na novojazyk, který vytvořila liberální scéna. Tak by mě zajímalo, jestli bys dokázal spočítat termíny, pod kterými se dnes ukrývá formální název „cenzura“ A kolik takových kouřových výrazů jsi našel?
Petr Žantovský: To je hezká otázka, a musím říct, že jsem takové výrazy systematicky nehledal, ale naskakovaly mi průběžně, když jsem se tím zabýval. Slovo „alternativa“, myslím, že ještě nemá úplně odér nálepky, jako že je to něco strašně špatného. Nálepkou je třeba slovo „antisystémový“ – to už je zdrcující. Když už je něco antisystémové – ať už je to médium, strana, hnutí, a tak dále – tak to je na odepsání, to už nás někam žene, a to už jsme v polích chcimírů a dezolátů, a těchto věcí. Nálepkování je další, velice známá manipulační technika. Za komunistů to byly ztroskotanci a zaprodanci, a jiní štvanci, a dneska máme tyto nálepky, které jsou bezobsažné, protože nepřinášejí žádné sdělení. Když je někdo dezolát, tak ty nevíš, proč je dezolát, proti čemu, vůči čemu má být dezolátní – takže jde o to, aby to znělo ošklivě, ty tím dostaneš na hlavu černý puntík a psí hlavu. Pro mě je nejnebezpečnější slovo „antisystémový“, protože se to tváří systémově, tváří se to jako etalon pravdy, a tím, kdo je důležitý pro rozdvojení mezi světem, a antisvětem.
Martina: Takže se vlastně stáváš někým, kdo jde proti něčemu, co funguje.
Petr Žantovský: Ano.
Martina: Co má údajně fungovat.
Petr Žantovský: Ano. A takto fungoval i komunismus, protože podle svého, a ve svých dimenzích funguje kde co. Teď to nechci srovnávat s jinými totalitami – také bychom mohli, ale není to úplně na místě – systém je vždycky vymezen svými možnostmi. A systém, ve kterém dneska žijeme, si dal na vlajku majetkový, materiální blahobyt, a ve jménu materiálního blahobytu se snaží vymlátit z hlavy lidem, kteří přemýšlí trochu dál, pochybnosti. Je to systém, který nepochybuje o sobě, ani o svém smyslu, ani o své kvalitě. A ve chvíli, kdy nepochybuješ, tak jsi v úzkých. Už Descartes, jak víme, říkal: „Pochybuji, tedy jsem.“ Ono se to překládá: „Myslím, tedy jsem“, ale je to: „Pochybuji, tedy jsem“. A konec konců i zmíněný Sokrates větu: „Vím, že nic nevím“, takto nikdy nevyslovil. Tato věta byla mnohem delší a mnohem podrobnější, a smyslem této věty bylo: „Nemůžeme nikdy poznat celou pravdu, protože jenom samotným procesem poznávání se dobíráme dalších a dalších fazet, stínů a podob pravdy tak, že ji zvětšujeme. Ale nikdy nejsme na konci.“ A k tomu tedy ještě třetí citát německého filozofa Lessinga, který napsal: „Hledání pravdy má větší cenu, než pravda sama.“ Koneckonců Olda Janota zpíval: „I cesta může být cíl“, a po něm Mňága a Ždorp, abychom to zpřítomnili do našeho prostředí. Ale je to tak, ve chvíli, kdy někdo nepochybuje – a mě vždycky děsili ti pánové Mácové, Cemperové, ti factcheckeři, kteří říkali: „My víme, co je pravda. A teď tyto pravdy budeme zveřejňovat za veřejné peníze, jistě, nebo za nějaké takové. A budeme ukazovat na ty, kteří tyto pravdy porušují, pošlapávají, a mluví proti nim.“ A to je samo o sobě přece strašný protimluv, a to nejenom vzhledem k citátům, které jsem tady připomněl, ale je to prostě hloupost. Pan Cemper není etalon vší pravdy na světě, a to, že mu to někdo umožňuje dělat a že to společnost akceptuje, je pro mě zcela nepochopitelné. Předchozí vláda toto podporovala, to byly zbraně, mediální zbraně v jejich prospěch. Mohli se opřít o to, že: „Aha, pan Cemper na Manipulárotech.cz napsal, že tenhle a tenhle je dezolát, nebo tenhle antisystémový.“ V tu chvíli ti slovo „systém“ funguje jako sebevražedná zbraň.
Komisařka pro svobodu slova vytvářela cenzurní zákony a nežádoucí média chtěla vyhladovět
Martina: Veřejnost má tendenci vnímat to, že můžeš vysílat, že nejsi ve vězení, že tě vyloženě nevláčí dnes a denně médii – jako důkaz toho, že se vlastně nic neděje. A je to pochopitelné, protože nevědí, jaké to je, když se na tebe zaměří Sauronovo oko. Eva Jourová, eurokomisařka, vymyslela – myslím, že to byl její vynález…
Petr Žantovský: Myslíš vyhladovění.
Martina: Ano, termín „vyhladovění“. Jak si ho vysvětluješ ve své knize, pokud jsi na něj narazil?
Petr Žantovský: Samozřejmě. U Jourové bych v tomto směru velice ocenil – jako u Šabaty – jak je ta šablona transparentní a explicitní, což je jediné, čeho si tak na ní můžu vážit, ale to už je moje osobní věc. Ona s touto teorií přišla ve svém druhém mandátu eurokomisařky, kdy byla komisařkou pro média, svobodu slova, a takovéto věci. A je to krásný bizár, když hlavní cenzor je komisařem pro svobodu slova, a když se mediální zákony, které vypouští Evropská komise – EMFA, European Media Freedom Act, Zákon o evropských mediálních svobodách – tváří jako zákony o svobodě médií – a přitom je to ztělesněná cenzura. Takže paní Jourová přišla s tímto vyhladověním z vcelku logických důvodů, a zdůvodnila to tak, že problém nežádoucích médií je v tom, že jim někdo stále ještě platí, že si je někdo ochoten na jejich stránkách platit reklamní prostor, a podobně, a že to je špatně. A začala tedy tendence nutit větší podniky, větší firmy, aby odstoupily od tohoto druhu financování těchto nežádoucích médií. A už jsme zase u toho, kdo je nežádoucí? Z jakých pohledů? Z jakých kritérií, hledisek, a tak dále?
Martina: Jak oni si to mezi sebou říkají?
Petr Žantovský: Oni to vědí. Oni to prostě vlastně vědí.
Martina: Ale jak?
Petr Žantovský: Tak, jeden s tím přišel, a ostatní už to vědí. Nechci to zlehčovat, je to velmi vážná věc. Takže Jourová vlastně nastoupila na velké firmy – koneckonců to vidíme i na postoji Evropské unie vůči velkým providerům typu třeba Googlu, Mety, a podobně, které nutí, aby odhalovali takzvaný dezinformační obsah a hlásili ho, a když to nebudou na území Evropské unie dělat, tak budou pokutováni, a to velmi drakonicky, nějakých 6 procent z ročního obratu, což jsou strašné peníze, nepředstavitelné. Takže to všechno směřuje k jednomu cíli, postrašit velké podniky – které jsou soukromé, a ještě navíc většinou americké – a tak je vystrašit, aby se pokud možno žádným způsobem neangažovaly v evropských věcech, a pokud možno nahlašovaly něco, co vypadá jako angažmá proti Evropské komisi, nebo něčemu takovému, a pravidlům, která jsou tady vydávána. A to je velmi nebezpečné, protože to samozřejmě dopadá zejména na menší média, i na větší, i na ta, která mají třeba 400 000 denních autentických přístupů – i taková u nás jsou. Nebudu jim dělat reklamu, ale jsou tady taková. A ona najednou zjistí, že mají třetinový reklamní průtok, než rok před tím, než to Jourová vymyslela, protože se velká část inzerentů na tyto prostředky navěsila, na jeden jediný podnik pana Lukačoviče, na Seznam, který pak byl tím, kdo distribuuje reklamy dál. S tím byl jednu dobu veliký problém, protože on zastavil toky reklamních financí do určitého typu médií, a pak to musel vrátit a svést to na svou dozorčí radu, nebo něco takového, tedy že se to rozhodlo bez něj. Dneska si myslím, že už je to zase zpátky, ale dobrý. Tak toto monopolní postavení mocenských nástrojů, společně s ekonomickými, je pochopitelně silně proti svobodě slova.
Herci, kteří se za komunistů profilovali antikomunisticky, se dnes plazí v prachu u generálových nohou
Martina: Vědci si často lámou hlavu tím, jak může fungovat hejno rybiček v moři, které v setině vteřiny změní směr, všechny najednou – jako jedna. A vedou se řeči, o funkci vědomí, o rozšířeném vědomí, a o tom, jak je to možné. A já přemýšlím, jak to vlastně funguje třeba v lidské společnosti, a v propagandě. Protože to není tak dávno, kdy se mnozí naši renomovaní herci odmítali zúčastnit festivalu v Karlových Varech, protože jedním z hlavních sponzorů byla zbrojovka. A najednou se změnila situace, přišla válka na Ukrajině, a titíž herci se fotí s granátometem. Přišel jsi na to, jak funguje propaganda takovýmto vteřinovým, a masovým způsobem?
Petr Žantovský: Proč to dělají rybičky, to věru nevím, i když věřím, že to je hrozně hezké kouknutí, když to ve vodě pozoruješ. Ale nevím, proč to dělají, jestli mají nějakého hlavního vůdce, který zavelí směr, a ostatní mu důvěřují…
Martina: Nebo nějaké společné vědomí.
Petr Žantovský: Něco takového. A tady už to má blízko k tomu, na co se ptáš. Naši novináři, a jak říkáš herci, a nejenom herci, spousta dalších profesí, jsou, a jsme náchylní sklouznout do nějaké pohodlnější role. To znamená, pokud možno výt s vlky, a být ve správném houfu…
Martina: Vlastně si docela normálně ulevit.
Petr Žantovský: Tak, samozřejmě.
Martina: To je pochopitelné.
Petr Žantovský: Ale někdy to nabývá děsivých podob, a má to třeba také nějaké ekonomické zázemí. Děsí mě angažmá lidí, kterých jsem si mnohá léta vážil, třeba Bolka Polívky, kterého najednou vidím, jak vystupuje na nějaké demonstraci na Slovensku proti Ficovi, nebo kdekoli, nebo tady stojí za panem prezidentem, kterému by v sedmdesátých, ani v osmdesátých letech nepodal ani ruku, a najednou je to nejlepší muž na světě, a musíme ho mít za hlavu státu. A kde se toto bere? To jsem úplně nepochopil. Nepochopil jsem masovou popularitu pana prezidenta. A to souvisí s tím, na co se ptáš, protože tady vidíme veletočů absolutně nejvíc. Vezmi si všechny umělce, co se objevovali na balkonech – Svěrákem počínaje, Holubová – ti všichni se profilovali za komunistů antikomunisticky. To, že mnozí byli ve straně, jako Svěrák, to neberu, to prostě byla nějaká dobová uzance, a díky tomu mohl napsat spoustu dobrých věcí – já pro to mám absolutní pochopení – i když já sám jsem touto cestou nešel – ale říkám si, že kdyby nebyl v partaji, tak by mu nedovolili udělat Cimrmana – a to by byla velká škoda pro národní kulturu. A najednou ho vidím, jak se lísá ke generálovi. Vidím Vláďu Mišíka, kterého jsem považoval za hrdinu mého mládí, a jeho písničky znám do poslední noty. A ještě odmítl metál od Miloše Zemana, což jsem kvitoval, na to má svaté právo, když se mu ten prezident nelíbí – dobrá, nemusí si to brát, to není jeho povinnost. I když je pravda, že to je státní vyznamenání, není to vyznamenání Miloše Zemana. Stejně jako medaile pro Nohavicu není Putinova, ale Puškinova, ale obojí to začíná na „Pu“ tak je to trochu záměrná záměna. A najednou vidím, jak tentýž Mišík, společně s paní Kubišovou, a s dalšími, se plazí v prachu u generálových nohou…
Martina: Nebuď tak plastický…
Petr Žantovský: To je jenom metafora. Prostě se snaží zalíbit, a dokonce o tom napsal písničku na jeho nové desce, která je výborná – je fakt výborná – ale bohužel z toho trčí píseň Metál, která je hloupá jak troky. Je to jakési nové angažmá, jako kdybychom zase udělali nový Festival politické písně v Sokolově – tam by se to asi hodilo. Tak to mě mrzí, že jsme ztratili zdravé sebezábrany. Jestli můžu maličko odbočit? Když jsem tady jmenoval Sokolov – já jsem se začínal živit hlavně muzikou a hudební publicistikou, takže mám blízko k těmto metaforám – tak Sokolov byl legrační festival, kam na jedné straně jezdili urputní svazáci, kteří tam s Deanem Reedem vykřikovali „venceremos“, a na druhé straně tam jezdívali normální muzikanti, kteří si prostě odsloužili svou poslušnost, a jeli domů. A každý to udělal po svém. Třeba Olda Říha z Katapultu tam zpíval Půlnoční závodní dráhu, což byla píseň agitující proti alkoholu za volantem – naprosto nepolitická – takže s bolševikem krásně zametl. A velmi podobně a velmi půvabně s ním zametl – to musím říct – Spirituál kvintet, protože tam nasadil Honzu Nedvěda s písničkou Victora Jary, zavražděného chilského písničkáře, která pojednávala o malém klučíkovi, který si hrál někde na návsi, a vstoupily mu do života tragické věci – nebudu to vyprávět. Tato píseň byla sama o sobě nádherná, a přitom nebyla v konfliktu s oficiální doktrínou. Čili inteligentní lidé se dokázali zachovat takto. Jenom si vezmi, kolik je v Cimrmanech narážek na komunisty a na blbost tehdejšího režimu. A kde jsme dneska?
Mladá generace nemá potřebu bránit svobodu slova, protože nikdy nezažila její ztrátu
Martina: Kde? A tak se chci zeptat, jestli si myslíš, že v brzku ještě vůbec budeme mít pro koho hájit svobodu slova? Protože se zdá, že svoboda – a řekněme demokracie v pravém smyslu slova – už přestává být prioritou. A nevím, co ji přesně nahradilo, jestli pocit osobního komfortu, bezpečí a pokoje, který vyplývá z toho, že jsi systémový?
Petr Žantovský: Ano, to je strašně těžká otázka, a já na ni strašně nerad odpovídám, protože mám trochu pocit, že vím, co za tím je. A protože mám dceru o generaci mladší, tak to vidím. Vidím mladé lidi, chodím učit do vysoké, mluvím s nimi a vidím, že mají jiné priority. Že vůbec nemají pocit, že by byli omezováni v nějaké svobodě slova – nemají tu potřebu. Ale většinou jim stačí – a nechci paušalizovat, jsou tam výjimky, nebo je tam pár lidí, kteří jsou moudřejší, a čtou jiné knihy, nebo vůbec čtou nějaké knihy, což je dneska samo o sobě unikum, a přemýšlejí o věcech – že dostanou Erasmus, což je pěkná půlroční opíječka někde v Bergenu, nebo v Lovani, nebo někde…
Martina: Ze začátku se to jevilo jako velmi dobrý nápad.
Petr Žantovský: Ano, ale dneska už je z toho jenom formální opíječka, a maximálně ještě sháňka po světových kontaktech, nebo zahraničních kontaktech, ale ze studijního důvodu to více méně nemá žádné opodstatnění. Většinou ne. A teď nemluvím o přírodních vědách, medicíně, a takových věcech, tam to nevidím, ale vidím to u humanitních věd. Učím na ekonomce, takže to vidím u ekonomů, a tam skutečně přínosu mnoho není. A mám takový pocit, že mladá generace, o které si tady povídáme, která nemá tu potřebu, to nejsou lidé naší generace – a ani ne všichni lidé naší generace mají potřebu se zabývat nějakou svobodou slova – a mají potřebu sehnat obživu. Malý živnostník u nás na vsi má potřebu sehnat zakázky, a nezabývá se nějakou svobodou slova, protože jemu ji nikdo neupírá, protože on potřebuje zakázky, a naštve ho, když se vedle objeví větší podnikatel s autoservisem, a sebere mu zákazníky. Tak to je naštvaný, ale nepřekládá si to do politické řeči, že to taky může mít nějaké jiné příčiny. A u malých lidí se strašně bojím – to jsou většinou lidé generace, o kterých mluvím, narození po roce 90, nebo někdy dokonce i po roce 2000 – a oni z velké části nemají žádnou negativní zkušenost, a žijí v tom, co jsem říkal, to znamená v relativním materiálním dostatku. A já už jsem také byl svědkem toho, jak si lidé berou půjčky na vánoční dárky, Home Credit, nebo něco takového. Rozumíš? Když jdeš do obchoďáku, narveš si košík nesmysly, které nepotřebuješ – a nikdo z tvých blízkých je nepotřebuje – a ještě si na to vezmeš půjčku 10 000, tak to je šílená cesta do propadliště. Společnost toto nemůže vydržet, protože jednoho dne prostředky dojdou, jednoho dne skončí blahobyt, a nastane vystřízlivění, a co budou dělat tito mladí, kteří ještě nikdy neměli nutnost, povinnost se pořádně rozhodnout o důležité věci?
Vezmu příklad z naší generace: Mně je šedesát čtyři, čili prvních 28 let jsem žil za komunistů, a kolem 20. roku jsme si všichni museli položit otázku: „Chci být s vlky? Chci sloužit, a mít za to výhody? Nebo chci jít čelně proti nim, a riskovat nepříjemnosti? Nebo chci být šedá zóna, a nějak to prostě vydržet, a aspoň dělat něco, co mě baví?“ To bylo zásadní rozhodování každého rozumného člověka kolem dvacítky, a nejpozději v pětadvaceti při skončení vysoké školy, a podobně. Každý si musel touto otázkou projít, a většina samozřejmě zvolila šedou zónu. A já taky, co si budu hrát na něco jiného, protože mě zajímala muzika, chtěl jsem hrát na svůj nástroj, a natáčet si nějaké nahrávky, a žil jsem celkem apoliticky jenom v pocitu: „Tito soudruzi mi nemají co dát, tak je nebudu vnímat.“ Byla to příjemná pasivní rezistence. A tito mladí dneska mnohdy nemají ani tuto potřebu pasivní rezistence vůči tomu, co jim tady vládne. Asi si vůbec neuvědomují, že přijde vystřízlivění, a taky může přijít něco mnohem horšího, protože vlády Evropské unie nás vlečou do konfliktů, ve kterých nemáme co pohledávat. A samy jsou motivovány víceméně zbrojním a bankovním průmyslem, a těmito věcmi, čili tam nehledejme nějakou zázračnou humanitu, nebo solidaritu. Ne, to je velký business. Koneckonců o válce je známo, že je to nejlepší investiční příležitost, takže o to tady teď jde, A jestliže jdou naši dvacetipětiletí, třicetiletí potomkové do takovéhoto světa – tak je mi jich strašně líto.
Sociální sítě mohou být poslední nadějí i nejúčinnějším nástrojem manipulace
Martina: Petře, sama sobě čas od času pokládám otázku – a v odpovědi jsem velmi rozpolcená, a tak to hodím na tebe: Do jaké míry hrají v devalvaci veřejné diskuze, dá se říci, v prakticky neomezených možnostech cenzury a špehování, třeba i v souvislosti právě s mladou generací, sociální sítě? A tato rozpolcenost spočívá v tom, že vzápětí na to si jedním dechem dodávám: A do jaké míry jsou jedinou nadějí? Protože bez nich už nebude přístup ke svobodným informacím prakticky možný?
Petr Žantovský: Otázka je, jestli budou stále svobodné. Jourová chce vyhladovění, hlášení, nahlašování nežádoucích názorů, sdělení, a tak dále. To je otázka. My už dneska vlastně těžko nahlédneme do toho, co všechno z těch sociálních sítí padá do koše, a nebo, co je omezováno jenom na tebe a nejbližší okruh, a co opravdu jde, v uvozovkách, zástupu přátel A máš na to vliv, nebo na to vliv nemáš? To zaprvé. Zadruhé, když pominu sociální sítě, a soustředím se na docela módní trend influencerů, youtuberů, tvůrců různých podcastů, tak to přece jsou také lidé – a na některých příkladech, jako je Karel Kovář, alias Kovy – je naprosto evidentně vidět, že jsou motivováni politicky, a zřejmě také finančně. Já vidím, že Kovy má na jednom svém podestu kolem 800 000 přístupů – to je úžasné, to je opulentní. Tento člověk získal u mladých lidí veliký vliv, a tento vliv chce někdo využívat. Vzpomeň si, když nastoupil pan generál na Hrad, tak jedna z prvních myšlenek byla, že Kovyho najmou na vytváření, spoluvytváření veřejného pro generálského mínění. A to samo o sobě je šílenství, a pokřivuje to samozřejmě svobodný trh, a všechno, co pokřivuje svobodný trh je špatně – od dotací, až po podplácení influencerů. A hrozí, že mladí lidé, kteří žijí v určitém stupni nevědomosti, tím pádem mají tendenci věřit něčemu, co považují za ikonu, za důvěryhodné, viz tedy Kovář, a tím proto on může mít vliv. A v tu chvíli se dostáváme do pokřiveného světa – Aldous Huxley – Krásný nový svět, alias Konec civilizace – kdy budeš šťastná v obětí umělého sdělování o umělých věcech, a udržována v umělých názorech. Takže pro mě sociální síť? Řeknu to brutálně: Kdysi, před mnoha lety, jsem byl na Facebooku, a asi po dvou letech jsem zjistil, že to je jenom časožer a že mě to jenom manipuluje někam, kam nechci. Takže jsem se odpojil, a na žádnou jinou jsem se nepřipojil, a jsem šťastně spokojený mimo sociální sítě i jejich dosah. Ale velice dobře si uvědomuji, jak obrovskou sílu a moc mají. A proto, když má někdo velkou moc, která není podrobena náležité konkurenci – což není – tak pak nemáš vůbec klidu.
Martina: To asi nemáme, protože když si vzpomeneme třeba jen na skandál kolem Cambridge Analytica, kdy Cambridge Analytica měla přístup až k 87 miliónům uživatelů Facebooku a k jejich soukromým datům, tak v tu chvíli si říkám, jak na to můžeme stále naskakovat, když majitelé sociálních sítí nepokrytě nabízejí ovlivňování veřejného mínění za úplatu. A my to víme, a přesto stále tuto hru hrajeme. Ještě doplním, že je to tak podivně opojné, že tomu jakoby nelze odolat. To, že tomu neodolají patnáctileté děti a mladší, to se dá pochopit, protože si nesou jenom určité penzum své osobnosti a zkušeností, ale tuhle si můj kolega v padesáti letech koupil svůj první chytrý mobil, a je vlastně úsměvné pozorovat, že reaguje jako patnáctileté děti. Takže okouzlením, že máš svět takzvaně u nohou, musíš projít v každém věku. Otázka zní: Čím to, že to víme, ale je nám to tak příjemné, že sebou necháme vláčet?
Petr Žantovský: Otázka je, jestli si opravdu každý uvědomuje, že se jedná o vláčení a o manipulaci. Jestli si to, jak říkáš, neuvědomují jenom do té míry, jen do limitu představy: „Je tak příjemné mít svět u nohou, a podílet se na tom ve mně vybuzuje představu, že jsem součástí rozhodovacího mechanismu, že něco ovlivňuji.“ Toto je základní manipulace, která se tam odehrává. A ta je nejnebezpečnější, protože ve chvíli, kdy propadnu pocitu, že jsem to já, kdo rozhoduje o svém vlastním osudu, tak o tom úplně přestanu přemýšlet, nejenom že přestanu rozhodovat, ale i přemýšlet. Protože už to vidím, protože telefon, nebo síť mi ukáže, že jsem správně. A navíc je opojné být součástí velkého davu. O tom – když už tady házím knihy – existuje geniální kniha francouzského sociologa Gustave Le Bona z konce 19. století, která se jmenuje Psychologie davu. Doporučuji každému k přečtení, protože tam je všechno, a za těch sto a více let se nic nezměnilo. Je tam geniálně popsáno, jak ti zážitek z davu dává sílu, pocit jistoty, sebejistoty, typu: „Jsem větší. Jsem v zástupu, tak něco znamenám. Můžu víc, dokážu víc. Když jsem sám, nedokážu nic.“ To je samo o sobě velice zhůvěřilé.
Být součástí davu dává pocit síly, ale nejdřív musíte podlehnout frustraci
Martina: Možná jsme si ještě neuvědomili, že abychom se stali součástí davu, a chtěli být v davu, tak musíme v první řadě podlehnout frustraci. Protože když jsem spokojený člověk, vyrovnaný člověk, tak chodím s kamarády na pivo, chodím do přírody, sportuju, běhám, čtu si, nebo jsem na gauči – ale jsem spokojený. Ale v okamžiku, kdy jsem frustrovaný, tak se potřebuji k někomu přimknout, a potřebuji tím získat svou vlastní převahu. Třeba jenom tím vzorcem, u kterého vidíme, jak funguje: „A on tam napsal status, a já jsem mu na to řekl. A on mi odepsal, ale já jsem ho usadil.“ A v tu chvíli jsem se sebou spokojenější.
Petr Žantovský: Rozumím, rozumím, máš pravdu. Tato úvaha vede ještě o kousek dál: Tato společnost se svým komerčním základem přirozeně vede k celoplošné frustraci. Jen si vezmi, na čem stojí reklama. Reklamy je všude kolem nás strašně moc, spoluurčuje náš život nejenom v módních stylech, ale i v tom, co jíme, čím se zabýváme, a tak dále. Ale na čem je postavena? Přece na kultu mládí. To je první frustrace: Já jako starý chlap reklamu vypínám, ale ne proto, že mě frustruje – mě nefrustruje. Kdybych si dovolil – a to samozřejmě nemůžu – ve tvém úctyhodném rádiu říci: „Tak Ludvík Vaculík před léty řekl, že reklama je uměním z toho slova od ‚h.‘“ To je dokonalé, přesné vyjádření. Já jsem mu tehdy, před mnoha lety jsem tolik nerozuměl, jako mu rozumím dnes v tom, jak nás neustále svírá do sebe krunýř komerčního sdělování, a určuje, jak máme přemýšlet, jak se máme oblékat, co máme dělat, co si máme o čem myslet. A mnoho lidí nestíhá. Další frustrující prvek je digitální technologie. Samozřejmě přirozeně mladí lidé – a často i děti – s nimi zacházejí mnohem chytřeji a lépe. Rychleji proto, že mají neopotřebované závity v hlavě, a proto, že je to všechno blbuvzdorné, protože je to konstruováno tak, aby to člověk velmi rychle, a velmi jednoduše pochopil jenom uživatelsky, takže je to samozřejmě vtáhne do sebe. Ale když máš omezené, dejme tomu, schopnosti pracovat s počítačem, a máš ho opravdu jenom v tom smyslu, že na tom píšu jako na stroji, posílám poštu jakoby poštou, a maximálně si udělám excelovou tabulku, a dál se tě to netýká, tak ti vnucují: „Ale jak to? Ty jsi nedostatečná. Ty jsi špatná. Nedostatečně chápeš požadavky této doby, a ty jsou přece tímto neseny.“ A ono to má své dramatické následky. Je to jako zbavení se občanek. Všichni budeme mít v telefonu digitální občanku, to znamená, že i ten tvůj známý by si stejně musel pořídit chytrý telefon. A teď si vezmi ty zástupy seniorů, kteří mají tlačítkové, protože na to ještě vidí, trefí se tam rukama, a zavolají si dětem, nebo někomu, pečovatelce, že potřebují koupit mléko. Tak tyto paní, nebo pánové, budou úplně odkecáni, protože se přes telefon nedostanou k bankovnictví, a nezaplatí si ani nájemné, nezaplatí si teplo, vodu, světlo. K tomu to vede, a navrhovali to Piráti, abychom měli v telefonu všechno, zdravotnictví, všechno, zdravotní kartu. Ty přece nepotřebuješ znát svůj zdravotní stav, nebo mít všechny informace, podstatné je, že se umíš přes telefon objednat. A když se objednáš, tak tam je nějaký stroj. A to jsme ještě u jedné zákruty, ten stroj tě tam někam…
Martina: Ty už jsi nebyl dlouho u doktora.
Petr Žantovský: Skoro každý druhý den.
Martina: Já vím, já vím.
Petr Žantovský: Tak já mám – řeknu to narovinu – velkou kliku, že se s hodně dobrými doktory dlouhodobě přátelsky znám, a i jsme psali nějaké knížky, takže mezi nimi mám dost přátel, a většinou, když je problém, tak se mi podaří proklouznout mezi stroji, abych tak řekl. No jo, ale teď nastoupí AI. Nastupuje. A to je katastrofa.
Umělá inteligence už zpívá za mrtvé zpěváky a nastupující generace nepozná rozdíl
Martina: Nastoupila.
Petr Žantovský: Nastoupila. Shodou okolností si zase vezmu příklad z kultury, z muziky: Před takovými dvěma měsíci jsem na Youtube našel nové CDéčko Queenů, jehož zpěvák už dávno odešel za břeh, a teď jsem si to poslechl, bylo to dvanáct písniček, nebo kolik, a všechno tam úplně přesně, správně. Kytara Bryana Maye je melodická, krásná, nezaměnitelná, všechno je na svých místech, včetně Mercuryho hlasu, který zpívá nové písničky s novými texty, a ty písničky jsou plus mínus v řádu věcí, nemají tu genialitu, jako Bohemian Rhapsody, ale jsou to normální queeňácké písničky. A pak, když jsem se nad tím zamýšlel a poslouchal to, tak jsem si říkal, protože mi bylo jasné, že to je podvod: „Co mně to vlastně napovídá?“ A pak jsem na to přišel. Mercury se při zpěvu nenadechoval, protože to bylo ze stroje, a přitom, když znáš jeho muziku, tak víš, že dech byl jedna z hlavních součástí jeho produkce.
Martina: Výrazový prostředek.
Petr Žantovský: A v tu chvíli jsem se polekal. A teď to na mě hrnou všichni mí kamarádi z branže: Tady odkaz, támhle je odkaz, nové CDéčko, starý CDéčko, objevená kapela ze šedesátých let, všechno to zní perfektně. Nastupující generace může přestat potřebovat živé umělce, protože jim budou stačit tyto plasťáky. To vidíš i na AI písničkách z dezolátního tábora, vždyť jdou dnes a denně WhatsAppem odkazy na nějaké písničky o prezidentovi, nebo o někom, zejména o Fialovi – to bylo nejčastější – a byly to posměšné věci. Člověka by to někdy mohlo i pobavit, ale poleká tě, jak je to autentické, jak to zní to jako hlas, ačkoli víš, že to není hlas lidský, má to nástroje, ačkoli víš, že na ně nikdo nehraje. To je nebezpečné, protože tímhle způsobem můžou civilizaci opravdu – aspoň tu evropskou – totálně zdecimovat. Když jsem provozoval rádio Ethno, tak jsem hodně pouštěl africkou, asijskou muziku, takže vidím, že velká záchrana je v tom, že Afričany nikdo nevygumuje, a ti autentičtí senegalští, malijští, a jiní muzikanti hrají úplně stejně, když jsou na ulici, jako ve studiu, a nevyměníš je.
Martina: Takže ne jak zpíval už Michal Tučný: „Všichni jsou už v Mexiku,“ ale: Všichni jsou už v Africe.
Petr Žantovský: Nejlépe: Všichni jsou už v Africe. Ano.
Petr Žantovský
Článek Manipulace lidí probíhá masově, ale sociální sítě dávají opojný pocit, že se rozhodují sami se nejdříve objevil na .
