KATEŘINA LHOTSKÁ
V předchozích částech našeho seriálu jsme si řekli něco o tom, jakým způsobem se snaží federalisté přetvořit EU ve Spojené státy evropské (USE). Je to však cíl realistický, nebo je už předem odsouzen k nezdaru? Jinými slovy mohly by USE vůbec fungovat?
Jak už název napovídá, jejich předobrazem mají být Spojené státy americké. Ovšem právě z porovnání USE s nimi je evidentní, proč je tento způsob integrace v evropských poměrech nepředstavitelný. Hned na první pohled je totiž zřejmých hned několik zásadních rozdílů. Jedním z nich je třeba relativně výrazná národní a národnostní homogenita USA v porovnání s tím, jak je současná EU z tohoto pohledu pestrá a různorodá. Naprosto dominantním národem USA jsou anglicky hovořící Američané, které doplňují národy a národnosti menší, k jejichž zájmům se na federální úrovni přihlíží úměrně jejich zastoupení. Což značně zjednodušuje hledání celospolečenské shody při řešení naprosto zásadních otázek, protože není komplikováno snahou jednotlivých národů prosazovat své vlastní zájmy. Přesně naopak je tomu v současné Evropě, respektive v EU. Není zde žádný „dominantní“ národ, ale je jich tu několik velkých, které jsou doplněny celou řadou menších. To vše pak komplikuje hledání společných řešení, protože zaznívá příliš mnoho hlasů, přičemž je zřejmé, že ne všechny mohou být vyslyšeny. Pokud bychom chtěli tak různorodý státní útvaru efektivně řídit, dříve či později by to znamenalo demokratické principy vzájemného soužití porušit.
Vše by se samozřejmě zjednodušilo, kdyby vzniklo něco jako „evropský“ národ. Tedy jistá obdoba národa amerického. Což však není v dohledné době reálné. A to přesto, že se především liberální a progresivní politici snaží mezi lidmi propagovat myšlenku, že jsou především Evropany, a až pak Čechy, Poláky, Němci, Francouzi či třeba Španěly. Tuto „evropskou identitu“ však přijala jen část společnosti a dle mého odhadu nikterak významná. A tak toto úsilí zatím přináší spíše úsměvné myšlenkové „perly“. Třeba když se někdo raduje z toho, že při nějaké sportovní události sice neslaví úspěch sportovci z jeho země, ale důležité je, že jde o sportovce z EU. Což pamětníkům připomíná doby, kdy sportovní komentátoři projevovali obdobnou radost z vítězství sportovců ze zemí „socialistického tábora“.
USA jsou také poměrně mladé a lze tak konstatovat, že všichni Američané mají společnou minulost datující se od okamžiku, kdy před zhruba 250 lety získali nezávislost na britské vládě. To v Evropě je i z tohoto pohledu situace složitější. Národy mají za sebou více než tisíciletou historii (některé i delší), přičemž mezi sebou mnohokrát válčily, pak uzavíraly mír či dokonce spojenectví, aby se vzápětí zase vzájemně zrazovaly. Jejich vztahy jsou tak často zatíženy historickými událostmi, křivdami a „křivdami“. Nic takového v USA nezažili (až na Občanskou válku), a tedy mezi tamními státy neexistují žádná historická bezpráví.
USA jsou také prvním státním útvarem na daném území. Pokud se tedy pohybujeme v pokolumbovské éře. USA byly také po celou dobu své existence jednotné, nikdy se nerozdělily na více států, které by se vzápětí zase spojily. To v Evropě je to přesně naopak. Na starém kontinentu nikdy žádný celoevropský státní útvar neexistoval a státy se postupně spojovaly a zase rozdělovaly. I díky tomu mají za sebou USA dlouholetý proces postupného formování tamní společnosti, který nebyl nikdy přerušen. Na rozdíl od EU, která na nic jako „evropská společnost“ navazovat nemůže. A nevytvořily by ji ani USE. Ty by totiž nebyly ničím jiným, než státem „mnoha národních společností“, což by k jeho soudržnosti nijak nepřispělo. Pokud by tedy USE měly přežít, pravděpodobně by musely být drženy pohromadě jedině silou.
Velkou předností USA je také relativně jednoduchý systém základních zákonů. Jejich Ústava má totiž pouhých 7 článků a 27 dodatků. To Lisabonská smlouva, která je faktickou, ale nepojmenovanou „Ústavou EU“, sestává v součtu z více než 350 článků. To nám sice neříká nic o komplikovanosti a komplexnosti znění obou norem, nicméně určité vodítko to je. USA zkrátka už od svého vzniku udržují svoji legislativu ve „stravitelném“ stavu, zatímco USE by se staly od svého počátku byrokratickým a obtížně řiditelným molochem.
Vytvořením USE by však přišla Evropa také o jednu svoji zásadní hybnou sílu, která ji v dosavadní historii posouvala vždy vpřed a díky které ještě do nedávna patřila ke globálním lídrům rozvoje technologického, hospodářského a sociálního. Touto silou je konkurence mezi jednotlivými národními státy. Federalizací by však USE přišla o tento konkurenční „motor“ pohánějící její rozvoj a velmi pravděpodobně by ji tedy čekala hospodářská, technologická, sociální a následně i společenská stagnace. To v tom lepším případě. V horším by šlo o úpadek. Stačí se ostatně podívat do nedávné minulosti. Dokud se omezovala evropská integrace pouze na hospodářskou spolupráci, její členské státy to posouvalo vpřed. Ovšem ve chvíli, kdy byl zahájen proces integrace politické, sledujeme jejich postupný ústup z globálních pozic. Vznik USE by pak odstranil i poslední zbytky tohoto mezinárodního konkurenčního prostředí a nahradil by je regulací. K prosperitě se však proregulovat nelze.
Vzniku USE brání také stále ještě nepřekonané výrazné ekonomické rozdíly mezi jejími potenciálními členy. Což by sebou samozřejmě přinášelo problémy při stanovování společné fiskální politiky. Fungování USE by tedy muselo být založeno na obrovské míře přerozdělování, což by vedlo k růstu napětí mezí těmi, kdo přispívají více a těmi, co především čerpají. Ti první by měli pocit, že přispívají moc, ti druzí, že dostávají málo. Obě tyto skupiny by zkrátka dříve či později dospěly k pocitu nespokojenosti s fiskální politikou USE, což by k jejich stabilitě rozhodně nepřispívalo.
Pro fungování USE by pak také bylo třeba provést zásadní demokratizační reformu současné EU. Ta je v podstatě ovládána nikým nevolenými úředníky, přičemž občané nemají reálnou možnost její směřování ovlivnit. Mohou sice volit své zástupce do Europarlamentu, ale ten nemá ani zákonodárnou pravomoc a může pouze odkývat (nebo také neodkývat) to, co mu unijní úředníci předkládají. USE by prostě musely fungovat jako jakýkoliv jiný státní útvar postavený na demokratických principech. Exekutivu by řídila vláda, která by se zodpovídala občany volenému parlamentu majícím zákonodárnou moc. A úředníci by dělali jenom to, co by se jim řeklo. Je samozřejmě možné provést federalizaci EU i bez této dramatické změny. V tom případě bychom však mohli jen těžko mluvit o demokratickém federálním státu, ale o autoritářsky-byrokratickém, který by nebylo možné udržet pohromadě jinak než silou.
USE zkrátka fungovat nemůžou. Brání tomu celá řada hlubokých strukturálních, kulturních, historických a politických překážek. A místo konkurenčního prostředí (byť skomírajícího, ale stále ještě existujícího) mezi členskými státy by vznikl přísně regulovaný byrokratický moloch, který by byl jen další brzdou hospodářského a společenského rozvoje. USE navíc nemohou vzniknout na základech EU majících zásadní demokratický deficit. Jinak by její federalizace nepřinesla nic jiného, než vznik autoritářské „euroříše“.
Což je možná ten pravý důvod, proč o to federalisté tak moc stojí…
Kateřina Lhotská
Článek Rudá záře nad Bruselem (5. díl): Spojené státy evropské – proč to nemůže fungovat? se nejdříve objevil na .
