KAREL MARTEL
Současný progresivistický systém opakuje jako svoji mantru „ rozmanitost je naše síla “ a vnímá rozmanitost jako pozitivní hodnotu, kterou je třeba uměle za každou vytvořit i tam, kde není. Pojďme se však podívat, co znamená rozmanitost v praxi. Konkrétní ukázku rozmanitosti a nahrazení původních obyvatel si můžete přečíst na příkladu Francie v mém předchozím článku Podrobná analýza a statistiky islamizace Francie .
Trojuhelník rozmanitost – svoboda – stabilita
Ze situace v různých oblastech lze vyvodit trojuhelník rozmanitosti (en. diversity trilemma ), které říká, že ze stavů rozmanitost, svoboda a stabilita můžeme mít maximálně dva . Odpovídá to jak současnosti, tak minulosti. Více svobodné a demokratické společnosti se vyvinuly právě v homogenních společnostech, kde drtivá většina populace patří ke stejnému etniku ( řecké polis, fénické městské státy, Římská republika, Kartágo, italské republiky, Švýcarská konfederace, Spojené provincie nizozemské, Anglie či Norsko a Švédsko) . Tyto systémy se od většiny systémů své doby lišily demokratickými volbami či absencí roboty a poddanství. Některé systémy nebyly zcela homogenní, ale menšiny žily převážně v okrajových oblastech (keltské národy v Británii, Finové ve Švédsku) či se jednalo o ovládaná území právně neintegrovaná do státu (Irsko do 1801, švédské Estonsko a Livonsko). Římská republika přestala fungovat právě poté, co anektovala větší množství území obydlených jinými národy, než Italiky.
Přirozeně svoboda a demokracie lépe funguje v homogenním společnostech, jelikož lidé mají společné základní hodnoty, společný jazyk a stát má méně důvodů se obávat povstání. V homogenní společnosti nejsou početné skupiny, které se snaží všem vnutit své vzorce chování (např. muslimové) či výrazně chudší etnické skupiny , které by chtěly přerozdělení soukromého vlastnictví nebo minimálně financování dávek a dotací pro svou skupiny z daní placených převážně původní populací. V homogenních společnostech jsou některé otázky samozřejmé a nemusí se o nich diskutovat, jelikož se jedná o hodnoty sdílené drtivou většinou společnosti (v homogenní evropské zemi se nemusí diskutovat o tom, že mít za manželku svou devítiletou neteř je špatné, protože všichni máme sdílenou hodnotu, že manželství s devítiletou neteří je špatné, ale jakmile přijdou muslimové, tak se to nejdříve neoficiálně začne praktikovat a časem se to uzákonní). V rozmanitých státech existuje více potenciálních třecích ploch pro občanskou válku. Některé skupiny se snaží své území od státu odtrhnout , jiné se snaží celý stát ovládnout a všem vnutit svůj pohled na život. Rozmanitý stát je tak preventivně autoritářský, aby tomu zabránil.
Dnes lze za nejsvobodnější a nejdemokratičtější země na světě označit Švýcarsko a Lichtenštejnsko díky systému přímé demokracie . Švýcarsko je specifické rozsáhlou decentralizací. Masový příchod cizinců je věcí teprve nedávnou a donedávna byl každý kanton homogenní, přičemž mluvčí čtyřech švýcarských jazyků měli jasné jazykové hranice na hranicích kantonů. Lichtenštejnsko je dokonce tak liberální, že obyvatelé mají ústavní právo v referendu změnit státní zřízení a každá obec má právo se od Lichtenštejnska odtrhnout, přičemž nikdo nepředpokládá, že by o to někdy měla populace zájem.
Ještě k problematičtější situaci dochází, když se podíl výrazně odlišných skupin v populaci mění imigrací a rozdílem v plodnosti , což je případ Evropy, kde muslimové mají výrazně vyšší plodnost, než původní populace, a další přicházejí. Jedná se o populační obdobu Thúkydidovy pasti . Jedna skupina (v originální terorii jeden stát) cítí, že se stává silnější, a tak chce udeřit a podmanit si ty další, zatímco druhá skupina cítí, že slábne, tak chce udeřit, dokud má šanci zvítězit.
Dalším problémem je, že když je jedna skupina bohatší , ať již díky vyššímu IQ či tím, že má na daném území předky po generace, tak autoritáři mohou snadno získat hlasy nově příchozích skupin tím, že přímo či nepřímo (vysoká dědická daň) zruší soukromé vlastnictví , zejména nemovitostí.
Uzavřené etnické skupiny, zejména ty kolektivistické s velmi pevnými klanovými vazbami, jsou také snadným podhoubím ke vzniku organizovaných zločineckých skupin i etnických nik v legální ekonomice , kdy jedna skupina ovládne určité odvětví ekonomiky (např. motely v USA vlastní většinou Indové, zejména Gudžarátci, či pekárny ve Francií provozují většinou Tunisané) a odmítá zaměstnávat lidi z původní populace.
Teorie rozmanitosti a civilizační okruhy
Není rozmanitost, jako rozmanitost. Je třeba rozlišit několik zcela odlišných forem rozmanitosti:
Rozmanitost územní : V územní rozmanitosti je pro menšinovou skupinu typické nějaké souvislé území, na němž mnohdy tvoří většinu, a které je její domovinou. Jedná se typicky o skupiny, které na daném území žijí dlouhodobě, stovky či tisíce let. Sem lze zařadit původní evropské menšiny (např. Baskové, Velšané či Lužičtí Srbové). Tato území jsou většinou periferní a součástí současného státu se stala většinou tak, že je kdysi dobyl (Baskové, Velšané, Lužičtí Srbové, Tibeťané, Kurdové, Hmongové), připojil dynastickým sňatkem (Skotové, Katalánci) či naopak menšina dobyla větší stát (Mandžuové). Výjimkou jsou Katalánci, kteří obývají jádrové území. V Africe a jižní Asii je územní rozmanitost většinou výsledkem koloniálních hranic , které většinou podporovali při dekolonizaci panafrikanisté, což je případ většiny afrických států, ale někdy se jedná i o předkoloniální dobytí (Etiopie, Barma, Turecko, Írán).
Rozmanitost roztříštěná : Opak územní rozmanitosti. Skupina je roztříštěna po území daného státu, jelikož tam přišla později. Nemá vlastní rozsáhlá souvislá území, ale např. vlastní čtvrtě. Historickými příklady v Evropě jsou Židé a Romové . V Americe se jedná o jednotlivé rasové skupiny. Právě tato rozmanitost v posledních desetiletích přichází do Evropy , kdy se neevropské obyvatelstvo masově usazuje v evropských městech a zcela mění evropské státy, a nakonec patrně povede k úplné konci Evropy. Tato rozmanitost vzhledem k územní rozmanitosti nevede k odtržení území, ale spíše k permanentní nízkoúrovňové válce a obrovské míře násilné kriminality (Mexiko, Brazílie) a v případě Evropy povede k ovládnutí Evropy islámem. Do této skupiny lze zařadit také rwandskou genocidu.
Rozmanitost podobných etnik : Rozmanitost podobných etnik je méně problematická , než rozmanitost odlišných etnik. Zejména pokud se jedná o rozmanitost roztříštěnou, tak se nová populace většinou bez konfliktu začlení do původní populace a splyne s ní a pozmění pouze statistiku příjmení a kuchyni. Historickými příklady může být emigrace českých protestantů či hugenotů, polská a italská migrace do Francie na přelomu 19. a 20. století, vnitroevropská migrace od druhé světové války dodnes probíhající z východu na západ (např. Poláci v Německu, Ukrajinci v Česku) či migrace Němců, Irů, Čechů či Italů do USA. I taková migrace může být vysoce problematická, ale spíše ve specifických případech, pokud je míra velmi vysoká a původní národ velmi malý (Island, Malta), kdy může ohrozit existenci místního jazyka. Dnes již potomci Poláků, kteří přišli do Francie před 120 lety, nejsou Poláci. Němci v USA za druhé světové války nerozpoutali prohitlerovskou občanskou válku. Územní rozmanitost podobných etnik může přirozeně vést k válkám za nezávislost, což jsme v Evropě nedávno zažily např. v Irsku či Jugoslávii, a také způsobuje velmi konfliktní otázku jazykové politiky.
Rozmanitost odlišných etnik/civilizačních okruhů : Zde se jedná o to, že jeden stát obývá větší počet lidí nejen z jiného etnika, ale ze zcela jiného civilizačního okruhu . Zatímco v případě rozmanitosti etnické většinou nedochází k třenicích, pokud je roztříštěná, tak v případě rozmanitosti civilizačních okruhů je soužití velmi složité a nemožné a k asimilaci nedochází z důvodu zcela odlišných společenských a hodnotových norem i odlišného fyzického vzhledu. Zatímco v případě etnické rozmanitosti jde většinou jen o jazyk či o odtržení menšinového území, zde jde o všechno, o způsob života a pohled na svět. Zatímco stát může dobře fungovat, když má imigrační menšinu podobného národa, tak nemůže fungovat, když má imigrační menšinu z jiného civilizačního okruhu. Soužití lidí z různých civilizačních okruhů vede k válkám a masakrům. Lidé z různých civilizačních okruhů nesdílí a nikdy nebudou sdílet společnou identitu. Mají zcela jiný pohled na základní otázky a přináší na území původní populace něco pro ni zcela nemyslitelného a neznámého a demokracie nemůže fungovat. Mají zcela jiné zvyklosti, mentalitu, vzorce rodinného a manželského systému a pohled na to, co je správné a co nikoli. Aktivnější a mladší skupina se snaží prosadit svou dominanci nad těmi ostatními. Toto je to, co se v současnosti děje v Evropě. Lidé z islámského, afrického a indického civilizačního okruhu osidlují území evropského civilizačního okruhu a neumí a nechtějí se začlenit do naší společnosti a dováží pro nás zcela cizí vzorce chování (právo šaríja, nucené sňatky, příbuzenské sňatky, segregace pohlaví, zahalování žen, klany, krevní msty, skupinové znásilnění, kasty, etnický a klanový klientelismus a snahy o přerozdělení majetku původních obytel) . Obzvláště problematická je rozmanitost v případě islám u, jehož vyznavači chtějí všem vnutit své vzorce chování. Míra sňatků cizinců s původními obyvateli je nízká , a to zejména u muslimů (dokonce i u Turků v Německu jen 1%). U muslimů si výrazně častěji bere muslim bělošku , než naopak, přesně podle islámských pravidel, a jejich děti jsou takřka vždy vychovávány jako muslimové.
Rozmanité státy v praxi = válka
Rozmanitost, zejména když se jedná o odlišné civilizační okruhy, nebo i když jde jen o různá etnika, se svým souvislým územím a mladou populací, zpravidla vede k občanské válce . V Evropě sice ještě k plné válce nedošlo, ale je to již jen otázka času, kterou zřejmě odkládají obrovské sociální dávky, které muslimům a černochům jsou běloši svými systémy nuceni platit.
Analýzy o blížící se válce (některé však korektně nezmiňují skutečnou příčinu):
Civil War Comes to the West
Is civil war coming to the West?
Is Civil War Coming to Europe?
Civil War in France Coming?
Is civil war coming for France? The Republic can’t escape colonialism
France Civil War Risk Score & Political Unrest Forecast – 2025
The Threat of Civil War in Europe
Is Civil War Coming to Europe?
Apparently, We Are Headed for Civil War
Europe ‘On the Path to Civil War,’ Parliament Told
Viewpoint with Andrew Brown: Is civil war coming to UK?
Europe on brink of ‘civil war’ as Germany urges EU to punish 1 country
Civil War Comes to the West, Part II: Strategic Realities
‘Once whispered, now discussed’: the rise of dubious claims of civil war in the UK
Former British Army officer warns of future possibility of civil war in Europe
Anger as ex-generals warn of ‘deadly civil war’ in France
Emmanuel Macron says France at risk of civil war. Is it true?
Britain is lurching towards civil war, and nobody knows how to stop it
Války jsou sociálními vědci rozděleny do čtyřech skupin :
Velké války (10 000+ mrtvých ročně)
Menší války (1 000+ mrtvých ročně)
Konflikty (100 + mrtvých ročně)
Střety (méně než 100 mrtvých ročně)
Ač v odkazovaném článku na Wikipedii není válka s islamisty v západní Evropě (patrně z ideologických důvodů) uvedena, tak řada evropských zemí se jednoznačně nachází v kategorii střety , přičemž Francie za rok 2015 dokonce v kategorii konflikty . Ukázkou popírání zániku evropské civilizace v důsledku islámské imigrace je, že v seznamu válek na Wikipedii je uvedeno povstání v Paraguaji, které si za 20 let vyžádalo 166 mrtvých, zatímco islámský terorismus ve Francii, který si v tomto století vyžádal 280 životů (viz můj článek Podrobná analýza a statistiky islamizace Francie ), tam uveden není.
Konkrétním událostem z upadajících evropských států bych se chtěl věnovat spíše v jiných článcích. Zde uvedu, jaké války probíhají v různých rozmanitých státech v Africe a Asii.
Konkrétní války
Teď se podíváme na to, jak bude vypadat i naše budoucnost vzhledem k již patrně neodvratné islamizaci západní Evropy v důsledku imigrace a porodnosti a skutečnosti, že nikým nevolený Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU prakticky zakazují deportace džihádistů . Bohužel většina lidí si uvědomí, že v důsledku sluníčkářské politiky budou naši potomci znát jen válku, až bude příliš pozdě.
Libanon
Libanon obývají tři skupiny obyvatel: křesťané, sunnité a šiité . V letech 1975–1990 došlo k občanské válce. Volby zde probíhají na základě náboženských skupin , z nichž si každá volí své zástupce. Prezidentem je maronitský křesťan , premiérem sunnitský muslim a předsedou sněmovny šiítský muslim. Drúzové žádnou významnou pozici nemají. Sice mluví stejným jazykem , ale islám a křesťanství jsou prostě odlišné. Stát nefunguje, protože jednotlivé skupiny se spolu prostě nedomluví a to ani na střídání času , takže jednu dobu měla každá náboženská skupina jiný čas. Jih je kontrolován šiitskou organizací Hizballáh , íránskou proxy, a stát s tím nic neudělá, protože šiité ve vládě by zásah vetovali. Obyvatelstvo je tak teritoriálně promíchané, že rozdělení dle náboženských hranic na samostatné státy není možné.
Barma
Barma existuje již od 11. století a podobné hranice jako dnes má od konce 18. století. Barmánci tvoří 68% , muslimové 4,3% (Rohingové, západní pobřeží) a zbytek tvoří další buddhistické národy žijící zejména v severovýchodní části země. Zatímco za britské nadvlády měly nebarmánské národy značnou nezávislost, od nezávislosti v roce 1948 se Barma snaží získat kontrolu nad jejich územím, což se vládě dlouhodobě nedaří. V Barmě probíhá válka mezi Barmánci a menšinami prakticky nepřetržitě od roku 1948 . Konflikt se ještě zintenzivnil pučem 25. března 2021 , kdy vedle etnického boje za nezávislost začala také válka mezi pučisty a příznivci předchozí vlády , přičemž jednotlivé etnické a regionální armády stojí buď na straně původní vlády či jsou neutrální a jedná se o defacto nezávislé země.
Etiopie
Etiopie existuje od 11. (Zagwe)/13. (Šalomounovci) století, kdy se nacházela v severní a střední části současné Etiopie (Amharové a Tigrajci), načež došlo ke ztrátě jižního území při expanzi Oromů. V 2. polovině 19. století Etiopie ovládla celé území dnešní Etiopie, čímž se pod nadvládu křesťanského státu dostaly miliony muslimů. Historické jádro patří k etiopské orientální církvi tewehedo, východní a střední území obývají muslimové a jihozápadní pohané , z nichž někteří v poslední době přijali protestantismus. Většina území je islámská, ale křesťanů je více, jelikož křesťanské oblasti jsou husteji zalidněné. I bez náboženství mají jednotlivá etiopská etnika silnou národní identitu a některá jsou částečně islámská a částečně křesťanská (Oromové, Tigrajci).
Totální válka : 1974–1991, přes půl milionu mrtvých
Somálská povstání : 1963-1970, 1977-1978, 1982, 1995-2008
Tigrajské povstání : 2020-2022 (stovky tisíc mrtvých), Tigrajsko se chtělo odtrhnout z národnostních důvodů (v Etiopii mají jednotlivá etnika silnou národní identitu pro svou skupinu, část Tigrajců jsou křesťané a část muslimové), skončilo příměřím. V tigrajské válce proběhla řada masakrů na etnickém základě . Např. ve dnech 9.–10. listopadu 2020 Tigrajci zavraždili kolem tisíce amharských civilistů ve vesnici Mai Kadra či eritrejská armáda bojující na straně etiopské vlády zavraždila v Aksúmu na počátku prosince 2020 přibližně 500 tigrajských civilistů.
Amharské povstání : 2023-?, vede organizace Fano, nižší intenzita než předchozí tigrajské povstání. Je historickým paradoxem, že právě Amharové Etiopii vytvořili a vládli v ní jako císaři 700 let, ale teď jejich část bojuje za odtržení Amharska.
Středoafrická republika : Narozdíl od Etiopie nemá žádnou předkoloniální tradici. Žije zde řada etnických skupin . Z hlediska náboženství tvoří 73.2% křesťanství, 13.9% islám a 12.0% pohanství. Od roku 2012 zde probíhá nepřetržitá občanská válka . Po většinu války vláda držela kontrolu jen nad oblastí obývanou etnikem Gbaja , ale v posledních letech dobyla území některých dalších etnik. Jde o čistě etnickou válku na základě etnických hranic.
Demokratická republika Kongo
Obrovský pohansko-křesťanský umělý stát obývaný 250 etnickými skupinami. Kongo má dvě hustě zalidněná centra . Jednak dolní tok Konga s hlavním městem Kinshasa, odkud je země ovládána, a druhak Kivu na východě země u jezer. Mezi těmito oblastmi neexistuje pořádně dopravní spojení, a tak vláda dlouhodobě není schopna plně kontrolovat Kivu, jehož obyvatelé přirozeně nemají kulturní ani ekonomický zájem být ovládani z 1 500 km vzdálené Kinshasy, když za jezerem jsou bohatší a kulturně podobnější země. Kongo se od nezávislosti nachází v permanentní válce tím, že se vláda marně snaží získat kontrolu nad východní částí země a občas někdo z východní části země vezme armádu, dobyje Kinshasu a pak se proti němu jeho původní území zase vzbouří. Mnohonásobně větší, ale homogennější, Rwanda dokáže skrze spřízněné ozbrojené skupiny (např. M23 ) ovládat oblast Kivu , což se ukázalo zejména v lednu 2025, kdy skupina M23 dobyla město Goma s cca 700 000 obyvateli. Celostátní obrovské občanské války, v nichž okolní, i mnohem menší státy, dosazovaly spřátelené skupiny , proběhly v letech 1996–1997 a 1998–2003. Na přelomu let 2002 a 2003 v oblasti Ituri u hranic s Ugandou spáchaly ozbrojené skupiny s opravdu přiléhavými názvy Hnutí pro osvobození Konga a Shromáždění pro konžskou demokracii genocidu pygmejského kmene Mbuti . Tyto skupiny zavraždily mezi 60 000 až 70 000 Pygmeji , tedy 40% pygmejské populace na východě Konga.
');
//-->
