MIROSLAV KELNAR
Jel jsem v sobotu 21. 3. 2026 městskou dopravou na Staroměstské náměstí na shromáždění na podporu Iránu a potkal jsem cestou několik Chvilkařů, jak se vracejí z jejich akce na Letné.
Oni si ti Chvilkaři s chutí nasazují ty svoje bývalé chvilkařské odznaky a občas si je zapomenou také sundat a nosí ty odznaky i třeba celý příští den. Možná, že při nošení těchto psích známek mají pocit prokázání odvahy, a nebo také, že si vrátili čas o 5 let zpět, kdy chodili na proti-Babišovská shromáždění. Také bych rád těch 5 let odmáznul, ale možná raději bych odepsal zrovna celých 50 let, a začal bych třeba po ulicích znovu tahat kačera.
V té městské dopravě dne 21. 3. 2026 se mi potvrdilo moje dřívější poznání získané na té jejich velké chvilkařské akci na Staroměstském a Václavském náměstí dne 1. 2. 2026, kde na mě vychrstli Chvilkaři celý velký kalich kávy , což je také vidět na fotu. Co by člověk očekával na kádrovém složení té jejich chvilkařské demonstrace, je, že účastníci akce pořádané mladým a rezatým Minářem, že tam budou také mladí a rezatí, a ono to bylo trošku jinak. Velká většina těch osob, které jsem potkal s tím odznáčkem Chvilkařů, byla stará a šedivá.
Já za sebe mohu říci, že bych se necítil konformně chodit jako stařešina na akce pořádaných mlaďochy, přece jen člověk cítí, že ta politická témata starší člověk pojímá trochu jinak. Já bych se na této akci omladiny necítil být patřičný, ale jak je vidět, u Chvilkařů to zřejmě nehraje roli, oni to mladé vedení demonstrace vyrovnávají pak těmi stařešiny na pódiu. Tam se prezentují ti herci a umělci, které jsme znali ze socialistických televizních obrazovek, a o kterých jsme se po listopadu 1989 pak dozvěděli, že v České televizi z politických důvodů hrát nemohli.
Ta velká účast již letitých kmetů na chvilkařských akcích mlaďochů si zaslouží trošku hlubší filosofický pohled dovnitř.
Mě samotného překvapuje tak velká účast důchodců na akci Milionu chvilek, poněvadž při vědomí toho, že komu šla tato Fialova vláda finančně nejvíce po krku a koho nejvíce urážela, tak to jsme byli přece my, důchodci. Má to logiku, že nyní jako důchodce půjdu bývalé Fialově zlovládě mávat na jejích shromáždění mávátky? V tom musí být něco jiného než jen politická sympatie, a ta politická sympatie jde přece u nás důchodců především přes výši důchodů, na kterou nám ta předchozí vláda sáhla.
Já to řeknu přímo, ono to chce více, než jen sympatii k určité politické ideologii, ono to chce mít kus nenávisti v duši, která vás důchodce popohání, abyste šel na akci mládeže na podporu někoho, kdo se vám snažil po dobu své vlády co nejvíce ublížit.
Já vím o čem hovořím, já tu nenávist v sobě mám také, ale v opačném garde, tedy vůči Fialově vládě. Já vím dobře, čeho je naštvaný důchodce schopen, když je pln nenávisti. Také jsem chodil více než dva roky každou středu křičet před Úřad vlády, že Fiala patří za katr. A co že mi to tato zlovolná Pětikolka provedla? Jednak mi znehodnotila mé úspory ve Sberbance o milion korun a pak mě ještě popohnala k soudu za to, že jsem se postavil korupci v tomto státě se škodou 14 miliard korun. Tomu se říká tzv. jít “do hrdel a do statků“.
Mám na tuto hojnou účast kmetů na chvilkařských akcích svoji teorii, ale při jejím vysvětlení se musím vrátit zpět o téměř 37 let, to je do roku 1989 k tzv. hadrákovému převratu. Až tam sahá podle mě ten kořen nenávisti, který žene tu moji generaci do ulic za zájmy neziskovkářů. Já jsem zažil tato léta 1989 jako pracovník jedné vysokoškolské organizace a musím začít tím, že pokud tu dnes někdo vytahuje nějaký ten odpor proti komunistům v těch 80. letech minulého století, tak jde o umělé vytváření smyšlených legend. Zde téměř žádný odpor za socialismu proti socialismu nebyl. Bylo tu pár těch dobře ze zahraničí prokrmovaných oponentů režimu jako byl Havel atd., kterým chodily pravidelné měsíční apanáže ze západu a oni si tu žili jako králi a chlastali u Havlů ruku v ruce s tím druhým, a toho tam také údajně bylo dost. A nad jejich osudem zde bděl celý ten Západ, vzpomínáme na návštěvu Mitterranda v Praze v roce 1988.
Že se stejnou péčí nedbají na tom Západě o osud politických vězňů dnes, viz Tomáše Čermáka odsouzeného na 5,5 roku basy za nějaké ta bla, bla, bla na webu, a viz Slávek Popelka odsouzený za dopis napsaný na ředitele Národního muzea, aby sundal tu hadru z naší národní památky atd. Mohu nakonec vzpomenout i na mě, kdy mě odsoudili ve vykonstruovaném procesu za to, že jsem se postavil korupci na projektu elektrárny ADULARYA v Turecku.
A kromě těch profesionálních disidentů tu pak bylo pár nadšenců, co to sice dobře mysleli, jako byl třeba Slávek Popelka, ale neměli ve společnosti žádný významný vliv a ani za nimi nestály žádné ty CIA a žádné ty sudeťácké fondy atd. Takže bych si dovolil odhadnout, že převážná většina lidí zde žila s tím bývalým režimem v symbióze. Řada lidí sice kritizovala věci, které se jim nelíbily na tomto režimu, například to, že se tak nějak povinně chodilo na První Máje a na veřejné stranické schůze, a samozřejmě by se bez toho rádi obešli, ale zase to nebylo něco, za co by se hodilo jít položit život.
Po převratu vyšlo ve známost, že ty tzv. disidenty mělo před listopadem 1989 StB hezky pod palcem. Policie věděla, co se u disidentů děje, a co se tam chystá atd. Vždyť se také pak za Sachra a Rumla narychlo čistily ty seznamy agentů StB od těch, kteří se měli stát novou morální modlou společnosti.
Takže já jako mladý a nepokojný rebelantský typ jsem měl pocit, že většina lidí kolem mě ani žádný politický názor nemá, natož kritický.
A do tohoto poklidu vstoupil pak Gorbačov, který věděl od samého začátku, co je jeho úkolem, pro koho to dělá a nebylo to nic menšího, než rozbití socialismu. Tím dnem D, kdy se měly otřást české země, bylo sovětským KGB ve spolupráci s některými složkami StB a KSČ vybráno datum 17. 11. 1989, kdy to zde ta komandatura KGB rozjela a nastal onen velký třesk. A co obyvatelstvo po tomto velkém třesku?
Asi tak 10 dnů doma opatrně vyčkávalo, co bude, a když už nastala jistota, že komunistická nomenklatura pochopila, že ten převrat tu neorganizují nějací ti bezvýznamní disidenti, ale samotné KGB ze Sovětského svazu, a že KSČ po tomto poznání logicky vyklidila pozice, tak se tu najednou zvedla vlna post-disidentství. A najednou ti, o kterých jste si ještě před týdnem mysleli na pracovišti, že vlastě ani žádný politický názor nemají, tak ti najednou zvedli hlavy a pěsti a začali bušit kolem sebe a vykřikovat, jak oni ty komunisty nenáviděli a jak je potřeba je teď pověsit na kandelábry atd.
Ti, co předtím nejvíce drželi hubu, ti pak byli nejvíce slyšet. A že z toho popřevratového hemžení ti největší křiklouni pak urvali i nějaké to koryto, to už bylo samozřejmostí. Jak je to americké přísloví, že čím více se v té senkrovně zavíří klackem, tím větší lejna vyplavou nahoru.
Nevím, jak to bylo jinde na pracovištích, ale u nás Občanské fórum zakládali ti, kteří pak vyšli v těch Cibulkových seznamech StB, takže u nás na pracovišti Občanské fórum zakládali agenti StB .
To ne, že by tito tehdejší aktéři hadráku ve své duši necítili tu trapnost toho okamžiku, že ještě před měsícem tu drželi všichni hubu jako odbojář na Gestapu a teď najednou, když už bylo hotovo, tak začali dávat na odiv tu svoji dodatečnou odvahu.
Ta odpověď na otázku, z čeho se najednou zrodila ta nenávist ke komunistům u těchto lidí, je jednoduchá, oni jim totiž komunisté nastavili zrcadlo, ve kterém oni uviděli zpětně tu svoji zbabělost. Měl jsem několik rozhovorů na tom velkém chvilkařském sletu na Václavském náměstí s několika těmi šedivými kmety, kde mě pak skropili Chvilkaři tou kávou. Přestože jsem tam měl transparent „MACINKA NA HRAD“, tak rozhovor se točil pořád kolem jednoho tématu, stěžovali si na komunisty, co jim špatného udělali. A já ty lidi vždy nejvíce šokuji, když se jich zeptám, tak dobře, ale napsal jsi to tenkrát na ÚV KSČ, že ti někdo od komunistů křivdil? Pak vidíte ten překvapený obličej. Oni ti lidé tenkrát neměli ani odvahu, napsal třeba anonymní dopis na ten ÚV KSČ. To je ten jejich bolavý zoubek, zeptat se jich, a co jsi proti tomu dělal?
A to byl přece docela dobrý důvod k tomu, aby ty komunisty nenáviděli. Je přece obtížné si sám sobě vnitřně přiznat, že se člověk projevoval zbaběle a pak dodatečně křičí a křičí, aby si tu svoji frustraci ze sebe sama vykřičel. A podle mého, tento komplex vnitřní zbabělosti v řadě lidí staršího ročníku stále hlodá. A jak ten komplex zbabělosti uhasím? No přece hodně hlučnými účastmi na podobných chvilkařských akcích, kde se sejdou lidé podobně frustrovaní, a tito si zde sami sobě nalhávají, že tím vlastně dodatečně předvádějí nějakou tu odvahu, která jim před listopadem 1989 chyběla.
A tento komplex zbabělosti v nich stále hlodá a hlodá a oni si ten komplex chodí na tyto chvilkařské akce léčit. Jak jinak vysvětlit filosofii lidí, ve kterých ve stejné době bublá nenávist ke komunistům, a na druhé straně, že chodí manifestovat za zachování komunisty Pávka na Hradě? Čím je jim tento člověk blízký? Na to je přece jednoduché vysvětlení, ten člověk je jim blízký tím, že se jim podobá, a to, že obrátil kabát, stejně jako oni až 14 dní poté, až se ukázalo, že toto obrácení kabátu už není nebezpečné.
Vrátím se tam, kde jsem začal, a to je, k tomu shromáždění na podporu Iránu ze dne 21. 3. 2026, kde ke mně přiběhl jeden iránský příznivec šáha Rezu Pahlavího a začal mi s takovou arogancí nadávat, že by si býval zasloužil pár po papuli. Připomněl mi ale, že jsem byl někdy v 70. létech minulého století střílet na letišti Ruzyně jako voják starému Pahlavímu 21 salv na jeho počest. Staré Rezaté Pohlaví už je hodně let po smrti, ale já být Minářem, tak hned po této prestižní přezdívce skočím.
Ing. Miroslav Kelnar, člen Národní demokracie
The post Kam až sahají kořeny té Chvilkařské nenávisti? first appeared on Pravý prostor .
