SU/JAN EICHLER
Bylo rozšiřování NATO příčinou války na Ukrajině? A je rozumné strkat do obra na hliněných nohou, který sedí na jaderném arzenálu? Profesor Jan Eichler, odborník na mezinárodní bezpečnost, říká nahlas to, co se v mainstreamové debatě příliš neslyší. Vysvětluje, proč rozpad Ruska nemusí být vítězství, ale katastrofa. Mluví o švýcarských vojácích, kteří v listopadu 89 snili o neutrální střední Evropě, i o tom, proč evropská armáda zůstává sedmdesát let pouhým snem.
Martina: Situace na Ukrajině se zdá být jakýmsi spouštěčem, triggerem, v eskalaci mezinárodních konfliktů. Myslíte si, že jedním z velkých problémů je, že se stále vyhýbáme tomu, abychom hledali příčiny tohoto konfliktu? Abychom hledali kořeny a mohli o nich svobodně diskutovat?
Jan Eichler: Nebyl jsem ani na Ukrajině a ani neumím ukrajinsky. Po vypuknutí této války se mě řada vašich kolegů ptala, jestli bych se nechtěl vyjádřit, a já jsem jasně řekl: „Neumím jazyk, nebyl jsem tam, nejsem ukrajinista.“ A hned jsem řekl, že se teď vyrojí spousta těch, kteří tam třeba také nebyli, ale budou o tom mluvit. Já jsem se k tomu snažil nemluvit vůbec a napsal jsem jen něco málo.
Je pravdou, že to je po Ruské federaci druhá nejrozlehlejší země v Evropě. Je to země obrovská, veliká, 600 tisíc kilometrů čtverečních – kdysi padesátimilionová – pak to postupně klesalo. To by bylo další rozšíření prostoru, kam už se NATO chystalo, o dalších 600 000 kilometrů čtverečních, to je strategická hloubka, o které jste mluvila na začátku našeho dnešního rozhovoru. Tam už bylo v sázce opravdu hodně.
A třeba mnou vzpomínaný, a řadou lidí v Praze až nenáviděný John Mearsheimer, napsal, že už na konci roku 2021 – tedy ještě před ruskou invazí – byla Ukrajina de facto členským státem NATO. Ve hře bylo opravdu hodně. Ani on tím tu invazi neospravedlňuje, ale on má tu smůlu, že jeho stati čtu nejenom já, ale čtou je i lidé z Putinova okolí, a ti mu jeho myšlenky takto předkládají, a on se na ně někdy i odvolává. Někdy přímo Mearsheimera buďto zacituje, nebo používá jeho myšlenky, a spousta lidí to pak otáčela proti samotnému Mearsheimerovi.
Vedl jsem Turkovu diplomovou práci, ale co řekl v Kyjevě, to jsem mu neradil
Martina: De jure ale členem Severoatlantické aliance nebyli. Myslíte si, že třeba náš poslanec Filip Turek měl v Kyjevě pravdu, když řekl, že jednou z příčin dnešního konfliktu je právě snaha rozšiřovat NATO?
Jan Eichler: Tady bych s ním souhlasil. Já s ním souhlasím a on to ví. Vždyť já jsem byl vedoucím jeho diplomové práce.
Martina: Jaké bylo téma?
Jan Eichler: Víte, jaké bylo téma? Velmi zajímavé téma a neotřelé: Václav Klaus jako bytostný antiintervencionista, a to nejenom ve finančnictví, nejenom v ekonomice, ale i v politice a i ve vojenství. On tam velmi pěkně vysvětlil, co je podstata intervencionismu, kdy se Klaus projevil jako antiintervencionista, a dokumentoval to už na jeho přístupu k bombardování Jugoslávie v roce 1999, na jeho výhradách vůči invazi do Iráku, včetně toho, jaké stanovisko zaujímá Václav Klaus dnes. Tato Turkova práce je velice sevřená, je koherentní a je postavena na spoustě literatury. A on byl opravdu velmi tvárný, iniciativní, pracovitý student, a když jsem mu řekl: „Přečtěte si ještě tyhle a tyhle americké autory,“ tak on je skutečně načetl a náležitě je zacitoval. Ale to nemá nic společného s tím, co řekl v Kyjevě, to jsem mu neradil.
Martina: Právě snaha o rozšiřování NATO je jedna z příčin konfliktu. Máte vysvětlení pro to, proč tato myšlenka, která je, řekla bych, nedílnou součástí novodobých dějin a dějin diplomacie, dodnes působí tak rozvratně a její nositelé jsou velmi často ostrakizováni?
Jan Eichler: Tuto myšlenku několikrát artikuloval, jak se dneska moderně říká, tedy napsal právě už vzpomínaný John Mearsheimer, Barry Posen a další. Byla to jedna z hlavních pohnutek. Fiona Hill, původem Britka, pak se přestěhovala do Spojených států – vynikající, opravdu vynikající odbornice na mezinárodní bezpečnost, jedna z top deseti na světě – dokonce říkala a varovala už na konci roku 2021, že hrozí válka, protože to je nejčervenějších ze všech červených linií v očích těch, kteří žijí v Moskvě.
Varoval před tím i bývalý velvyslanec Spojených států v Moskvě a říkal: „Vyjadřuji se proti procesu rozšiřování, procesu expanze. Všichni, i ti, kteří s Putinem nesouhlasí – nejenom jeho stoupenci, ale i jeho hlasití kritici – souhlasí s tím, že to je velká chyba a že se to může stát casus belli, a posuzovali to tak, že to může být příčina války.“
A proto třeba i Fiona Hill dokonce došla k závěru, že už by to pak byla ani ne preventivní válka, ale možná válka preemptivní. Protože otázka stála tak: Kdo zaútočí jako první? To vyjadřuje i ona. A i Fionu Hill si na můj popud, dnes už magistr Turek, důkladně přečetl.
Západ připravoval ukrajinské vojáky na odražení agrese a Rusové si řekli, že na ně chtějí zaútočit
Martina: Pane profesore, v roce 2008 administrativa tehdejšího prezidenta George W. Bushe prosadila, aby NATO do svých řad pozvalo další dva postsovětské státy. Mluvím o Gruzii a následně také Ukrajině. Barry Posen poté dochází k závěru – už jsem to zmiňovala v prvním dílu a slíbila jsem, že to vysvětlíme – který jste teď exponoval, že válka Vladimira Putina proti Ukrajině byla válkou preventivní – vy jste řekl „preemptivní“ – a zdůvodňuje to slovy: „Kdyby ruský prezident býval čekal ještě delší dobu, strategická situace by se byla mohla dále změnit v neprospěch jeho země.“ Jak s tím pracovat? Protože takzvaná zvláštní vojenská operace, jak Rusko nazývá svůj vstup na Ukrajinu, je zkrátka velmi bolavá a dosud trvající hrozba a neštěstí nejenom ukrajinského národa a ruského, ale potažmo i Evropy. Jak s tím pracovat? Vy jste řekl, že svým způsobem souhlasíte s jeho slovy o preventivní válce, ale tento názor je v současné době stále nepopulární a možná i nebezpečný. Jak s tím pracovat, aby se člověk dobral faktů? Aby se člověk dobral kořene věci? Možná i kořene zla, a možná se z toho mohl poučit?
Jan Eichler: Nevím, jestli se doberu kořene zla, ale jednou se toho doberou historici, až se otevřou archivy. Ale to trvá hrozně dlouho. Ještě dodnes nejsou otevřeny všechny archivy týkající se atentátu na Kennedyho.
Martina: To slibovali. Slibovali.
Jan Eichler: Mně tenkrát bylo jedenáct let a ptal jsem se svého dědy – učitele: „Dědo, dozvíme se někdy, kdo ho zabil? A proč?“ A on mi na to říkal: „Já určitě ne, ale ty jo, po padesáti letech otevřou archivy.“ Padesát let dávno uplynulo a ještě jsou mnohé věci nevyjasněné.
Ale k čemu docházelo na Ukrajině? Byla tam anexe Krymu a po ní začala intenzivní pomoc Ukrajině. USA tam nejprve – ještě za prezidenta Baracka Obamy – kterého pořád hodně vysoce vychvaluji – dodávali neletální zbraně, tedy takové zbraně, kterými nemůžete zabíjet. Pak už tam za Bidena přicházely první letální zbraně a to se stupňovalo i za prvního Trumpa.
A pak tam byla dlouhodobá politika vojenské pomoci, kdy tam vyjížděla spousta vojenských instruktorů z USA a z Velké Británie, kteří dělali výcvik velitelským kádrům ukrajinských ozbrojených sil. Spousta ukrajinských vojáků – tedy velitelských kádrů – jezdila do Spojených států a do Velké Británie, kde dostávali odborný výcvik, kde jim předělávali jejich vojenské myšlení – z vojenského myšlení sovětského typu na mnohem modernější myšlení a válčení angloamerického typu.
Tam se stupňovaly přípravy na odražení ruské agrese. A teď se dostáváme k tomu, čemu se také říká self fulfilling prophecy, tedy sebenaplňující se proroctví. Oni připravovali ukrajinské velitele a vojáky na odražení ruské agrese. Rusům toto samozřejmě nijak neuniklo a viděli, že tam jsou američtí, britští a kanadští instruktoři, kteří tam měli různé operace, během kterých Ukrajince připravovali. A oni si zase říkali: „Oni se chystají na zaútočení na nás.“
A dostáváme se zpátky k tomu, co jsem říkal před pár minutami, tedy že tady není nárazníkové pásmo. Stojí proti sobě, téměř se dívají jeden druhému do očí. A pak je tady otázka: „Komu prvnímu selžou nervy? Kdo udělá první předstihující útok?“ Obě strany mají strach z protivníka, že on zaútočí jako první, takže si pak řeknou: „Tak raději zaútočíme jako první my.“ A to se bohužel stalo na Ukrajině. Bylo to sebenaplňující proroctví.
Přijetí Ukrajiny do NATO by znamenalo vstup Aliance do nestabilní válečné zóny
Martina: Když se podívám na výroky dalšího, velmi respektovaného diplomata, Henryho Kissingera, tak i z jeho výroků člověk získá oboustranný přístup. Protože pro německý list Die Zeit řekl, že za válku na Ukrajině může do značné míry i NATO. Svůj podíl na ruské agresi na Ukrajině nese Severoatlantická aliance, která by neměla nabízet členství jakékoli zemi z východního bloku, řekl tehdy Kissinger. A později vstoupil zase v platnost jeho výrok, že Rusko nesmí zvítězit, že Kissinger plně podporuje odpor Ukrajinců a Západu, a dodal: „Když už teď mezi Ruskem a NATO nejsou žádné neutrální zóny, tak je pro Západ lepší Ukrajinu do Severoatlantické aliance přijmout.“ Jak se v těchto výrocích orientujete?
Jan Eichler: Já bych s tím prvním hodně souhlasil. A teď je otázka, jak se to bude vyvíjet dál. Ale kdyby teď měli Ukrajinu přijmout do NATO, tak to bude další vlna militarizace v této části Evropy. A také se přece v roce 1991 říkalo – o expanzi NATO se začalo poprvé mluvit v roce 1995, když byla vydána studie o rozšíření NATO – že podmínkou musí být, že to musí být stabilizované země a že musí mít vyřešeny vztahy se svými sousedy. Jak by toto platilo na Ukrajinu? Stabilizovaná země? Vyřešené vztahy se sousedy? To opravdu ne. Kdyby tam NATO vstoupilo, tak vstupuje do válečné zóny.
Martina: Pane profesore, některé politické proudy u nás už dlouho tlačí na to, abychom vystoupili z NATO. Je to podle vás možné? Je to reálné? A je to udržitelné?
Jan Eichler: Dneska to reálné opravdu není a udržitelné to také není. Je pravdou, že náš východní soused Slovensko je v NATO, takže jedině kdybychom chtěli vystupovat z NATO, tak bychom si mohli hrát na další Švýcarsko nebo Rakousko – to je náš soused – a tím by se zóna neutrálních států mohla rozšířit, kdyby se propojilo Švýcarsko, Rakousko, Česko. Ale pak bychom mohli být kritizováni za to, že jsme černý pasažér.
V souvislosti s neutralitou hrozně rád vzpomínám na listopad 1989. To už tenkrát pukaly ledy a přišlo pozvání na manévry švýcarské miliční armády v okolí Curychu, Winterthuru, tam kde je pojišťovna, a tam jsme tenkrát letěli okolo 18. listopadu, a já jsem ani ještě nevěděl, co se tady stalo. Byl jsem tam jako tlumočník pro delegaci československých vojenských novinářů, kteří na to byli pozváni, aby toto cvičení pokrývali, a já jsem v té době už také publikoval, takže nějaké krytí jsem měl.
A teď jsme se tam navzájem poznávali, a při poslední večeři švýcarští vojáci rozvinuli velkou nástěnnou mapu střední Evropy a ukazovali nám: „Podívejte se, jak by to bylo krásné. Tady máte od severu neutrální Švédsko a Finsko, pak jsme tady my, Švýcaři, a Rakušani, a teď si představte, že by třeba Československo, Polsko a Maďarsko byli také neutrální.“ Mně se tato myšlenka moc líbila a také jsem jim připomínal myšlenku neutrality z roku 1968 tady v Československu. Vypadalo to krásně, ale bohužel, všechno je dneska úplně jinak.
Evropská armáda je sen starý sedmdesát let, ale NATO zatím funguje a Španělsko dává na obranu jedno procento
Martina: Pane profesore, když se podíváme na Francii a Německo, tak ti určitě mají jiný názor. Už před lety Emmanuel Macron a třeba Angela Merkelová prosazovali vznik evropské armády a vznikl koncept sil rychlé reakce. Řekněte mi, pokud by se tyto nápady uskutečnily, je reálné, že se Evropa, řekněme, bez účasti NATO, začne vojensky angažovat na Ukrajině?
Jan Eichler: To by nebylo jednoduché. To by nešlo. Opravdu ne.
Martina: Ale neustále tato otázka visí ve vzduchu.
Jan Eichler: Ta už ale visí ve vzduchu od padesátých let. Několikrát se to vrátilo…
Martina: Myslíte evropskou armádu? Nikoli zásah na…
Jan Eichler: Ano, evropskou armádu, ano. A teď třeba v samotné Francii vznikl manifest spousty francouzských vojáků – podepsali to i generálové v záloze, plukovníci a další – kteří namítají: „Nejsme ve válečném stavu s Ruskem.“ Pomoc v řádu miliard eur, kterou slíbil Emmanuel Macron Zelenskému, vůbec neprotáhl parlamentem. Ta by jím měla projít a měla by mít souhlas, ale nemá ho. Je to jeho osobní iniciativa.
Martina: Ale podívejme se třeba na Španělsko, které nedávno vyhlásilo apel na založení evropské armády jakožto odstrašujícího prostředku. U nás se objevila petice „Potřebujeme evropskou armádu hned“, pod níž můžeme najít jména politiků, zejména z progresivistického spektra, tedy Piráti, Volt. Řekněte mi, když se podívám na postup litevského eurokomisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse, tak ten před velmi nedávnou dobou představil plán na vytvoření evropské vojenské síly v počtu 100 000 vojáků pod společným vedením. Když toto všechno člověk podtrhne, sečte, tak si musí říct, že požadovaný výsledek, na který Evropa tlačí, nemůže být náhoda.
Jan Eichler: Je to už poněkolikáté. Byl vytvořen společný sbor, vytvořili ho společně Francouzi a Němci, ale zatím to, co tady fungovalo a funguje, je NATO. Španělsko – co by do toho Španělové dali, se svým jedním procentem na vojenský rozpočet? Jaké mají zkušenosti? Jistě, zapojují třeba své vojenské námořnictvo, takže určitý přehled mají. Ale v této napjaté situaci vytvářet něco nového by asi nebylo jednoduché.
Martina: Ale přesto tyto plány a tato každodenní masáž způsobují změnu myšlenkového nastavení u občanů, takže najednou to, že bychom šli do války, už nezní tak absurdně, nepředstavitelně, jako tomu bylo ještě před několika lety. Rétorika třeba českých politiků skutečně sází na vyvolávání strachu z ohrožení: „Musíme zbrojit, abychom se mohli ubránit agresi z Kremlu.“ Co si s tímto strachem a s nejistotou, kterou to v lidech musí vyvolávat?
Jan Eichler: To kdybych věděl. Sám to nevím. Ale myslím – znovu opakuji, neznám Rusko – že jeho zásoby nejsou nevyčerpatelné. Myslím, že už je velmi nedaleko třeba i procesu ekonomického kolapsu a zhroucení a může tam dojít k nějaké implozi. Ale možná jsem příliš naivní, možná třeba ruskou hrozbu podceňuji. Nevím. Nemám čas na to, abych Rusko sledoval nějak důkladněji, takže nemám ani odvahu o něm nějak podrobněji a důkladněji hovořit. To nechám na jiných – a těch je spousta.
Ruská armáda si láme zuby na Ukrajině, útok na Polsko nebo Česko je těžko představitelný
Martina: Jsme svědky toho, že třeba naše společnost neustále vyvolává strach z vnějšího nepřítele a zároveň si hledá nepřítele vnitřního. To už tady také bylo. Jeden kolega mi teď připomněl Vladimíra Mertu a jeho píseň Vojna a mír, kdy v sedmdesátých letech zpíval text: „Soustavně neohroženi, nemají, komu by podlehli.“ Tehdy to bylo cíleno na komunistickou krizi. Shledáváte určité podobnosti s dneškem? Nebo se tato otázka dá sama o sobě nazvat trestuhodným podceňováním?
Jan Eichler: Podceňováním čeho?
Martina: Vnějšího nepřítele.
Jan Eichler: Trestuhodné podceňování – to jsou těžká slova. Možná i já se ho dopouštím, když si myslím, že Rusko už je opravdu hodně, hodně vyčerpané, a když nevěřím tomu, že by mohlo zaútočit na další země. Tak jako nebylo možné, aby zaútočilo v roce 1945 a zahnalo západoevropská vojska až k Atlantiku, a stejně to nebylo možné nikdy po době založení NATO. Myslím, že dneska by se daleko nedostali. Vidíme, jak si jejich současná armáda láme zuby na Ukrajině, a když někdo říká, že by mohli zaútočit na Polsko, na Česko, tak já tomu nevěřím. Ale neznám propočty těch, kteří tvrdí, že tato hrozba je akutní a naléhavá.
Martina: Na to, aby mohla vzniknout nějaká rovnováha – nejenom v Evropě, ale i ve světě – musí vzniknout nějaké nové bezpečnostní uspořádání. Vy jste už před deseti lety, nebo dřív, pracoval na grantu s názvem Bezpečnostní prostředí v evropském prostoru 25 let po skončení studené války. Jak vidíte nové bezpečnostní uspořádání, které by bylo funkční a které by skýtalo skutečnou bezpečnost?
Jan Eichler: V tom grantu – když jsme ho psali, nás nenapadlo, že dojde k ruské invazi na Ukrajinu, že bude takováto válka. Netrefili jsme se. Je hrozně těžké se trefit. Spíš můžu říct, co bych si zbožně přál: Aby válka na Ukrajině co nejdříve skončila, aby se našly peníze na poválečnou obnovu, což je strašně důležité. A aby se to pokud možno podařilo vyřešit bez rozšiřování NATO. Aby se zase ukrajinští muži a ženy mohli vrátit – ale do obnovených, opravených domů, do opravených bytů. Aby tam šel jakýsi Marshallův plán na obnovu Ukrajiny. To bych si přál. Aby to bylo varování a memento pro Evropu – už nikdy více takovouto válku, jakou musí trpět ukrajinský lid.
Martina: Než se naplní tato zbožná přání…
Jan Eichler: Ano, jsou to zbožná přání.
Martina: …a tento ideál, který by, jak už ideál bývá, byl ideální – v tuto chvíli se dopouštím redundance výrazů. Ale jak v této souvislosti čtete Trumpovu rétoriku vůči Rusku? Na první pohled se nejeví konzistentní. Jednou slibuje přátelství, jindy vyhrožuje a plánuje sankce a protiakce. Je podle vás jeho plánem zneklidňovat, znejišťovat, být nevypočitatelný, nepředvídatelný? Nebo je v tom kus improvizace a možná bezradnosti?
Jan Eichler: Nejsem expert na řeč jeho těla a na vývoj jeho myšlenek, ale v nejistotě je z něj spousta lidí. Nejdůležitější je, že státníci, včetně Macrona, Mertze a dalších, si nejsou jisti, co od něj mohou čekat, co ještě může přijít, čím je může překvapit. Takže u něj bych vůbec nechtěl nic prognózovat, ani předvídat. Spíš mě zaráží, že tak moderní a vyspělá země nedokázala vygenerovat mladšího politika typu Baracka Obamy, aby tam byl zase další člověk, kterému ještě nebylo padesát, je mladý, dynamický a energický, a ne ten, který tam je teď.
Martina: Tak jsou tady další uchazeči, kteří jsou připraveni to převzít po Donaldu Trumpovi a kteří jsou mladí, jako je třeba J. D. Vance, případně Marco Rubio. Ale pojďme se podívat na současnou Trumpovu americkou bezpečnostní strategii, kterou představil. Trumpova administrativa o Evropě v souvislosti s touto strategií nemluví zrovna lichotivě. Myslíte si, že tato nová americká bezpečnostní strategie může znamenat postupný rozchod s Evropskou unií? Protože zemí, které Trump označil za takové, že by s nimi spolupracoval, skutečně není mnoho.
Jan Eichler: Otázkou také je, co si myslí a co říká Donald Trump. Ale pak je tam spousta tvůrců doktrín, tvůrců strategií, a ti snad mají – aspoň doufám – koncepční a konzistentní přemýšlení. U Trumpa konzistentnost není velká. On opravdu různě mění názory, něco slibuje, pak to nesplní, jde od toho. Jsou tam opravdu závažné posuny.
Když se zbourá říše, následují války – a Ruská federace má k tomu navíc jaderné hlavice
Martina: Pane profesore, když jsem se tady zmínila o grantu, který jste vypracovali, tedy Bezpečnostní prostředí v evropském prostoru 25 let po skončení studené války, tak jste srdnatě přiznal, že jste se mýlili, což je samo o sobě krásná odpověď, když někdo dokáže říct: „Já jsem se mýlil.“ Ale přesto bych po vás znovu chtěla věštění: Jak myslíte, že v dohledné době, deseti, patnácti let, dopadne situace v Evropě? Myslíte si, že se podaří tuto vyhrocenou atmosféru ustát bez válečného konfliktu?
Jan Eichler: Já jsem nikdy nebyl prognostik, jednoho prognostika jsme měli ještě nedávno na Hradě a víme, jak jeho prognózy dopadly. Já si na to ani nehraju. Spíše bych řekl, že si to přeji, že je mé zbožné přání, aby tady k žádné válce nedošlo, aby se to podařilo nějak vyřešit.
Mám jednu pozitivní zkušenost z roku 1985 – už to bude 41 let – že se to podařilo. Dobře si pamatuji vyhrocenost tehdejší situace a Reaganovu strategii vzdušných válek a velké investice do zbrojení, a nakonec se to podařilo nějak vyřešit. Ale teď se to vrátilo s posunem dvou milionů čtverečních kilometrů a s dalším posunem nějakých 160 milionů obyvatel na jinou stranu. Takže je to dost vyhrocené.
Já tady vidím u řady politiků – které jste vzpomínala a kteří mají silácká vyhlášení – pokušení zkusit do toho obra na hliněných nohou strčit s tím, že se třeba sám rozpadne. Ale nevím, jestli to je vhodné u státu, který má silný arzenál jaderných zbraní. A ne že by mně bylo líto Ruska, ne že by mi bylo v minulosti líto Sovětského svazu, ale jsou tady poučení, že když se zbourá nějaká říše, tak pak většinou následují války.
Rozbila se říše rakousko-uherská a strašně se to oslavovalo, a do dvaceti let tady byla nová válka. Rozbila se říše sovětská a končí to válkou na Ukrajině. A tady už se dělaly konference na téma, na kolik nástupnických států by se mohl rozpadnout a rozbít velký kolos zvaný Ruská federace. Znovu opakuji, nebylo by mi Ruské federace líto, ale jak by to probíhalo potom? Nesáhl by někdo po jaderných zbraních?
Martina: Roztříštěná země s obrovským množstvím jaderných hlavic, soukromých armád a připravených oligarchů.
Jan Eichler: To je to, co říká jeden z mých velmi oblíbených autorů, profesor Bacevich ze Spojených států, který kdysi sloužil v armádě, a dotáhl to až na hodnost plukovníka. A on říká: „Rusko – to je Horní Volta s jadernými hlavicemi.“ A on je autorem toho výroku: „Putinova invaze na Ukrajinu byl dar z nebes pro Ameriku, aby se zapomnělo na Irák a na další její prohřešky.“
Martina: Pane profesore Jane Eichlere, já vám moc děkuji za rozhovor, který byl hlubokou sondou do minulých i současných geopolitických vztahů. A děkuji vám za vaše poctivé hledání.
Jan Eichler
Článek Přijetí Ukrajiny do NATO by vedlo ke vstupu do války se nejdříve objevil na .
