S. SPURNÝ
Od samého počátku diskuze o svobodě slova proti sobě stáli zastánci konceptu, který se blíží jejímu absolutnímu chápání, a jejich oponenti, podle kterých jsou nějaké limity vždy nutné. Má odporný výrok pro společnost nějakou hodnotu? Kdy lidé poznají, že už o svobodu přišli?
Celý text níže je velmi volným souhrnem argumentů na téma svobody slova z diskuze za oceánem. Například z knihy amerického ústavního právníka Jonathana Turleyho „The Indispensable Right” neboli „Nazadatelné právo”.
Má být myšlenka trestná?
Poznání, že slovo je vyslovená myšlenka, stojí za argumentací obhájců „absolutní” svobody slova. Samotná myšlenka nemá moc někomu fyzicky ublížit. Může urazit, ale rozsah škody je v takovém případě diskutabilní, a napadený člověk se může jednoduše a stejně účinně bránit.
S tvrzením, že stát nemůže trestat myšlenky, přišel jeden z velkých autorů osvícenství, baron de Montesquieu, který dal západní společnosti ideu oddělené moci soudní. Ve svém stěžejním díle „O duchu zákonů” napsal: „Zákony se nezabývají trestáním jiných činů než těch zjevných. Slova nepředstavují zjevný čin. Zůstávají myšlenkou.”
Při diskuzi o svobodě slova je nutné rozlišovat dvě věci. Každý občan má právo žalovat kohokoli, pokud má pocit, že ho jeho pomluvy poškodily a způsobily mu měřitelnou škodu. To je občanskoprávní pohled. Argumentace o svobodném projevu se téměř vždy týká trestněprávního principu ve vztahu stát versus občan.
O nenávisti k veverkám
Chce-li stát trestat občany za to, co řeknou, kde je hranice? Povinností státu je v prvé řadě, alespoň podle principů osvícenství, chránit přirozená práva občanů na život, majetek a právo na vlastní názor. Pokud někdo někomu druhému něco ukradne nebo ho podvede, stát musí zasáhnout. Pokud občan zraní svého bližního, je to stejné, pouze s vážnějšími důsledky. Když člověk vyjádří svoji myšlenku, co se stane?
Půjde-li někdo do pustého lesa, ve kterém bude vyřvávat, že z duše nenávidí veverky, může to být podle nějakých kritérií nenávistná řeč, kterou ale nikdo neslyší. V jakém okamžiku se má státi trestnou? Když ji uslyší turista, který jde náhodou okolo? Nebo velká skupina turistů? Nebo když nenávistně podněcuje, že by se veverkám měl kulmou upálit ocas?
Kde je hranice?
Není-li situace, kdy je skupina turistů podněcována k nenávisti k veverkám, trestná, proč by mělo být trestné vyjadřování názoru na ulici? Jestliže chtějí lidé poslouchat někoho na náměstí, má stát potrestat člověka, který k nim mluví? A proč? Uznává-li stát, že každý občan má svoji svobodnou vůli, proč by měl trestat někoho, kdo jen vyjádřil svůj názor, zatímco ten druhý se svobodnou vůlí jej poslouchal?
To jsou dvě velké otázky, které je nutné zodpovědět při diskuzi o limitech svobody něco si myslet. Kde je hranice trestní odpovědnosti mezi výkřikem v pustém lese a vášnivým projevem na náměstí k tisícům lidí a kdo určí, zda je nenávist k veverkám dostatečně nenávistná, aby musela být potrestána?
Jestliže může být nějaké slovo trestné, může být z logiky věci trestná i myšlenka. K přechodu od myšlenky ke slovu stačí otevřít ústa. To je nebezpečný směr uvažování, který vedl zastánce „absolutní” hodnoty svobody slova k jejich postojům, které mohou být považovány za „nezodpovědné”. Ale pouze na první pohled.
O odporných projevech
Jakou mají nenávistné či jinak odporné projevy hodnotu pro společnost? Možná žádnou. Uznat, že nehumánní osoba má humánní právo, se může zdát jako zřejmý protimluv. Ale není. Odporný projev nemá sice na první pohled žádnou hodnotu pro společnost, ale má hodnotu pro toho, kdo jej pronáší. Je důkazem jeho práva říkat, co si myslí, bez toho, že by kdokoli posuzoval kvalitu toho, co říká. Společnost má ostatně právo a možnost jej neposlouchat. Hodnota odporného projevu pro společnost je v tom, že je nezpochybnitelným důkazem jejích svobod. Je potvrzením pro všechny občany, že se nemusí bát myslet, a když je něco napadne, že to mohou skutečně vyslovit.
Jak pozná společnost, že je svobodná, když všichni lidé volají „sláva nekonečné válce”, oslovují se „miláčku” a jedině při diskuzi o počasí mohou nesměle oponovat, že ne, že dnes to počasí stojí za prd? Jaký je to důkaz svobody? A jak lidé poznají, že už o tu svobodu přišli? Když jim zakážou kritizovat počasí?
Historické okénko
Američané strávili téměř tři sta let diskuzí o různých aspektech práva na vlastní názor. Během americké revoluce byla svoboda projevu natolik důležitá, že dostala mezi ústavními dodatky číslo jedna. Ale již v roce 1798 se kyvadlo opět prudce zhouplo , protože stát začal trestal jakékoli pobuřující projevy v obavě před vlivem francouzské revoluce.
K poslednímu velkému obratu směrem ke svobodě došlo v roce 1969, kdy soud osvobodil vůdce Ku Klux Klanu Clarence Brandenburga, který na shromáždění svých příznivců vykřikoval „pohřběte negry”. Soud uznal, že i nehumánní osoba si může užívat humánních práv. Limity myslet, tedy říkat svoje názory, striktně omezil na situace, kdy je cílem slova vyvolat bezprostředně následující nezákonné jednání a zároveň je pravděpodobné, že se tak skutečně může stát. Bezprostředně a pravděpodobně.
Z místních luhů a hájů
Trestu pro zdejšího Václava Klestila by se v Americe vysmáli. Do diskuze po atentátu na muslimy na Novém Zélandu napsal, že „konečně měl někdo koule”. Kde je tady bezprostředně a pravděpodobně? Co je to společenská nebezpečnost, kterou se místní soud zaštítil? Kolik lidí to vůbec četlo?
Hákové kříže a vulgarity
Otázku lesa a náměstí řešily americké soudy také. Když američtí neonacisté chtěli pochodovat v židovské čtvrti, řekli soudci, že lidé, kteří nechtějí, to nemusejí poslouchat. K rozhodnutí ovšem dle vlastních slov dospěli soudci velice „zdráhavě”.
Jednodušší rozhodnutí měli v případě rozhlasové stanice, která vysílala pořad „Sprostá slova”, ve kterém komik opakoval jednu vulgaritu za druhou. Otec, který pořad poslouchal cestou v autě spolu se svým synem, si na rádio stěžoval. Soudy nižší instance se zastaly rádia a jejich svobody vysílat vulgarity, Nejvyšší soud jejich rozhodnutí zrušil a podpořil otce. Řekl, že auto je soukromý prostor a tvrzení, že otec může rádio přepnout, neobstojí. Je to stejné jako tvrdit, že člověk může po první ráně utéci. Soud doslova napsal, že nezakazuje prase, ale fakt, že vlezlo lidem do soukromí. Právo na soukromí dostalo přednost před svobodou otravovat děti vulgaritami.
Post scriptum
Pozn. autora:
Normální člověk se zajímá o zkušenosti druhých, aby se z nich poučil. Ale je to marný, je to marný, je to marný. Místní „demokraté” budou lidem zakazovat myslet, a ještě se u toho budou tvářit, že tak je to správně. Pokud může být trestný Klestilův výkřik na sociálních sítích, ti, co nerezignovali na elektrické vzruchy mezi ušima, vědí, že je to skluzavka, která se na konci dokáže rozjet pěkně rychle.
S.Spurný
Článek Má stát zakazovat lidem myslet? se nejdříve objevil na .
