SU/PETR ŽANTOVSKÝ
Mediální analytik Petr Žantovský popisuje, jak covidová éra odhalila totální selhání médií po celém světě. Strach z pandemie vypnul novinářům kritický rozum a proměnil je v propagandisty. Žantovský připomíná, že při pádu Nečasovy vláda defilovaly kabelky Jany Nagyové jen jako divadlo pro nás posluchače. Ve skutečnosti šlo o smlouvu na dostavbu Dukovan, kterou se premiér Nečas chystal uzavřít s Rosatomem. Situace ukázala, že nezávislost médií, stejně jako politická korektnost, jsou stínové hry, nad kterými se definitivně rozhostí tma, až dojdou peníze.
Martina: Bavíme-li se, Petře, o propagandě a cenzuře, tak vlastně nechápu, jak to, že jsem ti ještě doposud nepoložila otázku, zda v naší moderní historii někdy selhala média tak exemplárně jako za covidu? Našel bys podobný příklad?
Petr Žantovský: Takové příklady jsou hodně dramatické. Já myslím, že jedno z velkých selhání médií, a obecně intelektuálů, bylo v období nacismu, o tom ostatně psali mnozí autoři, včetně Karla Čapka. Selhání intelektuálů v té době, věnování důvěry vládě silné ruky, pevné ruky – které je pochopitelné s ohledem na to, jaký byl nepořádek v Německu ve dvacátých letech, což pochopitelně mělo své odezvy, hledala se nějaká takováto záchrana – tomu můžeš porozumět. Když se tyto věci obnažovaly – třeba v padesátých letech, zejména na konci padesátých let u nás – tak neporozumíš tomu, jak se lidé chovali. Ale když pak vidíš jednotlivé novináře, média, a začínáš studovat jejich mentalitu, tak tomu začínáš rozumět.
Tito lidé se většinou podvolí, nebo uhnou, nebo podlehnou autocenzuře, nebo naopak naskočí v dané chvíli na vítězný vůz, protože to je pohodlnější a ekonomicky lukrativní. Vezmi si protektorátní novináře Lažnovského, Krychtáka, spoustu dalších, Moravce – samozřejmě, myslím Emanuela, abychom byli přesní. Ti pak většinou dopadli špatně – buď na šibenici – nebo jako Moravec, který se zasebevraždil. Ale to byli lidé, kteří měli šest let absolutní pré, a mohli ovlivňovat – a ovlivňovali – co se dělo. A to bylo selhání médií, to bylo absolutní selhání médií. A to, co se děje tady, a co předvádějí druhdy režimní pisálkové, to mě zase tak moc nerozčiluje, protože jim vidím pod prsty, vidím jim do zádveří a vidím, že je to podvod, je to všechno jenom hra na vlastním písečku. A je zištná – a o to jde.
Martina: Máš pod drobnohledem třeba naši novinářskou scénu, ale u covidu je fascinující, že média selhala naprosto plošně, a to nejen v celé Evropě, ale na celém světě, v Asii, v bývalých postkomunistických zemích, i v těch, které byly vždycky svobodné. Máš nějakou teorii pro to, co se to stalo?
Petr Žantovský: To je vyvolávání masového strachu a podnícení pudu sebezáchovy. To je nejpřirozenější pud každého člověka, protože každý se o sebe bojí, každý chce přežít. A toto byla naprosto neopakovatelná situace. A proto se také, mimochodem, strašně zlobím na tehdejší politiky – ať už to bylo u nás, nebo kdekoliv jinde – protože se patrně také z nějaké části chovali zištně. Víme, jak se kšeftovalo s vakcínami: „Tady máš vakcínu, jinak nesmíš do hospody, nesmíš támhle, nesmíš toto, musíš mít roušku, a tak.“ To byla přece tyranie jako noha. A nenaslouchalo se žádnému jinému názoru než tomu hlavnímu, protože to bylo výhodné, byl to business. A myslím, že nejhorší dopady to mělo na starší generaci.
Mám tchyni, které tehdy bylo nějakých 85 – dneska jí je skoro 90 – musím říct, že byla vytřesená. Ona píše detektivky, docela dobré detektivky píše, a v detektivce, kterou psala v tomto období, je na každé straně nějaká agitace pro vakcínu. Ona byla úplně vytřesená, že když si nedá čtyři vakcíny – ona si dala čtyři – tak že prostě umře. Tak toto jim mám za zlé vůbec nejvíc. Proč na to naskočili novináři, proč ztratili totálně zábrany a kritický rozum, tak na to ti odpovědět nemůžu, ale pravda je, že když jsme viděli zpravodajství řízené tehdy třeba Jakubem Železným, tak z hlavního hodinového pořadu České televize bylo 57 minut o covidu, a tři minuty úvod, závěr, a možná jedna zpráva navíc. To bylo fatální. To byl totální kobercový nálet.
Covidová tyranie fungovala na pudu sebezáchovy – a stát toho cynicky využil k byznysu
Martina: Teď se nabízí velmi zásadní myšlenka, která by mohla novináře za určitou dobu covidu ospravedlnit, a to, že se také nechali vyděsit vládnoucími špičkami, a také, že velmi často byla doba covidová – hlavně začátek epidemie – přirovnávána k válečnému stavu. A teď je otázka, zda má novinář povinnost zpochybňovat i opatření, která v té době byla vedena tak, že mají zachraňovat životy? A to je otázka novinářské etiky a toho, zdali novinář musí mít službu toho hledání a pochybností vždycky, za každých okolností, vytetovanou do mozku?
Petr Žantovský: Myslím, že sis odpověděla, a já s tebou úplně souhlasím: Novinář je především povinen kriticky myslet. A slovem „kritickým“ nemyslím kritizovat za každou cenu hlava nehlava do všech stran, ale zvažovat všechny možné odpovědi na dané otázky – a jestliže to nečiní, tak se stává propagandistou. A průvod mainstreamových novinářů byl tehdy opravdu zástupem propagandistů, a možná že z toho neměli ani žádný profit a užitek, a neříkám, že všichni byli nějak podmáznutí.
Ale když do země proudily vakcíny za neskutečné stovky miliónů, tak to bych přeci měl – kdybych byl novinářem tohoto druhu, což nejsem, a pánbůh dá, že ani nebudu – povinnost zkoumat, jaké firmy to sem vozí, komu patří, kdo je v jejich orgánech, ve správní radě, a zda to náhodou nemá nějakou příbuznost s nějakým ministrem, nebo někým takovým? A už si kladu otázky. A ve chvíli, kdy zjistím, že moje odpověď je „ano,“ tak v tu chvíli mám pochybnost jako nohu a jdu po tom. To je investigace. Tomu se říká investigace. A ne tomu, že někde úplně bez varování přepadnu premiérova syna, nebohého psychopata, a ponižuju ho skrytou kamerou. Toto prostě není investigace, to je fakt nehoráznost.
Martina: Jak si vysvětluješ skutečnost, že když se s odstupem času ukáže, že vláda lhala, daný politik kradl, dezinformace byla ryzím faktem, tak to veřejnost nezajímá. Ba co víc, když je na to někdo upozorní, tak má velkou, v uvozovkách, šanci, že skončí na pranýři. Čím to je, že lidé velmi často nepotřebují – ale ne všichni, ale řekla bych, že to trochu obecně platí – že nepotřebují přijít věcem na kloub? Nebo naopak, když jsou usvědčeni z toho, že nalítli, tak nemají vztek na toho, kdo je napálil, ale na toho, kdo jim to řekl?
Petr Žantovský: To jsou dvě spolu související věci. První je, když mluvíme o lidech, kteří nemají potřebu dívat se pod povrch problému. O nich lze říct, že po dvou letech covidu byli rádi, že to přežili a že to je za nimi, a snažili se na to rychle zapomenout. S tím souvisí obecně krátká paměť člověka. Někdy se říká – a možná, že to s tím souvisí – psychologové, psychiatři říkají, že si nepamatuješ bolest a že když nějakou utrpíš, buď zranění, nebo něco, tak že si skutečnou, primární bolest, kterou pociťuješ, nepamatuješ.
Už si ji nevybavíš, protože tvůj mozek má přirozenou tendenci to vytěsnit, a nepustit to k tobě, do tvého života, aby tě to nedeprimovalo. A toto je něco podobného. S tím souvisí i druhá věc, o které jsi mluvila, že ano, je přeci logické, že se vždycky zlobíme na toho, kdo nám řekne nějakou nepříjemnou pravdu, protože někde v hloubi můžeme tušit, že má pravdu, a my to nechceme slyšet, a tak to vytěsňujeme. Staré krásné přísloví říká: „Když se lidi naštvou na Boha, tak zabijou kostelníka.“ A to je přesně ono.
Mozek vytěsňuje bolest a my vytěsňujeme nepříjemné pravdy – proto zabíjíme kostelníka
Martina: Přesto mě mate, že nepotřebujeme odpovědi na otázky, které v určité etapě třeba velmi ovlivnily naše životy – ať už přímo, nebo nepřímo. Já bych třeba na Donaldu Trumpovi klečela, aby zveřejnil, kdo zabil Kennedyho, když říkal, že to udělá. Ale vlastně pro mé osobní štěstí by možná stačilo vědět, jestli si lidé ještě pamatují, co měl Miloš Zeman v bamberském kufříku. Já bych to prostě chtěla vědět. A jak to bylo s kabelkami paní Nečasové, které položily vládu? A jak se k dětem Víta Rakušana mezi lego dostaly šifrované telefony? Co bitcoinová kauza? Ale ta je ještě hodně mladá, stejně jako kauza Nemesis. Vážně to lidi nezajímá?
Petr Žantovský: Mnoho lidí jde po líbivém povrchu věcí. A já si vezmu ten jednodušší z těch, které jsi použila, a to jsou kabelky paní Nagyové – Nečasové. Když nastoupil Petr Nečas do čela vlády, nechala si připravit Hrzánský palác, a každý, kdo se objednával k Nečasovi, musel nejprve za Nagyovou do Hrzánského paláce. Co se dělo za dveřmi, to nevím, kde se braly ty kabelky, to také nevím, ale fakt je ten, že někteří byli k panu premiérovi připuštěni, a jiní zase ne – přes tohoto Cerbera. A to, že padla vláda, tak nepadla kvůli kabelkám, ale kvůli Rosatomu, protože Nečas byl připraven podepsat dostavbu Dukovan s Rosatomem, a to bylo proti zájmům dominantních politických sil v Evropské unii. To byl důvod, proč padla vláda, a to takto rychle, a za tak banálních okolností. Představ si všechny skříně s kabelkami u jiných manželek politiků.
Paní Nagyová je celkem jednoduchá bytost, toto zkrátka nezvládla, ale kvůli tomu vláda nepadla. Takže tak. Obecně si myslím, že mnoho lidí vidí jenom kabelky, a už ne Rosatom. Ale Rosatom je stejně ani nezajímá, je jim jedno, jestli to bude Westinghouse, nebo Korejci, kdokoli, hlavně aby to fungovalo a byla elektrika. A teď do toho ještě hodí vidle Fialova vláda, protože elektřinu, kde jsme byli soběstační, a dokonce vývozci, tak najednou odevzdáváme na Lipskou burzu, a my si ji za čtyřnásobek kupujeme zpátky. A teď ji nesmíme kupovat z určitých území na světě, takže prostě jedeme z Lipské burzy, a všem nám to prodražuje naše životy. A toto už zase někteří lidé cítí, protože se jednou za čas podívají na složenky, a možná někteří začnou přemýšlet, proč ta elektřina, která před dvěma roky stála tolik, dnes stojí třikrát tolik.
Nečasova vláda nepadla kvůli kabelkám Nagyové, ale kvůli připravovanému kontraktu s Rosatomem
Martina: Nová vláda, jako jeden z prvních kroků udělala to, že zrušila Stratkom, a zrušila KRIT, tedy Krizový informační tým, a krok to byl až symbolicky nutný. Ty jsi zdůraznil, že zatím ještě nezrušili přílepek o službě cizí mocnosti, ale uvidíme, protože zase tolik času na to neměli. Myslíš, že se zase začne skutečně volně dýchat? Nebo to v tom není?
Petr Žantovský: Volněji, doufám, že volněji oproti předchozímu období, kdy vláda utahovala šrouby opravdu nevídaným způsobem. Stávající vláda se chová rozumněji, má nějaké své momentálně aktuální kauzy, o kterých se nechci bavit, má nějaké své individuální boje. Když zůstaneme u toho, co říkáš, tak bych ještě připomněl, že stále ještě existuje Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám na ministerstvu vnitra, a to myslím, že před panem Metnarem ještě stojí jako úkol.
Protože to byla první instituce tohoto druhu, která vznikla v roce 2017 jako součást podobných institucí, které vnikaly po území Evropské unie jako houby po dešti. A u počátku tohoto vývoje byl Jakub Janda, známý evropský hodnotář, který byl samozřejmě motivován z nějakých svých zdrojů z Bruselu.
Martina: Nejen z Bruselu.
Petr Žantovský: Jistě, nejen. A celé to bylo samozřejmě od prvního okamžiku zaměřeno proti svobodě slova – zcela jednoznačně. Čili, myslím, že před panem ministrem stojí ještě tato instituce. Nikdo neví, co s ní provede, ale redefinice toho institutu je velmi nesnadná, protože udělat z toho třeba jenom další informační útvar, který bude detekovat nějaké hrozby a nebezpečí – tak od toho máme Vojenské zpravodajství, od toho máme BISku, a další profesionální útvary, ať už jsou jakékoli. Takže rozšiřovat pravomoci ministerstva vnitra tímhle směrem není zdravé.
Nezávislost médií je klamavý lakmusový papírek – za první republiky bylo jasné, kdo kde stojí
Martina: Prosím tě, abychom našim posluchačům poskytli pohled na média skrze tvé oči – tak jaká média sleduješ? Já si dělím média na tři skupiny: Jednu skupinu poslouchám kvůli faktům, druhou skupinu proto, že mi to dané médium přijde jako zajímavý názorový zdroj – pozitivně i negativně – a třetí skupinu, kterou sleduji, protože je důležitým lakmusovým papírkem, protože si můžeš být prakticky jist, že když oni to napíšou nějak, takže je to přesně opačně. To je mé dělení. Nebudu konkrétní, ale ty můžeš být. Jak to máš ty?
Petr Žantovský: Já to mám vlastně úplně stejně, a lidé od fochu, jako jsme my, se na to dívají velmi podobně. Informační zdroje: Ano, musíme vědět, že jsou seriózní, musíme si je komparovat, ke každé informaci dohledávat jinde nějaké kontrainformace, a dospět k nějakému aspoň přibližnému tvaru, který se podobá skutečnosti. U těch druhých médií se mi zejména v poslední době strašně líbí mnohé komentáře v Lidovkách: Petr Kolman, Petr Kamberský, Martin Zvěřina, a další. Přijde mi, že oproti starším časům papírových Lidovek – kdy to přeci jenom bylo ještě zaměřeno na tradičního čtenáře, který si to ještě spojoval s Havlem, a tak – tyto noviny najednou rozkvetly názorovou pestrostí, a velmi se mi líbí.
Tam chodím proto, abych si konfrontoval názory dobrých komentátorů se svými, a případně tam nacházel nějakou inspiraci. No, a ty poslední jsou samozřejmě úžasné, ty mám nejraději, třeba Fórum 24, to je můj oblíbený web, pod vedením Pavla Šafra a paní Šafrové, rodinný podnik, úžasná věc. Tam na beton vím, že když budu chtít vědět… Tento problém má více fazet. Vždycky studentům říkám: Podívejte se, tady se stále otáčí slovo „nezávislý“, jako „Nezávislý deník. Nezávislé médium.“ Mirek Macek říkal: „Neexistuje nezávislost, jenom závislost, o které nevíme, na kom je.“ To je hezká věta. Takže nezávislost, na kterou si hraje každé médium odleva doprava, je klamavý lakmusový papírek, to není dobrá věc.
Podívejte se na první republiku, tam byl každý deník – tehdy bylo státní rádio, nebyla televize, byli deníky – patřil nějaké politické straně, nebo nějakému směru. Národní politika patřila Národní demokracii, Právo lidu socanům, Rudé právo komunistům, České slovo socialistům, a tak dále. Kromě Lidových novin, které patřily, nebo ne patřily, ale držely názorovou linii Hradu, Masaryka. A všechno ostatní bylo takto navázáno na různé akciovky, které vytvářeli straničtí funkcionáři, a tak, a bylo to vlastně dobře, protože jsme absolutně a ihned věděli: „Ano, tohle píše Viktor Dyk v Národní politice, a jsem-li komunista, nebo socialista, nebo levičák, tak je mi jasné, že s ním nebudu souhlasit.“ A když budu chytrý, tak si to přečtu, abych věděl, co říká druhá strana. A v opačném směru je to totéž. Ale nebylo možné – a o tom jsem už tady také mluvil – aby mezi novinami s názorově odlišným prostředím přebíhali univerzální novináři, protože to potom udržuje uniformitu názoru. Čili, mně se líbí, jak to mají v Evropě. V Německu, jsi-li konzervativní, čteš Frankfurter Allgemeine Zeitung. Jsi levičák, čteš Süddeutsche Zeitung. V Anglii máš totéž třeba mezi Timesy a Guardianem.
Martina: Ale to už také dávno neplatí.
Petr Žantovský: Ne úplně, samozřejmě, hodně tím všude prolezl progresivismus, ale v zásadě je to stále tak. Když jsem byl loni na podzim v Londýně, tak jsem tam nějaké noviny přečetl, a pořád ještě se od sebe trochu liší. Pro mě je to pocit jistoty, že vím, kam jdu, do jaké hospody, jaké pivo tam točí, a jak se na mě bude tvářit hostinský. To je důležitá věc.
Jestli se toto do budoucna úplně ztratí v nějakém amalgámu – to nevím, neumím prorokovat, ale pravda je, že už pár let pozorujeme lehké názorové přeskupování i na webové mediální sféře. Třeba Echo 24 je typický příklad média, které tvoří lidé, kteří byli ještě před pár lety, řekněme, jednoznačně orientováni. Vzpomínám si, když šéfredaktorem Lidovek byl pan Balšínek, a před první přímou volbou Zeman versus Schwarzenberg, byl přes celé noviny obrovský nápis: „Volíme Karla“. Jo, to je typický příklad toho, jak se tam tehdy myslelo a pracovalo.
Martina: Ale tím jsme si prošli mnozí.
Petr Žantovský: Je to možné. Ale toto dneska třeba v Echu nevidíš. Vidíš tam různé vyvážené komentáře, nějak píše Dan Kaiser, nějak píše Jiří Peňás, je to rozmanité, jinak píše Štindl. Je to dobrý web. Já mu teď klidně udělám poklonu, protože takových zase není tak moc. A myslím si, že když tito lidé, nebo weby, vydavatelé, si budou chtít udržet a získat nové publikum, tak budou muset jít do té otevřenosti.
Martina: Petře Žantovský, poslední otázka: Myslíš si, že za tím, co jsme si zvykli eufemicky nazývat „politická korektnost“ – pod což se schovala i propaganda, i cenzura, i manipulace – je už přeci jen vidět obzor? Nebo se jí podařilo základní nástroj mezilidského porozumění – slovo – natolik zmrzačit a vyprázdnit, že tomu nebude pomoci zase tak rychle?
Petr Žantovský: To má dvě odpovědi. Druhá část se týká zmrzačení slova, to platí betonově. Zejména u mladých lidí – opět jsem u nich – kdy oni už mají mechanismy v mozku nastaveny na tento politicky korektní newspeak, a s jistými bolestmi přichází na to, že svět je přece jenom trochu jiný. A k té základní myšlence, že se nám chýlí za obzor, tak to asi jo. Ale spíš to nebude tím, že si uděláme společenskou dohodu na tom, že už nechceme korektnost, ale prostě na to nebudou peníze.
Vezmi si, kolik institucí – gender studies, fakult humanitních studií, a kde co – tady chrlilo desítky, stovky absolventů, kteří mají jedinou povinnost, a to udržovat při životě progresivní politickou korektnost, a psát hloupé práce, nesmysly, zbytečnosti, a byly na to peníze. Ale tito lidé nebudou mít práci, a přijdou na to, že toto nikam nevede. A s nimi odejde samozřejmě i jistá půda pro politickou korektnost. Aspoň tomu věřím.
Martina: Petře Žantovský, moc ti děkuji za rozhovor. Děkuji ti za to, že vážíš svá slova, a že ve tvém podání mají pořád svůj význam. Díky za to.
Petr Žantovský
Článek S covidovou tyranií a kšeftem se novináři neodvážili polemizovat se nejdříve objevil na .
