IVAN DAVID
Vyhlašovat vítězství a zároveň přiznávat porážku – aneb neexistuje snadný způsob, jak otevřít Hormuz
Alastair Crooke píše na webu The Unz Review:
Trump si nyní uvědomuje, že válka je prohraná – možná prohraná, ale nekončí. Může trvat ještě nějakou dobu.
Bloomberg: „Je to pravděpodobně Írán, kdo si zajistil nejvýznamnější strategické vítězství… Všechno nasvědčuje tomu, že schopnost Teheránu kontrolovat úžinu se zvyšuje.“
„V souladu se západní posedlostí banalitami se veškerá mediální pozornost v poslední době soustředila na přesun amerických vojsk do regionu a jejich možné využití, jako by to samo o sobě mělo o něčem rozhodnout. Ve skutečnosti je však skutečným problémem vývoj a nasazení nové koncepce válčení ze strany Íránu, založené na raketách, dronech a obranných přípravách, a neschopnost Západu s jeho platformově orientovanou mentalitou pochopit a zpracovat tento vývoj, tj. plně asimilovat strategii asymetrického válčení“, píše web No getting it together.
Íránský bezpečnostní koncept a model byly naplánovány před více než 20 lety. Spouštěčem přechodu k asymetrickému paradigmatu bylo úplné zničení centralizovaného iráckého vojenského velení ze strany USA v roce 2003 v důsledku třítýdenního masivního leteckého útoku na Bagdád.
Problém, který pro Írán v důsledku útoku vyvstal, byl, jak by země mohla vybudovat odstrašující vojenskou strukturu, když neměla (a nebude mít) nic, co by se podobalo americkým leteckým schopnostem. A zároveň se USA mohly dívat na rozsah íránské vojenské infrastruktury ze svých satelitních kamer s vysokým rozlišením.
První odpovědí bylo jednoduše udržet co nejméně vojenské struktury venku, aby ji nebylo možné pozorovat shora.
Její součásti musely být zakopány – a zakopány hluboko (mimo dosah většiny bomb). Druhou odpovědí bylo, že hluboko zakopané rakety se ve skutečnosti staly íránským „letectvem“ – tj. náhradou za konvenční letectvo. Írán tak rakety staví a skladuje již více než dvacet let. Třetí reakcí bylo rozdělení íránské vojenské infrastruktury na autonomní provinční velitelství – decentralizovaná velitelská centra, přičemž každé z nich mělo samostatné zásoby munice, samostatná raketová sila a případně i vlastní námořní síly a domobranu.
Stručně řečeno, íránský vojenský stroj – v případě úderu s „dekapitací“ – byl navržen tak, aby fungoval jako automatizovaný, decentralizovaný odvetný stroj, který nelze snadno zastavit ani ovládat.
Když nejsme schopni pochopit, co máme přímo před očima, nejjednodušší je sáhnout po tom, co známe – hromadění vojsk – a pokračovat v tom, co v minulosti NEFUNGOVALO.
V dřívější inkarnaci si mladší Trump – zoufale toužící po obdivu jako hvězda ve světě manhattanských nemovitostí – vzal za svého osobního mentora newyorského právníka Roye Cohena. „Ten byl také právníkem pěti velkých zločineckých rodin ve městě – který si díky takovým konexím vydobyl pověst někoho, s kým se nenechá zahrát,“ vypráví izraelský vojenský komentátor Alon Ben David:
„Ve většině případů Trumpovi stačilo jen představit Cohena druhé straně dohody, aby ta souhlasila s jeho podmínkami. Někdy byl Trump také nucen… dotáhnout druhou stranu k soudu, kde Cohen soudcům ukázal zuby a vyhrál. Ale to bylo vždycky Trumpovým cílem: vyhrát. Ne zvětšit koláč, ne výsledek win-win, výhra pro obě strany, ale vítězství jen pro něj samotného – a nejlépe s kapitulací druhé strany.“
Čas plyne a dnes, jak píše Ben David, slouží americký vojenský kolos jako Trumpův „Roy Cohen“. Představuje Íráncům americkou vojenskou sílu k ukázce v očekávání, že se ochotně vzdají; jinak on, Trump, povolí vodítko. Trump si po shromáždění armády amerických námořních plavidel u perského pobřeží stěžoval Witkoffovi, že je „zmatený z toho“, že Íránci ještě nekapitulovali, když spatřili shromážděnou kolektivní námořní sílu.
„Příčinou Trumpova zmatku je, že tentokrát čelí jinému soupeři, než jakého kdy znal. Nejsou to manhattanští realitní magnáti ani mafiáni z Atlantic City, jsou to Peršané, členové 3000 let staré kultury, a mají jiné pojetí času a toho, co je vítězství.“
Trump teď neví, co má dělat: neví, jak se z této svízelné situace vymanit. Vyhrožoval Íránu, ale ten ne a ne kapitulovat.
A jak se dalo očekávat, Netanjahu se obává, že by Washington mohl zahájit jednání s Íránem dříve, než budou íránské vojenské kapacity zcela rozbity, a „tlačí na Trumpovu administrativu, aby provedla krátkou operaci vysoké intenzity, která by mohla zahrnovat pozemní síly“, píše izraelský komentátor Ben Caspit v deníku Ma’ariv.
Zatímco Trump vysílá smíšené zprávy o vyhlídkách na rozhovory s Islámskou republikou, izraelští představitelé se domnívají, že zvažuje tři možnosti: Zaprvé eskalaci války útokem na íránskou energetickou infrastrukturu na ostrově Charg a v jeho plynovém poli South Pars, druhou možností je pozemní operace k likvidaci íránských zásob vysoce obohaceného uranu.
Třetí zvažovanou možností by bylo vyjednat dohodu s Íránem – ale taková vyhlídka by byla izraelskými vůdčími kruhy vnímána jako „jasné íránské vítězství, které by Íránské republice otevřelo cestu k přežití“, píše Caspit. „Izrael se zaměřuje na oslabení režimu do bodu, kdy se nebude moci zotavit – a doufá, že pak bude možné povzbudit masové protesty. Tento argument se také používá k přesvědčení Washingtonu, aby ve válce pokračoval,“ zdůrazňuje Caspit.
Čtvrtou možností by mohlo být, že Trump prostě vyhlásí vítězství a odejde.
Čeho by Trump realisticky mohl dosáhnout, kdyby válku rozšířil?
Zaprvé, izraelští i američtí vojenští představitelé se nyní domnívají, že svržení íránského státu je téměř nemožné dosáhnout pouze leteckými údery. V minulosti to nikdy nefungovalo.
Zadruhé, prohlášení americké administrativy o víře v řekněme konečné vojenské obsazení Hormuzského průlivu by měla být vnímána spíše jako válečné výkřiky a popisy fantazií, které odhalují hlubší problém – problém strategických mezer. Strategie nejsou odvozeny z faktické situace, ani nemusí nutně existovat procesy, kterými by je bylo možné uskutečnit. Pravda je taková, jakou ji chceme mít; pravda je to, co nás dělá pohodlnými, dáváme přednost mýtu před realitou.
Pokus o dohodu o příměří pro otevření Hormuzské oblasti by vyžadoval, aby bylo platné na všech frontách: vyžadovalo by to, aby Izrael ukončil operace v Libanonu, aby AnsarAllah podobně zastavili útoky na Izrael, aby Irák zastavil své útoky – a aby Izrael zastavil své útoky v okupované Palestině.
Za třetí, Trump tvrdí, že k této „změně režimu“ již došlo, protože jména nových íránských vůdců dosud neslyšel – „Jsou to jiní lidé, než o kterých kdokoli předtím slyšel, a upřímně řečeno, jsou rozumnější. Takže jsme měli totální změnu režimu, která překročila rámec toho, co kdokoli považoval za možné.“ Trump neví, kdo tvoří „novou“ třetí vrstvu íránského vedení, nicméně předpokládá, že budou flexibilnější při vyjednávání s USA. (Na čem je toto „prohlášení víry“ založeno? Nejsou potřeba žádná fakta?)
Za čtvrté, jakýkoli pokus o otevření Hormuzu přímým vojenským útokem by byl plný rizika značných amerických ztrát: Hormuz je pro Íránce domovem a představuje potenciální bitvu, na kterou se připravují již mnoho let. Samotná geografie Hormuzu – úzké vodní cesty, blízkost íránského pobřeží a husté íránské obranné systémy – představuje zjevná a vážná rizika. Odkud by se vojska přesouvala? Jak by byla zásobována? Jak by byla evakuována?
I kdyby americké síly dobyly Charg, jeden nebo všechny tři ostrovy přiléhající k pobřeží Emirátů, Írán by stále mohl útočit na proplouvající tankery pomocí hladinových nebo ponorných dronů nebo raket odpálených z pevninské části Íránu.
A i kdyby byly americké vojenské pozice na ostrovech úspěšné, nevyřeší by hlavní problém – Írán by stále měl možnost vynucovat náklady (raketové údery a oběti) z dálky a využil by tuto páku k vynucení dalších eskalačních kroků.
Za páté, stejně jako u návrhu na kontrolu íránského obohaceného uranu neexistuje žádný způsob, jak zajistit, aby se údajných 430 kg 60 % obohaceného uranu, které Írán vlastní, skutečně dostalo z íránských rukou, kromě jeho zabavení; dohoda o jeho vzdání se je nepravděpodobná, stejně jako jeho zabavení v neuvěřitelně složité vojenské operaci.
Podle Washington Post, když Trump požádal o plán na zabavení obohaceného uranu z Íránu, americká armáda ho informovala o složité operaci zahrnující leteckou přepravu výkopových zařízení, vybudování ranveje uvnitř Íránu pro nákladní letadla k těžbě materiálu, to vše s nasazením stovek vojáků.
Operace amerických speciálních sil k zabavení tohoto uranu by vyžadovala pečlivé detailní vymezení místa (nebo míst), kde je držen, a také by vyžadovala dobře podložené plány pro jeho přípravu a přepravu. Vědí USA, zda je tento uran stále na jednom místě, nebo byl rozdělen?
Nic nenasvědčuje tomu, že by USA takovou operaci „promyslely“ – což naznačuje, že by tento aspekt mohl být koncipován jako podvod: Provést malou operaci poblíž Isfahánu, předstírat, že se zmocnily uranu, a rychle se vytratit, než íránské síly zabijí americké vojáky.
A konečně, pokud jde o zničení íránských raketových kapacit, prostě neexistuje způsob, jak toho dosáhnout. Íránské sklady a výrobní zařízení jsou rozptýleny po celé zemi a hluboko zakopané. Možná by lhát byla Trumpova nejlepší možnost, jak v této otázce „vyhrát“.
Írán spustil rozsáhlý aparát svého „mozaikového“ systému dlouhodobých, předem naplánovaných vojenských akcí. O to jde – íránský strategický protiútok nebyl koncipován tak, aby vedl k nějakému vyjednanému kompromisu, ale spíše k vytvoření okolností, za kterých by se mohl vyhnout „kleci“ nekonečných sankcí, blokád, izolace a obléhání, kterou Západ vnucuje.
Nepříjemnou realitou pro USA a jejich spojence je, že každá dostupná vojenská nebo diplomatická reakce na íránský strategický protiútok s sebou nese značné nevýhody.
Válku prohrají Trump a USA. Trump si nyní uvědomuje, že válka je prohraná – sice prohraná, ale nekončí. Může trvat ještě nějakou dobu.
Po měsíci války „je to pravděpodobně Írán, kdo si zajistil nejvýznamnější strategické vítězství,“ poznamenává Bloomberg – se svým stále „pevnějším vlivem na dopravu přes Hormuzský průliv“:
„Všechno nasvědčuje tomu, že schopnost Teheránu kontrolovat průliv se zvyšuje… Téměř úplné uzavření Hormuzského průlivu od začátku března se ukázalo jako mimořádně účinná asymetrická zbraň v boji Íránu proti dvěma nejmocnějším vojenským silám světa.“
FB
Článek Vyhlašovat vítězství a zároveň přiznávat porážku … aneb neexistuje snadný způsob, jak otevřít Hormuz se nejdříve objevil na .
