D. D. KRAJČA
Existuje zvláštní druh společenského sebevědomí, který nevzniká z práce, odpovědnosti ani služby druhým lidem, ale z přesvědčení o vlastní nadřazenosti . Tento typ sebevědomí se nepozná podle toho, co vytváří, nýbrž podle toho, koho potřebuje ponížit, aby mohl existovat. V posledních dnech se znovu ukázal v podobě obrázku, který s lehkostí sobě vlastní označuje část spoluobčanů za bezzubé a nevzdělané, a činí tak jazykem lidí, kteří sami sebe považují za intelektuální autoritu národa.
Nejde o humor. Nejde o nadsázku. Nejde ani o politiku. Jde o obyčejné pohrdání lidmi, jejichž jediným proviněním je, že žijí jiný život než autoři podobných výroků.
Kuchařka ve školní jídelně, která každé ráno vstává dříve než většina těchto komentátorů neotevře první sociální síť, ale zadělá na knedlíky. Proto není symbolem nevzdělanosti. Je symbolem fungující společnosti. Řidič autobusu, který veze děti do školy a zaměstnance do práce, není materiálem pro posměch. Je součástí infrastruktury každodenního života. Instalatér, prodavačka, zdravotní sestra, stavební dělník nebo zaměstnanec technických služeb nepředstavují karikaturu společnosti. Představují její základ.
Zvláštní je, jak snadno se právě tito lidé stávají terčem těch, kteří o sobě mluví jako o elitě. Slovo elita přitom historicky označovalo ty, kteří nesli odpovědnost za celek, nikoli ty, kteří se od něj oddělovali posměchem. Elita byla vždy spojena s povinností, nikoli s nadřazeností. S ochotou sloužit, nikoli s potřebou hodnotit.
Současná samozvaná elita se však pozná jinak. Nepozná se podle práce, kterou vykonává, ale podle vzdálenosti, kterou si vytváří vůči lidem, bez jejichž práce by její vlastní existence nebyla možná. Nepozná se podle schopnosti nést odpovědnost, ale podle potřeby vysvětlovat světu, proč je důležitější než ostatní.
Bez práce těch, kterým se dnes vysmívá, by se zastavila doprava, zhasla světla ve veřejných budovách, zavřely školy, přestaly fungovat nemocnice a zmizela samozřejmost každodenního života, na kterou si zvykli právě ti, kteří o sobě hovoří jako o morální autoritě společnosti. Bez jejich komentářů by se naopak nestalo vůbec nic.
Na podobných projevech není nejzávažnější jejich nevkus ani jejich intelektuální prázdnota. Nejzávažnější je jejich naprosté nepochopení vlastní závislosti na lidech, které označují za méněcenné. Jejich svět stojí na práci těch, jimiž pohrdají, a přesto se domnívají, že právě oni představují jeho vrchol.
Tento omyl není tragický jen pro ně samotné. Je nebezpečný pro společnost, která začíná zaměňovat skutečnou hodnotu člověka za jeho schopnost správně formulovat názor v prostředí, které samo sebe považuje za centrum světa.
Společnost, která ztratí respekt k lidem, kteří ji udržují v chodu, ztrácí postupně i respekt sama k sobě.
Skutečná elita nevzniká tím, že se vymezí proti obyčejným lidem. Skutečná elita vzniká tím, že si je vědoma vlastní odpovědnosti vůči nim.
Daniel Danndys Krajča, FB
The post Říkají si elita first appeared on Pravý prostor .
