JOSEF ZBOŘIL
Jedním z nejvýraznějších paradoxů dnešní doby je, že občan republiky je stále častěji nucen financovat systém, který z něj nedělá občana, ale pouhého plátce. Z jeho daní jsou totiž dotováni nikoli nositelé společného dobra, nikoli služby obci, nikoli instituce posilující republiku, ale stále častěji klienti liberální demokracie — tedy vrstvy, organizace a projekty, které žijí z veřejných peněz, a přitom se necítí zavázány veřejnosti, nýbrž vlastní ideologii, agendě a síti vzájemné legitimace.
Republikánská demokracie stojí na představě občana. Občan není klient státu, ale spolunosič obce. Má práva, ale i povinnosti. Není pouze příjemcem výhod, ale také účastníkem společného života. Platí daně proto, aby republika mohla chránit bezpečnost, spravedlnost, infrastrukturu, vzdělání a podmínky pro důstojný život politického společenství.
Liberální demokracie v dnešní provozní podobě však stále častěji vytváří jiný typ člověka: klienta. Ten není definován službou obci, ale nárokem. Není ukotven v odpovědnosti, ale v oprávnění čerpat. Není spojen s republikou, ale s grantovou strukturou, dotační výzvou, neziskovým schématem, kulturní distribucí uznání a ideologicky správným slovníkem. Takový klient nemusí být užitečný obci. Stačí, že je užitečný systému, který sám sebe vydává za pokrok, otevřenost a demokratické hodnoty.
A zde vzniká základní nespravedlnost. Daně občanů republikánské demokracie jsou používány k financování klientů liberální demokracie. Lidé, kteří pracují, podnikají, vychovávají děti, nesou běžná životní rizika a drží reálný chod země, platí systém, z něhož pak čerpají skupiny, jejichž hlavní činností bývá moralizace těchto samých občanů, politická agitace, kulturní převýchova nebo výroba agendy, jež bez dotace nemá přirozenou oporu ve společnosti.
Nejde přitom jen o ekonomický problém. Jde o problém ústavní a civilizační. Republika má vybírat prostředky od občanů na správu věcí veřejných. Nemá vytvářet přerozdělovací potrubí, kterým se peníze od odpovědných a produktivních přesouvají k těm, kdo se specializují na jazyk nároků, identit, kampaní a dotačního aktivismu. V takovém režimu už daň není výrazem solidarity v obci, ale výpalným pro ideologický provoz.
Dotace samy o sobě samozřejmě nejsou vždy zlem. Mohou mít smysl tam, kde jde o skutečně veřejnou potřebu, o přechodnou pomoc, o strategickou infrastrukturu nebo o službu, kterou trh ani soukromá iniciativa samy nezajistí. Jenže v liberálně-demokratickém režimu se z dotací stává cosi jiného: nástroj výroby loajální klientely. Kdo správně mluví, dostane projekt. Kdo používá schválený jazyk, dostane grant. Kdo svou činnost napojí na požadované hodnotové rámce, získá legitimitu, finance a veřejnou ochranu.
Tím vzniká nová privilegovaná vrstva. Není to aristokracie půdy ani kapitalisté továrních hal. Je to dotační měšťanstvo hodnotové správnosti. Vrstva, která se živí tím, že mezi státem a společností zaujímá postavení prostředníka, vykladače dobra a dohlížitele na veřejnou přijatelnost. A tuto vrstvu neplatí ona sama. Platí ji občan republiky.
Výsledkem je převrácený řád. Ten, kdo republiku fakticky nese, financuje toho, kdo ji často kulturně i politicky rozkládá. Ten, kdo vytváří hodnoty, živí toho, kdo přerozdělování hodnot vydává za morální nadřazenost. Ten, kdo má odpovědnost, financuje toho, kdo si z odpovědnosti udělal grantovou prezentaci.
Republikánská demokracie by měla tento mechanismus odmítnout. Veřejné peníze nemají sloužit k výrobě ideologicky spřízněných klientů, ale ke službě obci. Každá dotace by proto měla být poměřována otázkou: posiluje republiku, nebo jen reprodukuje klientelu? Slouží občanům, nebo jen síti lidí, kteří z veřejných peněz financují vlastní postavení, jazyk a vliv?
Právě zde je třeba vrátit do veřejné debaty rozdíl mezi občanem a klientem. Občan republiku nese. Klient ji spotřebovává. Občan se podílí na společném dobru. Klient se podílí na společném rozpočtu. Občan chápe stát jako nástroj správy obce. Klient chápe stát jako zdroj prostředků pro své nároky a identitární projekty.
A dokud budou občané republikánské demokracie nuceni ze svých daní živit klienty liberální demokracie, bude se prohlubovat nejen ekonomická frustrace, ale i krize legitimity celého režimu. Lidé totiž dlouhodobě nesnesou stav, v němž platí systém, který je nejen neposiluje, ale ještě je moralizuje, převychovává a vytlačuje na okraj jako nedostatečně uvědomělé.
Republika se musí vrátit k sobě. K občanství, odpovědnosti, službě a společnému dobru. Jinak se z ní stane jen daňová základna pro cizí ideologický provoz.
Článek Občan je stále častěji nucen financovat systém, který z něj nedělá občana, ale pouhého plátce se nejdříve objevil na .
