HERESIAR
V předchozích dvou textech byla řeč o vzdělaném pitomci — o člověku, který může být inteligentní, jazykově zdatný, odborně vyškolený a společensky funkční, a přesto mu chybí něco podstatného: vnitřní autonomie, skutečně kritické myšlení a odolnost vůči manipulaci. Pokud první dva díly popisovaly symptom, tento třetí se pokouší popsat mechanismus jeho vzniku.
Protože vzdělaný pitomec není jen individuální nehoda. Je to také možný produkt systému, který vedle vzdělávání vyrábí i kompatibilitu.
Poslední dobou člověk pořád naráží na titulky o tom, jak mladší a vzdělanější voliči tíhnou k liberálním, progresivním a antipopulistickým stranám. A bývá to podáváno skoro jako důkaz vyšší civilizační úrovně. Jakože ti vzdělanější přece volí rozumněji, kulturněji, odpovědněji. Kdežto ten odpad, ten volí dezoláty, burany a jiný politický šrot. Tak nějak zní podtext.
Jenže právě tady je podle všeho zakopaný pes. Tohle ještě vůbec nemusí být známka vyšší moudrosti. Může to být prostě známka vyšší míry adaptace. To jest, člověk se úspěšně naučil číst dobový kód, osvojil si správné reflexy, správný jazyk, správné pohoršení, správnou citlivost, správné obavy i správné nepřátele. A protože to zvládl dobře, je pak vydáván za důkaz vyšší politické kultury. Jenže co když je to v mnoha případech jen důkaz úspěšnější prefabrikace?
A přesně sem zapadá figura, které se dnes říká „sněhová vločka“. Nemá teď jít jen o hospodskou nadávku. Jde o symptom. Mladý vzdělanec, často velmi kultivovaný, jazykově obratný, ideově správně srovnaný, ale zároveň nápadně křehký, úzkostný, přecitlivělý, špatně snášející tlak, konflikt, tvrdší realitu a vůbec všechno, co není měkce vypolstrované. To o něčem vypovídá. Když systém produkuje lidi, kteří jsou dokonale připraveni fungovat uvnitř schváleného institucionálního režimu, ale mnohem méně připraveni obstát v normálním lidském tření, tak to není náhoda. To je výrobní vlastnost.
Takový člověk může být výborně vzdělaný . Může mít přehled, umět mluvit, psát, analyzovat, mít dobré známky, správné postoje a slušný intelektový výkon. To všechno je v pořádku. Jenže nic z toho ještě neznamená, že je vnitřně dospělý. Neznamená to, že stojí sám v sobě. Neznamená to, že je svobodný. Klidně to může znamenat pravý opak: že byl jen velmi úspěšně vytvarován k tomu, aby fungoval přesně tam, kde fungovat má, a přesně tak, jak se od něj čeká.
A tady je dobré rovnou předejít obvyklé hysterii těch, kteří se urazí už při prvním škrábnutí do modly vzdělání. Tohle není útok na vzdělání. Právě naopak. Vzdělání je třeba brát natolik vážně, aby se z něj nedělala posvátná kráva. Kritika modly vzdělání není kritikou vzdělání samotného. Nikdo tu netvrdí, že nevzdělaní pitomci neexistují. Samozřejmě že existují, ve velkém a často velmi hlučně. Jenže tenhle text není katalog všech forem pitomosti. Je o jedné konkrétní: o pitomosti vybavené diplomem, kulturním kapitálem, sebejistotou a iluzí, že vzdělání samo o sobě už člověka automaticky povyšuje na svobodnou a kriticky myslící bytost.
To je totiž jedna z nejnaivnějších moderních pověr. Že čím víc škol, tím víc autonomie. Že čím víc titulů, tím menší šance, že člověk podlehne módní hysterii, ideologii, kolektivnímu bludu nebo obyčejnému psychickému podřízení. Jenže mezi odborností a vnitřní svobodou žádné automatické rovnítko není. Škola může člověka naučit spoustu užitečných věcí. Může ho naučit počítat, psát, argumentovat, analyzovat, operovat, klasifikovat. Ale sama o sobě ho ještě nenaučí poznat vlastní ješitnost, vlastní hlad po uznání, vlastní potřebu autority, vlastní slabinu ani vlastní manipulovatelnost. A právě tam začíná průšvih.
Na celé věci je zajímavé ještě něco jiného. Dřív člověka formovali kněží a církev. Otevřeně. Jménem víry, dogmatu a spásy. Dnes tuhle část normativní moci z velké části převzaly sekulární instituce, hlavně ty vzdělávací. Tím se neříká, že škola nevzdělává. Samozřejmě že vzdělává. Jenže vedle toho nese ještě druhou funkci, méně přiznanou a o to účinnější: formuje správné reflexy, správnou citlivost, správný jazyk a správnou adaptaci na dobový řád.
A tady je jádro celé věci . Moderní vzdělávací instituce nejsou jen továrny na znalosti. Jsou taky dílny sociálně žádoucí osobnosti. Předávají kompetence, ale zároveň zapisují hranice přijatelnosti. Učí člověka obstát, ale mimochodem ho učí i to, co je vhodné cítit, co je vhodné říkat, co je vhodné odsuzovat, jak se správně pohoršovat a kde je naopak lepší držet hubu. Ne vždy stejně, ne všude stejně, ale ten mechanismus tam je a je celkem vidět, pokud člověk není úplně slepý.
Je to trochu jako s programem, do kterého někdo vložil nenápadnou příměs. Na první pohled všechno funguje správně. Systém jede, studenti získávají znalosti, kvalifikaci, schopnosti pro profesní život. Jenže na pozadí běží ještě jiný proces. Méně nápadný, zato velmi účinný. Do vzdělávání je vepsaná i normativní vrstva, která člověka netvaruje hlavně k sebepoznání a vnitřní suverenitě, ale k přijatelnosti, kompatibilitě a bezkoliznímu fungování uvnitř systému. A teprve časem se ukáže, že výsledkem není jen vzdělanec, ale i člověk předem seřízený pro určitý typ reality.
Proto dnes tak často nevzniká osobnost v silném smyslu slova, ale spíš kultivovaný a funkční nositel dobových skript. Člověk, který umí mluvit, argumentovat, správně reagovat, správně se pohoršit i správně se zařadit, ale přitom mu chybí něco podstatného: vnitřní suverenita, schopnost stát sám v sobě a protáhnout poznání skrz sebe sama. Místo vzdělance pak může vzniknout spíš indoktrinovanec. Ne proto, že by nic neuměl. Ale proto, že jeho vzdělání bylo od začátku spojené s normativní prefabrikací, kterou si sám plete s osobním růstem.
A právě tím se vysvětluje i ta podivná křehkost části dnešní mladé vzdělané generace. Nejde nutně o vyšší citlivost, jak se s oblibou tvrdí. Může jít prostě o nedostatečně dospělou osobnost, která byla vychována k adaptaci, ale ne k pevnosti. Kdo byl veden hlavně k tomu, aby byl správný, přijatelný a kompatibilní, ten bude samozřejmě špatně snášet situace, v nichž nic z toho neplatí. Jakmile zmizí normativní polstrování, nastupuje úzkost, přecitlivělost, moralizování nebo potřeba, aby realita dostala terapeutický obal a varovné štítky.
A tam se to celé uzavírá. Sněhová vločka není jen směšná nebo protivná kulturní figurka. Je to dost výmluvný produkt systému, který si plete seberealizaci se správnou integrací. Který místo antického „poznej sám sebe“ příliš často učí něco jiného: buď správný, buď přijatelný, buď kompatibilní, a budeš odměněn. To ale není výchova ke svobodě. To je výchova k sofistikovanější poslušnosti.
A proto má pořád smysl trvat na jednom prostém rozlišení: vzdělání není totéž co autonomie. Odbornost není totéž co charakter. Kvalifikace není totéž co osobnost. Kdo tohle plete dohromady, ten nebrání vzdělání. Brání jen jeho modlu.
Vzdělaný pitomec tedy není nehoda systému.
Je jedním z jeho možných produktů.
A vzdělaná sněhová vločka je jen jeho měkčí, kulturně uhlazená varianta.
D-FENS
The post Symptom vzdělaného pitomce 3: Jak se vyrábí kompatibilní člověk first appeared on Pravý prostor .
