SU/VÁCLAV KRÁSA
Euthanasie, milosrdenství, sebevražda, nebo dokonce vražda? V těchto intencích se vede debata o euthanasii už desítky let. Česká lékařská komora má ve svém etickém kodexu, že asistovaná sebevražda a aktivní euthanasie jsou nepřípustné, říká například přednosta Ústavu humanitních studií lékařství První lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jaromír Matějek. A dodává, že euthanasie jde proti úloze medicíny. Nemáme žádné dobré etické důvody, proč euthanasii nelegalizovat, oponuje etik z Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky David Černý. Odborníci jsou rozděleni a upozorňují, že se jedná o složité etické, právní a náboženské dilema bez jednoznačné odpovědi. Zastánci zdůvodňují právo na důstojnou smrt bez nesnesitelného utrpení, zatímco odpůrci argumentují posvátností života, rizikem zneužití a povinností rozvíjet paliativní péči. Není to jen běžné politické téma, protože se dotýká života a smrti. Jak se na euthanasii dívají lidé, kteří jsou třeba dlouhodobě nemocní? Přivítali by ji? Nebo ji naopak odmítají? Především o euthanasii, o smyslu života a právu na to, zda můžeme člověku vzít život, si dnes budu povídat s Václavem Krásou, předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením, který byl řadu let také aktivním politikem. Václave, jsem ráda, že vás vidím.
Martina: Dnes, jak jsem předeslala, budeme mluvit o euthanasii. Ale hned na začátku si ujasníme pojmy. Ve veřejných debatách jsou někdy zaměňovány euthanasie a asistovaná sebevražda. Hlavní rozdíl mezi euthanasií a asistovanou sebevraždou spočívá v tom, kdo aktivně provádí poslední čin vedoucí ke smrti. V případě euthanasie podává smrtící látku lékař, zatímco v případě asistované sebevraždy si smrtící látku, připravenou lékařem, podává pacient sám. Jak vy, Václave, vidíte oba způsoby ukončení života?
Václav Krása: U mě je to známé, já jsem zásadní odpůrce jakéhokoli činu, který by vedl k ukončení života, a myslím, že je mnoho důvodů, proč to nedělat. Ale vždycky říkám: „Když chcete v rodině euthanasii, tak si zabijte svého tatínka nebo maminku sám.“ Protože to je podle mě celé odosobněné. Já znám i lidi se zdravotním postižením, kteří říkají: „Už aby můj život skončil.“ Protože opravdu mají v životě potíže. A není to o bolesti, je to o potížích s čímkoli, třeba se někam dostat a podobně, vždycky mít všude nějakou pomoc – je to strašně složitý problém.
Ale nakonec, když už opravdu přichází čas, když člověk umírá, tak najednou zjistíte, jak se život smrti brání. To je totiž základní charakteristika života: Život se až do poslední chvíle brání tomu, aby skončil.
Já jsem byl 22 let v domově důchodců, pracoval jsem v domově důchodců, a za tu dobu tam zemřelo 500 lidí, takže jsem se smrtí seznámen hodně zblízka, protože všechny tyto lidi jsem znal, se všemi jsem mluvil. Někteří tam byli dlouho, někteří méně dlouho, ale hlavně vždycky říkali: „Pane vedoucí, nebo pane účetní, už abych skončila, viďte.“ A pak, když dochází ke stavu, kdy si lidé uvědomují, že umírají, tak se život strašně brání. Není pravda, že by někdo skutečně toužil po smrti.
Martina: Ale u asistované sebevraždy, tam je to člověk sám, který buď…
Stačí říct „Dědečku, ti naši mladí potřebují ten byt“ – a starý člověk přistoupí na cokoli
Václav Krása: Ale je ovlivněn. To je to nejhorší, že všichni tito lidé jsou ovlivněni. Takové to: „Dědečku, ti naši mladí potřebují ten byt.“ A takovéto tlaky úplně stačí. Tito lidé jsou dneska – zvláště když už nemají kognitivní schopnosti jako v mládí – lehce ovlivnitelní. Dokonce přistoupí na cokoli, třeba že odejde do domova důchodců, že uvolní toto, že uvolní tamto. To jsou věci, kdy s těmito lidmi můžete manipulovat natolik, že řeknou: „Ale vlastně, vždyť co já tady na tom světě mám. Jenom tady budu přežívat a čekat, až umřu.“
Někdy to tak může vypadat, protože většina z nás postupně opouští své zájmy, své aktivity a tak dál, to je přirozený jev. Je to přirozený jev postupného odchodu ze světa. Ale my vůbec nemáme právo život ukončovat. Ještě vím, že už jste nervózní, tak ještě řeknu…
Martina: Nebojte, máme spoustu času. Ale to víte, jsem zvídavá.
Václav Krása: Zaprvé říkáme, že vycházíme z křesťansko-židovské tradice. V křesťanství je sebevražda nejtěžší hřích, neodpustitelný hřích.
Martina: I v židovství.
Václav Krása: I v židovství. A to je právě to, že nikdo nemá právo ukončit ani svůj život, protože si ho nedal. Já jsem si nedal svůj život, dali mi ho rodiče, tak přece nemám právo jej ukončit. A vím, že mé umírání možná také bude těžké, člověk nikdy neví, ale tak to je. To je první věc, kterou bych k tomu chtěl říci: Nemáme právo. A za druhé, je to fenomén, který je zneužíván a který se bohužel v Evropě neustále rozvíjí. A pak řeknu jak.
Senátorka ANO předkládá zákon s termínem „terminální tišení bolesti“ – a tvrdí, že nejde o euthanasii
Martina: Rozšiřuje – ano, k tomu se dostaneme. Já jsem toto téma tentokrát zvedla proto, že došlo k obnovení diskuse o euthanasii. Dnes ji třeba prosazuje opoziční hnutí STAN, které se už několikrát pokoušelo euthanasii implementovat.
Václav Krása: Mají to ve volebním programu.
Martina: Ano, mají to ve volebním programu. A čerstvě senátorka Věra Procházková, zvolená za vládní hnutí ANO, předložila senátorům návrh, který se ovšem formálně nazývá: „Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.“ Já jsem zaregistrovala poznámku jednoho senátora, který říká, že se bojí, aby tato novela nevedla k uzákonění euthanasie, protože je zarážející terminus technicus, který v novele je – tedy „terminální tišení bolesti.“ Zarazilo i vás? Rozladilo vás to? Nebo vás třeba vyloženě naštvalo obnovení této debaty?
Václav Krása: „Naštvalo“ je asi malé slovo. Já už se s tímto tématem potkávám možná dvacet let a pořád se snažím politiky přesvědčit, aby tuto diskusi neobnovovali. Víte, tam je ještě jeden fenomén, který je potřeba zmínit. Když uděláte průzkum názorů občanů, tak zjistíte, že 70 procent lidí by s euthanasií souhlasilo, a pouze 30 procent je zásadně proti.
To odpovídají lidé, kteří jsou od smrti v zásadě ještě daleko, takže se jich to vlastně netýká, takže klidně řeknou: „Jestli se nějaký starý pán nebo stará paní ve stáří trápí a mají bolesti, tak ať je klidně jejich život ukončen.“ Je to o tom, že společnost je bohužel nastavena tak, že kdybych chtěl udělat demonstraci proti euthanasii, tak nenajdu lidi. Protože ti, kteří jsou proti, tam nepůjdou, protože řeknou: „Vždyť to je blbost.“ A ti, kteří jsou pro, tak nebudou demonstrovat proti.
Ale je to absurdní situace, kdy si většinová populace myslí, že to není nijak škodlivé, a že: „Proč ne, ať si lidé ukončí život, když je něco trápí.“ A to je na tom to nejhorší, že když se jich to netýká, tak s tím klidně souhlasí a nezamýšlejí se nad tímto fenoménem a k čemu to může vést hlouběji. Já tady mám údaje, k čemu to vede – a je to strašné.
Na Nuselském mostě stavíme zábrany proti sebevraždám, a přitom chceme odhlasovat euthanasii
Martina: Myslíte, že uzákonění euthanasie nebo asistované sebevraždy změní duši společnosti, protože se tím vlastně změní společenské chápání hodnoty lidského života?
Václav Krása: Samozřejmě. Protože kdybychom měli tento zákon, tak považujeme smrt za – i když je to vždycky součást našeho života – za něco, co můžeme udělat kdykoli. A to je absurdní. My tady stavíme na Nuselském mostě všemožné zábrany, aby lidé nemohli skákat dolů – promiňte, že to řeknu takhle drsně – a na druhé straně pak chceme odsouhlasit euthanasii?
Martina: Musí v tom být pořádek. Žádné divoké skákání z mostu – pěkně k doktorovi.
Václav Krása: Tak ať si skáčou, a je to skoro bez práce. Já tomu fakt nerozumím. Ale základní je, že narušíme přirozený běh života. To znamená, že je přirozené, že se lidé rodí, prožijí nějaký život, a pak přirozeně umírají. Přirozeně umírají, a ne že umírají uměle, když někdo řekne: „Tady máš injekci,“ nebo: „Já ti ji píchnu, zavři oči, odcházíš.“ To prostě není přirozený běh života. A my jakožto součást přírody – ať se nám to líbí, nebo ne – bychom měli ctít přírodu. Žádné zvíře se nezabije samo.
Martina: Říkáte, že jste se s tímto tématem potkal už před dvaceti lety.
Václav Krása: Pořád to někdo navrhuje.
Martina: V roce 2007 to navrhl poslanec Boris Šťastný, a lidi už tehdy překvapilo, že dnešní ministr, dříve poslanec, podporoval legislativní úpravu euthanasie, a přitom je lékař. Teď se podívejme, pokud tady máme hnutí STAN, které je pro, a za vládní stranu ANO navrhuje tuto úpravu paní Věra Procházková – i když teď tvrdí, že to není euthanasie. Ale vzhledem k tomu, že s tím, aby se uzákonila legalizace euthanasie nebo asistované sebevraždy, šla v roce 2022 do Senátu, tak je těžko uvěřit tomu, že by najednou měla tak nekonzistentní názory. Takže když by se nám spojil STAN, hnutí ANO – a teď je otázka, jak by se k tomu postavili Motoristé, protože Boris Šťastný je pro, ale Petr Macinka se vyjádřil v tom smyslu, že stát nesmí zabíjet své občany – tak myslíte si, že tento zákon nakonec projde? A to i pod tlakem jiných evropských zemí?
Václav Krása: Bohužel se obávám, že by projít mohl. Nevýhoda je, že nejsilnější politická strana ANO není nijak ideově ukotvena – vůbec nijak. Je velmi pragmatická – což já také oceňuji – ale nemá žádnou ideu. A to je i STAN, mimochodem. Oni říkají, že zastupují starosty, ale nezastupují nikoho, jenom sami sebe.
Martina: Starostů je tam pomálu.
Václav Krása: Ano, ale to je bohužel problém těchto neideových stran, které nemají žádnou ideu, a hlasují jenom podle toho, jak jim to zrovna v lidskoprávních otázkách vyhovuje. Takže když by byla většina pro euthanasii, tak myslím, že s tím nebudou mít zase až tak velký problém. I když řada z nich ano. I v ANO je řada lidí, pro které je to nepředstavitelná věc, a já je znám. Ale stačí půlka klubu, STAN a někteří další, a je to hned. A všechny strany trochu doleva – TOP 09 by to nepochybně také podpořila, jak znám jejich zaměření. Pravděpodobně ne všichni lidé z ODS, tam by asi byl odpor řady lidí. Já to mám trochu zmapované. Ale obávám se, že dneska by skutečně zákon, který by přišel do Poslanecké sněmovny, mohl být přijat. Neříkám, že bude, ale mohl by. Myslím, že politická konstelace je k tomu dneska bohužel nastavena víc, než byla.
Kvůli moci jsou politici schopni odhlasovat cokoli, sedmdesát procent voličů je pro euthanasii
Martina: Čím to je? Čím to je, že i konzervativní strany najednou mohou být těmi, které zvednou ruku pro dobrovolný odchod ze života, nebo asistovaný, a tak dál?
Václav Krása: Protože kvůli moci jsou schopni udělat skoro všechno a odhlasovat si, co se hodí, to, co chce víc publikum – a 70 procent lidí je pro euthanasii. Já to vím a říkám to nahlas, protože takové výzkumy byly. Takže jestliže se to líbí voličům, tak to klidně odhlasujeme, abychom dostali hlasy. Protože tady jde přece o moc, jde o hlasy. Tady nejde o nějakou morálku, tady nejde o to, jestli se zpronevěříme svým základním pohledům na život a tak dále. Dneska i lidovci v některých věcech ustoupili, což jsem si nikdy nedovedl představit. Já jsem za ně kdysi kandidoval, ale dnes bych už za ně vůbec kandidovat nemohl, protože si myslím, že se zpronevěřili všemu.
Martina: Zrovna ale kolem euthanasie snad ne. Tam jsou jednoznačná vyjádření.
Václav Krása: Zatím ne. Ale bohužel se obávám, že dneska už jsou všichni schopní prodat cokoli. Je to jenom o moci, o ničem jiném než jen o moci. Já to aspoň takto velmi tvrdě vidím.
Martina: Přesto, kde není poptávka, není nabídka. A sám jste říkal, že lidé by byli spíš pro euthanasii. A mám tady výzkum CVVM, ze kterého vyplynulo, že s euthanasií rozhodně souhlasí 41 procent a 40 procent dotázaných spíše souhlasí.
Václav Krása: Tak to je ještě horší, než jsem říkal.
Martina: Ano. A nesouhlasí 15 procent respondentů a 4 procenta neví.
Václav Krása: Protože těchto lidí se to teď netýká.
Martina: Myslíte si, že jde o jakousi krizi hodnot? Protože jestliže stojíme – jak jste zmínil – na křesťansko-židovské tradici, která považuje lidský život za nejvyšší hodnotu…
Václav Krása: Za posvátný dar.
Martina: Ano, za posvátný. Tak možná pod vlivem postmoderní filozofie – a celkového úpadku hodnot, nebo nejistoty, co to vlastně hodnoty jsou – jsme se dostali i k relativizaci samotného lidského života?
Václav Krása: Samozřejmě, vždyť to přece vidíme kolem sebe. Dneska máme 70 pohlaví, je přirozené – a to já úplně nechápu – že si politik půjčí ženu, aby měl dítě, a pak ho vychovává – to je strašné, a vůbec nikdo se nezajímá o to dítě. Dneska jsou v Americe výzkumy, že když byly děti přijaty na svět takovýmto způsobem, tak to celý život nesou strašně těžce. Vlastně neznají matku, a to je věc, která je úplně děsivá, to je prostě neuvěřitelné.
Tak toto se dostává až k životu a k tomu, jestli ho máme zachovat, nebo ne. Je neuvěřitelné, co všechno se za posledních 50 let změnilo v hodnotách, co všechno jsme ztratili, co jsme opustili, jenom kvůli tomu, že se máme dobře. Ve skutečnosti je to proto, že se máme dobře, takže už nevíme, co máme dělat. Já to tak bohužel cítím. Já tomu nerozumím, ale opravdu to tak cítím, že jsme opustili všechno.
V Nizozemsku byla schválena euthanasie, je to asi 10 let, a můžete tam sledovat nárůst euthanasií. Každý rok je to asi 1 000 lidí navíc a dneska už tam euthanasie tvoří téměř 6 procent všech úmrtí. To znamená, že to pomalu bude tak, že většina starých lidí snad bude zabíjena. Rozumíte? Tento trend je neuvěřitelný. A v Kanadě totéž, v Belgii totéž.
V Nizozemsku se euthanasie rozšířila i na děti od jednoho roku a počet případů stále roste
Martina: Je pravda, že kdekoli bylo schváleno, že člověk může takto dobrovolně odejít ze života, tak se najednou nůžky možností rozšiřují. Vy jste zmínil Nizozemsko, a to už v roce 2002 legalizovalo euthanasii. Zákon dříve stanovil možnosti euthanasie nevyléčitelně nemocných dětí do jejich prvních narozenin a dětí starších dvanácti let, a v roce 2023 se to rozšířilo na asistované sebevraždy na děti od jednoho roku do dvanácti let. Dost by mě zajímalo, jak si u sebevraždy asistuje jeden a půl roku staré dítě. Ale v každém případě jste říkal, že tento nárůst je obrovský. V Nizozemsku je to 5,8 procenta všech úmrtí a v roce 2024 bylo takových případů skoro 10 000. Zmíním ještě Belgii, a tam je to 3,6 procenta všech úmrtí. A v roce 2023 bylo v Kanadě nahlášeno 15 500 případů, což je 4,7 procenta úmrtí v zemi.
Václav Krása: To nejsou zdaleka ti, co jsou natolik zdravotně hendikepovaní, že je to jakoby pomoc, když to řeknu takhle. To vůbec takto není. Dneska se uvažuje, nebo dneska je běžné, že – a to tam ještě v zákonech upravují – když tě prostě nebaví život, tak projdeš euthanasií.
Martina: Ano, většinou argumentují lidé pro dobrovolný odchod ze života tím, že daný člověk má obrovské bolesti, které už nemůže snášet. A zase ti, kteří jsou proti euthanasii, říkají: „Ale máme přece už dostatečně kvalitní paliativní péči.“ Máme kvalitní paliativní péči, která je dostupná pro všechny?
Václav Krása: Já myslím, že máme kvalitní paliativní péči, a také dostupnou. Ale teď se právě paliativní péče velmi rozšiřuje. Vidíme jednotlivé kraje, jak tuto službu rozšiřují a snaží se skutečně mít co nejvíce služeb – až se mi někdy zdá, že je to až moc, protože nic se nesmí přehnat. Protože do paliativní péče jdou lidé, kteří mají ještě dva tři čtyři roky života před sebou – a promiňte, že to řeknu takto – protože se na tom dobře vydělá.
Já už jsem skeptik. Byl jsem strašný optimista, teď jsem skeptik. Tato služba je hrazena ze zdravotního pojištění a dneska už ji dělá řada poskytovatelů sociálních služeb jako součást své služby, a ti to velmi podporují. A já se obávám, že to trochu – neříkám, že úplně – může mít nějakou souvislost s tím, že tato služba je placena státem lépe. Je možná ode mě troufalost to takhle říct, ale já si dneska, když vidím rozvoj paliativní péče, nemyslím, že všichni tuto paliativní péči potřebují.
Já si myslím, že paliativní péče má být opravdu tam, kde už je zřejmé, že život daného člověka utíká a že máme pomoci k tomu, aby člověk měl k dispozici všechny dostupné léky, aby se život udržoval, a aby zároveň neměl bolesti a byl obklopen tím, co má rád. Aby, když umírá, cítil, že je na něj upřena pozornost, že neumírá o samotě, že má kolem sebe blízké, nebo že se mu někdo z pracovníků paliativní péče věnuje natolik, aby cítil, že není sám. Toto já považuji za jádro paliativní péče. Ale i mít kolem sebe věci, které mám rád.
Martina: To se ne vždycky daří splnit. Už jenom proto, že mnohdy jsou tito lidé v různých léčebnách pro dlouhodobě nemocné, rodina je třeba daleko a nemůže se až tak věnovat, nebo už třeba nikoho nemá.
Václav Krása: Ano, to já uznávám. Ale nějaké věci má. Víte, já jsem zjistil, že také mám rád kolem sebe věci, a to máme každý, když už jsme – vy ne, Martino, vy jste ještě mladá – ale my starší…
Martina: Už jsem také mnohokrát slyšela z jara zpívat kosa.
Václav Krása: Věci, které vás spojují s minulostí, třeba. Protože to jsou vzpomínky, které si uchováváte vlastně pořád. A proto já už ve svém pokojíčku nic moc neměním. To už tak prostě je. Myslím, že už tady nebudu třicet let, už ani dvacet, tak to tak vnímám. Já jsem na smrt připraven a myslím, že se člověk tohoto tématu nemá bát. Třeba naše rodina, když o tom začnu, tak úplně běsní, co to povídám o smrti. Já už jsem si udělal pěkně hrobeček, protože nechci být spálen, a připravil jsem se na smrt. Já vím, že přijde.
Jakmile jednou zákon projde, dojde k postupnému změkčování a počet euthanasií poroste
Martina: Já vás v tom můžu jenom doplnit, že už asi čtvrtý rok moderuji víkendový „K smrti dobrý“ festival, který je v Ostravě a který, bych řekla, je nesmírně cenný pro všechny, kdo přijdou, protože je to právě i o posledních věcech člověka. O odcházení, vyprovázení, rituálech, smiřování se, o účelu pláče a plaček v minulosti. Takže to jsou věci, kde se skutečně o těchto věcech mluví naprosto otevřeně. Pojďme si ještě jednou rozebrat nejčastější námitky proti euthanasii. Vy jste už v úvodu zmínil, že euthanasie nebo odchod ze života nemusí být až tak dobrovolný, protože se člověk k těmto věcem vyjádřil třeba někdy v minulosti, vágně, protože když je člověku třicet, tak se to vykřikuje: „Kdybych měl zůstat na vozíku nebo paraplegik, tak mě raději odpojte.“ Ale když se to pak třeba v padesáti stane, tak se člověk na to už může dívat úplně jinak. Myslíte si, že se nedobrovolnému odchodu dá zabránit jakýmkoli přesně napsaným zákonem? Je možné toto upravit zákonem tak, aby se to nedělo?
Václav Krása: To vůbec nesmí existovat. Zákon nejde napsat tak, aby nedošlo k jeho zneužívání, protože vždycky s člověkem můžete manipulovat. Jak je to u lidí, kteří jsou třeba mentálně postiženi – tam to vůbec nesmí být. Bude za něj rozhodovat opatrovník? To je přece směšné. V otázce života a smrti nemůže přece rozhodovat opatrovník. Co to je za nesmysl.
Martina: A je to právě to nebezpečí, kterému se říká „fenomén kluzkého svahu.“ To znamená, že zatímco na začátku se bavíme o lidech, kteří nepředstavitelně trpí v terminálním stádiu nějaké nemoci, ale najednou se tento zákon – a ve všech zemích se to stalo – rozšiřuje, například na psychické utrpení, na ztrátu smyslu života, dokonce na únavu ze života. A někde se ukazuje, že se tím už řeší třeba i sociální potíže, třeba samota.
Václav Krása: Proto poukazuji na to, že to je nesmysl, protože tento zákon je vždycky rozšiřován, rozšiřován a rozšiřován. Když si vzpomenu, když se zakládal ombudsman, tak měl 15 lidí, a dneska už je to instituce, kde je 200 lidí a zasahuje do všeho, podle mého, až moc. Je to fenomén, že cokoli založíte, tak se to okamžitě začne rozrůstat, bobtnat, a toto je totéž.
Jakmile jednou zákon o euthanasii – byť by byl sebepřísnější – projde, tak dojde k jeho postupnému změkčování, každý, kdo tomu fandí, začne ve Sněmovně přinášet nové a nové návrhy, a protože se to všem bude zdát jako dobré, jakože: „Pomozme těm lidem,“ tak budou nakonec hlasovat pro měkčí a měkčí variantu. Vždyť máme tyto zkušenosti ze světa a jsou jednoznačné – všude došlo ke změkčení a ve všech těchto státech dochází k obrovskému nárůstu – také o 15 procent za rok – těch, kteří podstoupili euthanasii.
Tento fenomén je dneska už tak daleko, že v zásadě bude stačit, že řeknu: „Už mě nebaví život. Chci to skončit. Pane doktore, dejte mi injekci.“ V tomto je také velmi důležité stanovisko lékařů. Lékař by toto neměl dělat a Lékařská komora je zásadně proti. A já si myslím, že to lékařům nepřísluší, protože to, aby pomáhali lidem zemřít, je proti jejich základní přísaze, proti tomu, proč studovali. A myslím, že komora zatím toto stanovisko drží.
Martina: Hippokratova přísaha hovoří jasně.
Václav Krása: Samozřejmě, ta hovoří jasně. Je to o tom, že lékaři mohou podlehnout tomuto fenoménu, a pak by to bylo úplně neuvěřitelné. My se na jedné straně snažíme zachránit každého, kdo se pokouší o sebevraždu – skokem, spolkne prášky a podobně – snažíme se chránit život do poslední chvíle, když jsou složité úrazy, tak lékaři dělají všechno možné, aby člověku zachránili život – a pak budou někomu píchat injekci, aby skončil? Vždyť je to nesmysl. Co to tady děláme? Jak je to možné?
Tak nechme zemřít každého, kdo si o to řekne. My máme málo dětí, rodí se stále méně a méně dětí, a na druhé straně necháme umírat mladé lidi jen proto, že jsou otráveni, znechuceni a tak dále? To jsme se všichni zbláznili? Co to je s naší civilizací? Končíme? Nebo jaký to má konec?
Martina: Jak si na tyto otázky, které si kladete, odpovídáte?
Václav Krása: Tak, že končíme. Že bohužel končíme. Nedávno jsem četl studii o tom, že genetičtí vědci byli přesvědčeni, že lidstvo má zakódováno trvale se rozmnožovat. A teď zjišťují, že to vlastně není pravda a že dojde k nějakému stropu, a tam to najednou končí. Mimochodem, taková studie byla udělána i na myších, které měly všechno, a neuvěřitelně se množily. A pak došlo k určitému stropu, a blahobyt je natolik znechutil, že se přestaly rozmnožovat.
Martina: Ano, dokonce – nevím ve které generaci, jestli ve čtvrté nebo v šesté, to už si přesně nepamatuji – samečci ztratili zájem o sex a už si jenom čistili kožíšky.
Václav Krása: A kde jsme dneska?
Martina: Čistíme si kožíšky.
Václav Krása: Ano, rozumíte? My život musíme zachránit, je to naše povinnost, máme to od Boha, tak to je, my prostě musíme život zachránit. Proto ho nesmíme ubírat, ale musíme udělat všechno proto, aby mladí lidé zase chtěli mít děti. Oni je opravdu nechtějí. Já sám mám zkušenosti, že opravdu nechtějí. Mladí lidé řeknou: „Já s dětmi nepočítám.“ A to je druhá strana euthanasie.
Martina: Je to vlastně další projev ztráty pudu sebezáchovy.
Václav Krása: Ano.
Staří lidé se vidí ve svých dětech a pod tlakem rodiny jsou schopni přistoupit na cokoli
Martina: Vy jste to už tady nakousl, a přesto bych to řekla explicitně: jedním z důvodů – čímž zase argumentují odpůrci euthanasie – je to, že může dojít k celospolečenskému tlaku nebo tlaku příbuzných a rodiny na staré a nemocné nebo nemohoucí, aby zvolili dobrovolný odchod jako formu odpovědnosti vůči rodině a společnosti.
Václav Krása: Já už jsem to říkal.
Martina: Ano, já vím. Myslíte, že bychom skutečně mohli být až tak cyničtí? Protože tím bychom trochu naplnili to, co říkáte, že si svou babičku zabijeme sami.
Václav Krása: Já myslím, že ano. Myslím, že dneska už ano. Vždyť manipulace všeho možného – a vám to, Martino, nemusím povídat, kde nás kdo a čím manipuluje – je přece neuvěřitelná. Takže i tady dochází k manipulaci. A staří lidé už se vidí jenom ve svých dětech a vnoučatech, a když vidí, že vnouče začne mít trápení, že nemá bydlení a tak dále, tak jsou schopní udělat cokoli.
Bohužel tak to je. Já sám vím, že kdybych měl volit mezi životem svým a svého dítěte – a to je běžné – tak vždycky zvolím to, aby žil syn nebo dcera, a já že umřu. To je přirozený vztah k životu. To považuji za přirozený stav života. A myslím, že se to prohloubí a že už to bude i kvůli těmto věcem, že rodina vyvine tlak a člověk se nechá manipulovat. Toho se obávám.
Václav Krása
Článek Zákon o euthanasii nelze napsat tak, aby nebyl časem zneužíván se nejdříve objevil na .
