D. D. KRAJČA
V posledních dnech jsme mohli sledovat zvláštní podívanou. Nikoli dramatickou, nikoli státnickou, ale spíše podivně školní. Jako by se na okamžik veřejný prostor proměnil ve třídní chodbu, na jejímž konci stojí žák s batohem na zádech a velmi si přeje nastoupit do autobusu, který však odjíždí bez něj. Jen s tím rozdílem, že tentokrát nešlo o školní výlet do zoologické zahrady, ale o summit NATO v Ankaře a oním zklamaným žákem nebyl nikdo jiný než prezident republiky Petr Pavel.
Vláda České republiky rozhodla, že prezident na summit nepojede. Rozhodla tak v rámci svých kompetencí, které jí svěřuje ústava. Rozhodla tak s politickou odpovědností, kterou jí dali voliči ve svobodných volbách. Rozhodla tak způsobem, který může být předmětem politické diskuse, ale nikoli dětského trucování. Přesto jsme se dočkali reakce, která připomínala spíše zklamaného účastníka školního zájezdu než hlavu státu.
Najednou jako by se neřešila zahraniční politika. Neřešila se role prezidenta v parlamentním systému. Neřešila se odpovědnost vlády za směřování země v rámci aliance. Řešilo se především to, že PePa chtěl jet. A protože chtěl jet, měl jet. A protože nejel, musel být někdo viníkem. Nejlépe vláda, ještě lépe premiér, a úplně nejlépe samotná ústava, která se občas nehodí do osobních plánů.
Ten tón byl zvláštní. Nebyl to tón státníka, který respektuje institucionální rámec republiky. Byl to tón člověka, který si spletl prezidentskou funkci s nárokovou jízdenkou první třídy na mezinárodní scénu. Jako by se z Hradu na chvíli stal internát a prezident jeho nejzklamanější chovanec, který stojí u dveří autobusu a věří, že když bude dost dlouho trvat na svém, někdo přece jen otevře.
Do celé situace pak vstoupil i Petr Kolář, tradiční tlumočník prezidentských přání, nálad a strategických představ, který jako by měl veřejnosti vysvětlit, že problém vlastně nespočívá v rozhodnutí vlády, ale v tom, že prezident chtěl rozhodnout jinak. A protože chtěl rozhodnout jinak, měl by mít možnost rozhodnout jinak. Takto jednoduché to však v parlamentní demokracii opravdu není a nikdy nebylo.
Zvláštní však bylo i to, co následovalo vzápětí. Společně s PePou začala hlasitě křičet celá opozice. Najednou se objevily dramatické komentáře, vážné tváře a naléhavé výroky o tom, jak je tímto krokem oslabována pozice České republiky ve světě. Jako by se nejednalo o běžné rozhodnutí vlády v rámci jejích pravomocí, ale o historický zlom srovnatelný s vystoupením z aliance. Vznikl téměř dojem, že prezident není pozván na summit, ale vyveden z budovy dějin.
Celá tato scéna přitom působila spíše jako situace na školním dvoře, kde stojí uražený spolužák u autobusu a kolem něj hlouček ochotných spolužáků, kteří mu s vážnou tváří potvrzují, že je to skutečně nespravedlivé a že by měl jet také. A někde opodál stojí třídní kronikář v podobě části mainstreamových médií a pečlivě zapisuje, jak velká křivda se právě odehrála.
Právě reakce části médií byla možná nejvýmluvnější. Najednou jako by zmizela elementární znalost ústavního systému této země. Zmizela odpovědnost vlády za zahraniční politiku. Zmizelo rozlišování mezi rolí prezidenta a rolí kabinetu. Zůstala pouze emoce. Zůstal příběh o tom, že PePa chtěl jet a někdo mu to nedovolil. A protože mu to nedovolil, musí být nutně viníkem.
Je přitom dobré si připomenout jednu základní věc. Česká republika není prezidentský systém. Prezident zde není ten, kdo určuje zahraniční politiku. Prezident zde není ten, kdo rozhoduje o účasti na mezinárodních summitech podle vlastního uvážení. Prezident zde není ani ten, kdo si vybírá destinace jako body osobního programu. Prezident je součástí systému, který má svá pravidla. A ta pravidla nejsou dekorací. Jsou podstatou fungování státu.
Právě proto působí celé to rozčarování tak podivně. Ne proto, že by někdo nesměl nesouhlasit s rozhodnutím vlády. Nesouhlas je v politice přirozený. Ale způsob, jakým byl tento nesouhlas prezentován, připomínal spíše situaci, kdy dítě stojí u autobusu a nechápe, proč nemůže jet, když si to přece tak přálo. V takové chvíli se však nevede ústavní debata. V takové chvíli se pouze vysvětluje, že ne všechno, co chceme, je automaticky možné.
Mandát vlády není dekorativní. Není to razítko na hlavičkovém papíře. Je to závazek rozhodovat. A rozhodovat někdy znamená také říct ne, i když se to někomu nehodí do osobního programu, i když se u toho trochu dupe, trochu se mračí a trochu se čeká, že někdo přijde a autobus přece jen zastaví.
Jenže autobus v tomto případě zastavit neměl. A bylo by špatně, kdyby zastavil. Protože stát, v němž prezident stojí u autobusu a křičí, že chce jet na výlet, zatímco jeho poradci mu drží batůžek, opozice mu utírá slzy a část médií mu vysvětluje, že na ten výlet má přece nárok, nepůsobí jako sebevědomá republika. Působí spíše jako školní exkurze bez dozoru.
A právě proto je někdy dobré, když autobus prostě odjede. Protože v tu chvíli se ukáže, kdo je státník a kdo jen rozmrzelý cestující, který si spletl prezidentský úřad s palubní vstupenkou.
Daniel Danndys Krajča, FB
Článek PePa nepojede na výlet se nejdříve objevil na .
