LIBOR ČÍHAL
Průmysl v Auvergne se dobře pozoruje z tradičního bureau de tabac v Průmyslové ulici mezi bazilikami Clermont a Montferrand. Čas se tu zastavil řekněme v roce třicet minulého století a nikdo z klientů kafe baru netouží po změnách. Z blízkých objektů Michelina udělali vkusné odpočívadla a sportoviště. Všechno už se tak zlepšilo, že další zlepšování by věci jen pokazilo. Až na Paříž a pár dalších velkých měst žije periferní Francie tradičním idylickým rytmem, který se ještě nezbortil, ale není k tomu daleko. Globální statistický pohled MMF může klienty kafe baru utvrdit v jejich „dolce far niente“, Francie je v hrubém produktu podle kupní síly na devátém místě na světě (první Čína s 41 biliony dolary, druhé USA s 30 biliony, třetí Indie se 17 biliony, čtvrté Rusko se 7,3 biliony, páté se 7 biliony Japonsko). Jiné statistiky nejsou tak příznivé. Počátkem osmdesátých let byl hrubý produkt na hlavu v USA a Francii srovnatelný, po Mitterrandových ekonomických pokusech a v důsledku dlouhodobě slabé produktivity se začal rozdíl prohlubovat a dnes má Francie 55% ekonomickou výkonnost na hlavu ve srovnání s americkou.
V 45% rozdílu se může skrývat jak špatná gesce národní ekonomiky, tak příjemnější život Francouze. Ve Francii je kratší pracovní týden, velká míra státem diktované solidarity sociálního systému a dnes se na rozdílu bezesporu podílí energetická politika EU. Člověk nemá obvykle schopnost pozorovat vlastní rozpad a u vlastního státu je ještě benevolentnější. Ovšem když společenskou a ekonomickou krizi skloňují každodenně i mainstreamová média, asi opravdu udeřila. Za rok se konají prezidentské volby a mediální mainstream mluví o reformách a vytahuje z rukávu adepty těchto reforem, ale to už dělá víc než dvacet let a krizi to jen prohlubuje. To, že rekombinace stále stejných politických typů a starých metod nikam nevede, lid už dávno pochopil, ale s odhodláním do toho vstoupit je to slabší. Prezidentské volby považují média všech politických barev za historický okamžik. Ale kdy v této zemi prezidentské volby nebyly historické? Málokdy potřebuje nějaká země politickou stranu víc než vůdcové strany třímat otěže moci, Francie dnes potřebuje RN Marine Le Penové víc než RN potřebuje vládnout. Příští volby jsou významné tím, že vítězství národní pravice je iminentní, nezměnilo by to jen Francii, ale otřáslo celou EU.
RN je dobře připravena řešit největší společenský problém masovou imigraci a pokusit se otevřít cestu asimilaci cizích mas. Francie předválečnou politikou dokázala dobře asimilovat černošskou populaci z kolonií. Tito Afričané a jejich potomci jsou víc Francouzi než etnická populace a jsou pro Francii velkým přínosem. Poválečné liberální a posléze levicové vládnutí otevřelo zemi milionům imigrantů bez nároků na jejich asimilaci. Francie převzala anglosaský zhoubný imigrační model tolerance vzájemně nesourodých komunit, který vede zemi k rozkladu. Bodem obratu k masové imigraci bylo vládnutí liberálního prezidenta D´Estainga, od této doby se etablovala proimigrační politika se svými agresívními ideologiemi jako je např. victimizace barevné populace. Zastavení imigrace a asimilace imigrantů, jak má v programu RN, otvírá možnosti kvalitativně vyšší etnické syntézy než je stav permanentního mezietnického konfliktu.
Média reportují o ratingu prezidentských adeptů, ovšem je vidět, že nenajdou proti Le Penové nebo Bardellovi nikoho přesvědčivého. Nikdo z možných kandidátů nedokáže vzbudit iluzi o schopnosti vyvést Francii z krize. Mladý Macron působil dojmem dostatečně originálního, distancoval se od socialistů a založil politickou stranu. Image originality mu pomáhala dotvořit mainstreamová média. Lid prohlédl Macronovu originalitu, stejně jako omšelou rekombinaci systémových politických lídrů. Přišel čas skutečných reforem a skutečné originality a zdá se, že se přiblížila velká hodina národní pravice RN. Le Penová nebo Bardella nejsou výjimečně originálními jedinci, tím se neliší od jiných, ale originální je jejich hnutí, které dodává svým vůdcům nimbus velké původnosti. Hnutí RN znamená renezanci tradičního pojetí politického seskupení, vůdci strany mají velkou autoritu, ale jádrem jejich moci je členská základna, která je v případě programu absolutně neoblomná. Lenin byl silným vůdcem díky straně bolševiků a naopak. V jiných politických stranách tato vazba neplatí, straník hrdý na partajní knížku neexistuje a lídrům partají je členská základna lhostejná. Odtud plyne režimní nenávist proti členům hnutí RN, k nim je paradoxně režim daleko tvrdší než k vůdcům, kteří jsou svým způsobem mediálními hvězdami.
Článek Nádherná je Francie se nejdříve objevil na .
