FRANCOIS VALENTIN
Liberálními komentátory ohlašovaný „vrchol populismu“ je spíše zbožné přání , než realita, neboť základní příčiny přetrvávají. Maďarské vítězství Petra Magyara není koncem populismu, ale jen jeho novou formou.
Již deset let novináři a intelektuálové pravidelně publikují optimistické komentáře, v nichž se radují, že jsme překonali „vrchol populismu“. Často k tomu vedou volební neúspěchy populistických stran. Od vítězství Emmanuela Macrona v roce 2017 až po rozpad vlády Mattea Salvinia v roce 2019 se nadšení komentátoři znovu a znovu vrhali do tvrzení, že konec tunelu je na dohled.
Ale jak ukázal minulý týden, žánr „vrcholu populismu“ není nikdy dál než od jedněch voleb, aby se pak znovu rozhořel. Po vítězství Petera Magyara v Maďarsku Anne Applebaumová rychle prohlásila , že jde o „skutečný zlom“, který „změnil politiku po celém světě“. Nezáleží na zvláštnostech maďarské politiky nebo kampaně Petera Magyara, tentokrát je populismus ale už opravdu na ústupu.
Ve své podstatě jsou takové články jen přáním politicky traumatizovaných liberálních intelektuálů, jejichž světovým názorem otřáslo desetiletí politických zvratů. Tyto nekrology ani nemíří na samotný populismus: levicové populistické strany, jako je kdysi mocné španělské Podemos nebo v Británii sílící Zelení , se v nich prakticky neobjevují. Místo toho se „populismus“ stal zkratkou pro širší galaxii národoveckých stran na pravici napříč Západem, které jako by byly stvořeny v laboratoři, aby urážely politickou citlivost těch, které David Goodhart kdysi nazval „anywheres“. Výsledkem je, že jakýkoli, byť sebemenší, neúspěch při vzestupu západní národovecké a/nebo konzervativní pravice nabízí závan naděje a tito autoři spěchají vyjádřit svou úlevu.
Přesto je přibližně od roku 2016 trendem pomalý, ale neúprosný postup pravicových populistických stran, a to až do té míry, že dnes je právě tento typ stran v evropských demokraciích dominantním. Jejich váha v politických institucích, dokonce i v Bruselu, neustále roste . Ve Francii vede Rassemblement National ve většině průzkumů veřejného mínění pro prezidentské volby v roce 2027 a má velkou šanci na vítězství ve druhém kole. Nigel Farage se svou Reform UK je favoritem budoucích parlamentních voleb. Giorgia Meloni vede v Itálii. Rakouská krajní pravice má v průzkumech 20 % náskok. Po celé Evropě národně – populistické strany rostou. Nejsou již jen okrajovými stranami, narušujícími staré rozdělení na levici a pravici, ale jsou dominantními hráči, kteří přetvářejí politickou scénu. A časopis Economist poukazuje na to, že tyto strany zůstávají politicky pod-reprezentované vzhledem ke svému volebnímu vlivu.
Pro progresivisty, vyhlížející naději, zůstává tvrdou realitou, že základní příčiny populismu se nezměnily. Ekonomická nejistota zůstává klíčovým motorem populismu a Evropu sužuje kombinace inflace a nízkého růstu. Imigrace nízkokvalifikovaných pracovníků z mimoevropských zemí posiluje nacionalistické strany a rostoucí demografický rozdíl mezi Evropou a Afrikou by mohl v nadcházejících letech vyvolat několik migračních krizí ve stylu roku 2015. Rostoucí náklady na bydlení také poskytují palivo pro volební přitažlivost krajně pravicových stran mezi nájemníky s nízkými příjmy. Jelikož u žádného z těchto hlubších trendů není konec na dohled, přání, aby nacionalistické strany zmizely, je spíše cvičením v psaní pro dobrý pocit, než seriózním uvažováním o budoucnosti.
Je však třeba zmínit proměny „populismu“ v Evropě. V posledním desetiletí se mnoho populistických stran posunulo do středu, ať už jde o vztah k EU, Rusku nebo Donalda Trumpa. Marine Le Penová ve Francii upustila od „Frexitu“ a nyní pouze kritizuje jednotlivé politiky EU. Meloniová se ukázala jako pozoruhodně přizpůsobivá vůči ortodoxním postojům EU a NATO. Nigel Farage ve Velké Británii se připojil k řadám rozumných centristických politiků, kteří věří, že trojitá pojistka (tzv. triple lock) pro státní důchody může fungovat navždy, a zároveň bojuje proti povstání hnutí Restore Britain po své pravici. Čím blíže se tyto národovecké strany dostávají k moci, tím méně radikálními se stávají.
V evropském populismu je nyní také jasné oddělení od Trumpa. Po smrtelném polibku, který udělil J.D.Vancec svou podporou Viktoru Orbánovi a po Tumpově katastrofálním vojenském dobrodružství na Blízkém východě či po hloupých výhrůžkách ohledně Grónska nebo celních experimentech považuje drtivá většina Evropanů Trumpovu Ameriku spíše za hrozbu pro Evropu, a to dokonce ještě před komunistickou Čínou.
Nigelovi Farageovi se podařilo – alespoň prozatím – přerušit vztahy s kontroverzním Elonem Muskem. Le Penová, která ještě před pár lety čekala v hale Trump Tower na audienci, nyní oživuje starou protiamerickou vlnu, u francouzské pravice tak oblíbenou, a troufá si odsuzovat Trumpovu zahraniční politiku.
Magyarova volební kampaň byla v tom nejčistším smyslu slova rozhodně populistická . Jeho projev na Kossuthově náměstí 6. dubna byl mimořádně jasným populistickým apelem na voliče. Magyar se snaží překonat rozdělení na levici a pravici a dokonce ho ostře kritizoval jako fiktivní. Pokud z maďarského výsledku plyne pro antipopulisty nějaké ponaučení, pak spočívá v Magyarově ostrém zaměření na ekonomické body a odmítnutí nechat se Orbánem zaškatulkovat jako mírný liberál. V otázce migrace Magyar dokonce Orbána občas předčil zprava. Přitom se jeho strana Tisza držela co nejblíže středovému voliči a neostýchala se nadbíhat ani voličům levicovým. Není to přímo definice populismu?
Peter Magyar sázel na rozdělení mezi maďarskými „mocenskými elitami“ a maďarským lidem. Orbánův režim s jeho sítí klientů a vazalů vykresloval jako formu „feudalismu“ a nabízel „vysušit bažinu“. Jasně vymezil, o co v těchto volbách jde: „Dnes můžete odstranit zločince a můžete přejít na stranu maďarského lidu.“ A později se jeho rétorika ještě více vyhrotila: „Maďarské děti dnes nejsou v bezpečí, s výjimkou potomků mocenské elity.“
Teprve uvidíme, jak se Magyarova pestrá ideologická koalice udrží pohromadě, když bude čelit nevyhnutelným dilematům vládnutí. Nikdo neví, jaký režim nová vláda v zemi nastolí – natož aby někdo sázel na to, že převáží misky vah proti populismu po celém světě.
Maďarské volby nejsou prvními a rozhodně ani posledními volbami, které budou předmětem bouřlivé pozornosti médií a vyvolají naději, že pravice je konečně na ústupu. Tyto články však budou i nadále plné stranických přání a postrádat budou hloubkovou analýzu.
François Valentin je politický analytik a publicista, pracuje jako seniorní analytik pro think-tank Onward v Londýně, kde se zaměřuje na sociální politiku a politické trendy. Publikováno v britském týdeníku New Statesman
The post Maďarské volby jsou pro levicovou Evropu jen falešnou nadějí first appeared on Pravý prostor .
