MAJID RAFIZADEH
Velká část mezinárodního společenství, od Organizace spojených národů až po klíčové evropské vlády, už zase odmítá pochopit základní a nepříjemnou realitu, že nejnovější boje nevyvolal Izrael, ale Hizballáh .
Toto mlčení – nebo v lepším případě selektivní uznání – při nevyprovokovaném odpálení raket na Izrael, je v ostrém kontrastu s okamžitým pobouřením z odvetné reakce Izraele. Tento přístup není čestný a zkresluje chápání tohoto konfliktu.
Začněme jednoduchým, ale zásadním faktem, že na začátku současné eskalace neprobíhal mezi Izraelem a Hizballáhem žádný aktivní rozsáhlý konflikt. Izrael však čelil přímým hrozbám a útokům plynoucím z války s Íránem. Právě tehdy – když byl Izrael pod tlakem – se Hizballáh rozhodl jednat. Načasování odráží promyšlené rozhodnutí otevřít druhou frontu proti Izraeli s jasným záměrem zintenzivnit tlak na jeho obranu.
Co by udělala jakákoliv jiná země, kdyby byla napadena nepřítelem a na její města by náhle začaly dopadat rakety? Copak by jen zírala na oblohu a nečinně přihlížela?
Takovou situaci by pravděpodobně žádný stát v Evropě, Asii ani Americe netoleroval. Očekávání, že relativně malý Stát Izrael, nebude na takové útoky rozhodně reagovat, je nejen nerealistické, ale je i v rozporu s globálním chápáním suverenity a sebeobrany. (Poznámka překladatele: Izrael má rozlohu 22 145 km 2 . Pro srovnání – rozloha Prahy, Středočeského a Jihočeského kraje je dohromady 21 568 km 2 .)
Hizballáh není jen nějaká nezávislá síla jednající izolovaně. Byl založen Íránskou islámskou republikou, je s ní propojen a je na ní závislý.
Odborník na Blízký východ Hussain Abdul-Hussain napsal : „Hnutí Hizballáh bylo založeno po íránské islámské revoluci v roce 1979 ve snaze ustavit ve válkou rozvráceném Libanonu islámský stát.“
Zbraně, financování i strategické směřování Hizballáhu jsou explicitně spojeny s Teheránem . Proto nejsou akce Hizballáhu jen spontánními a izolovanými incidenty, ale jsou součásti širší regionální strategie. Když Hizballáh jedná, tak nejedná jen jako lokální teroristická skupina, ale jeho činy jsou součástí širší geopolitické agendy regionální mocnosti.
Pokud jde o příměří a diplomatická ujednání – představme si například, že by Írán přijal příměří, ale Hizballáh by dál útočil na Izrael – je potřeba zdůraznit, že jakékoliv příměří, které nezastaví útoky tohoto nejmocnějšího íránského proxy zástupce, bude k ničemu. Při uzavření takového příměří by konflikt pokračoval nepřímými prostředky a deeskalaci by Írán jen předstíral. Takové dohody jsou prakticky bezcenné.
Reakci Izraele je proto nutné chápat v tomto širším kontextu.
Izrael čelil neustálé raketové palbě z Libanonu a přítomnosti těžce ozbrojeného Hizballáhu na svých hranicích – obojí je v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1701 , která od Libanonu požadovala :
„Pro trvalý mír v Libanonu jsou zásadní tři principy – žádné zahraniční jednotky, žádné zbraně pro nevládní milice a žádný nezávislý orgán oddělený od ústřední vlády. Základem těchto principů bylo uznání, že ačkoliv je nejbezprostřednější hrozbou pro stabilitu v Libanonu dodávání zbraní teroristickým skupinám, jako je Hizballáh, tak skutečným klíčem k dlouhodobému míru je silná a schopná ústřední vláda v Bejrútu.“
Nic z toho se ale samozřejmě nenaplnilo. Hizballáh nad Libanonem v podstatě převzal kontrolu, upevnil svoji nadvládu nad armádou a médii a při rozhodování libanonského kabinetu získal právo veta. Hizballáh se usadil podél 80 km dlouhé libanonsko-izraelské hranice a k útokům na izraelská města namířil přibližně 150 000 raket a řízených střel .
Po svém napadení se Izrael logicky snažil tuto hrozbu neutralizovat. Kritici se někdy zaměřují na rozsah izraelských operací, ale jen na něm bychom svůj úsudek zakládat neměli. Relevantní otázkou je: Má stát právo se bránit proti ozbrojené skupině, která na něj útočí a otevřeně se snaží o jeho zničení? Podle jakéhokoliv konvenčního standardu mezinárodních vztahů je odpověď ano.
Hizballáh, Hamás i další teroristické skupiny umísťují svoji vojenskou infrastrukturu mezi civilisty – zbraně, velitelská centra, techniku i logistiku ukrývají do hustě obydlených čtvrtí. Toto umístění záměrně vytváří tragické dilema. Vojenská zařízení Hizballáhu jsou umísťována v domech, nemocnicích a školách v hustě obydlených centrech, proto jakékoliv snahy o jejich zničení nevyhnutelně ohrozí civilisty. Je to strategie navržená s cílem odradit Izrael od odvety a vyvolat proti němu mezinárodní odpor.
Umísťování vojenské infrastruktury do obytných čtvrtí s cílem úmyslně vystavit civilisty riziku porušuje mezinárodní humanitární právo a je válečným zločinem. Odpovědnost za ohrožování civilistů nesou v Libanonu Hizballáh a v Pásmu Gazy Hamás. Veškeré civilní oběti je nutno posuzovat v tomto kontextu.
Reakce světa je však – bez ohledu na to, kdo je za tyto válečné zločiny skutečně zodpovědný – předvídatelná a znepokojivá. Počátečním útokům Hizballáhu a Hamásu není věnována žádná pozornost nebo je o nich informováno nejednoznačně. Když však Izrael na útoky na něj zareaguje, tak se narativ dramaticky změní na prohlášení: „Všechno to začalo, když nám Izrael úder oplatil!“ Poté následuje soucit s údajnou křivdou, všeobecné odsouzení útoku Izraele a povýšené nemístné výzvy k jeho zdrženlivosti. Tento vzorec zaměňuje příčinu a následek a zaměřuje se na reakci Izraele, zatímco agresi vůči němu bagatelizuje – nebo ignoruje. Takový přístup nepřispívá k míru a lstivě překrucuje fakta. Možná někdo nechce, aby výsledek konfliktu odpovídal faktům.
Malý Izrael čelí již téměř 80 let otevřeným a neustálým hrozbám ze strany většiny z 57 členských zemí Organizace islámské spolupráce (OIC), podporovaných Ruskem a velkou části Evropy. Nedávné útoky z Libanonu – otevření druhé válečné fronty na severu Izraele vedle válečné fronty vytvořené Hamásem na jihu – jsou stavem, který žádná země nemůže tolerovat.
V roce 2024 Hizballáh porušil příměří uzavřené s Izraelem a v roce 2025 zaútočil na Izrael na příkaz Íránu. Reakce Izraele je v souladu s tím, co by udělal každý suverénní stát čelící útokům na své území a na své civilní obyvatelstvo.
Pokud má o situaci na Blízkém východě probíhat smysluplná diskuse, tak musí začít upřímným uznáním těchto skutečností. Jinak bude mezinárodní společenství konflikt i nadále zkreslovat přehlížením jeho příčin a bude místo k jeho řešení přispívat k jeho dalšímu pokračování.
Majid Rafizadeh, překlad původního textu: Selective Outrage: When Hezbollah Attacks, překlad: Libor Popovský
Dr. Majid Rafizadeh vystudoval Harvard, je politolog, analytik a člen správní rady Harvard International Review . Je autorem několika knih o americké zahraniční politice. Můžete mu napsat na Dr.rafizadeh@post.harvard.edu .
The post Selektivní pobouření: Když Hizballáh útočí first appeared on Pravý prostor .
