ANTIVIRUS
V nedávnym článku o Rockefellerovi jsme si ukázali, že dnešní bankovnictví, zdravotnictví a školství nejsou produktem náhody ani nějaký nevyhnutelnosti, ale naprosto záměrný transformace, která měla všechny tři odvětví předělat tak, aby sloužily malý vrstvě těch nejbohatších, což se podařilo. Tentokrát si ukážeme, že podobnym způsobem – a za stejnym účelem – byly transformovaný i korporace a média.
Powellovo Memorandum
Lewis F. Powell Jr. byl americkej korporátní právník, ze kterýho se pozdějc stal soudce Nejvyššího soudu. V roce 1971 napsal důvěrný memorandum Obchodní komoře USA. Powell měl pocit, že korporátní sféra je „pod útokem“. Vadily mu takový věci, jako že se zákazníci dožadujou „práv“ a že si lidi začínaji stěžovat, že korporace ničej životní prostředí a tráví lidi toxickejma produktama (DDT, azbest, olovo, a podobně).
Powell teda napsal, že takhle by to dál nešlo, že korporace by si tohle neměly nechat líbit, a že by se těm ošklivejm lidem měly bránit. Neni totiž nic horšího, než když si lidi dovolujou na korporace. Požadoval:
Aby korporace infiltrovaly akademickej svět, formovaly názory profesorů a ovlivňovaly školní osnovy
Aby korporace infiltrovaly média, psaly příspěvky a vytvořily sobě nakloněnej narativ
Aby korporace agresivně lobovaly a bojovaly proti regulacím u soudu
Aby korporace infiltrovaly politiku, sponzorovaly kampaně a vytvářely politický spojenectví
Aby se zakládaly think tanky specializovaný na podporu zájmů korporací
Aby se korporace víc aktivně zabejvaly PR a vylepšovaly si image
Univerzity
Powell urgoval korporace, aby ovlivňovaly univerzitní kulturu – aby zakládaly studentský organizace a obchodní programy, poskytovaly stipendia pro studenty, kteří studovali obory nakloněný korporátu, financovaly výzkumný centra, a svoje dotace podmínily „správnou“ ideologií, která byla příznivá pro byznys. Tim prakticky na mnoha univerzitách vymizela skutečná akademická svoboda a byla nahrazená uctíváním „volnýho trhu“ bez ohledu na jeho dopad.
Tak jako Rockefeller vytvořil generaci učitelů, která „učila“ ve prospěch pharmafie a průmyslu, Powellovo memorandum dalo vzniknout nový generaci ekonomů, která uctívala „volnej trh“, nedůvěřovala vládním regulacím a viděla maximalizaci zisků jako nejvyšší dobro.
Think Tanky
V důsledku memoranda vzniknul ekosystém korporátních think tanků jako Heritage Foundation, American Enterprise Institute, Cato Institute, American Legislative Exchange Council. Tady vznikala politika, návrhy legislativy, klíčový témata k diskusím a žádoucí cíle, a vzcházeli odtud „odborníci“, který propagovali deregulaci, omezení daní pro bohatý, likvidaci unií, a odstraňování ochrany prostředí a spotřebitelů.
V praxi potom think tanky například produkovaly „studie“, jejichž závěry podporovaly korporátní politiku. Tady se vytvářel „konsensus“ a „důkazy“ na podporu legislativy, která sloužila byznysu. Tady vznikala munice pro korporátní argumenty.
Média
Powell volal po monitorování a ovlivňování médií. Korporace a jejich think tanky začaly psát příspěvky do časopisů a novin, sponzorovat dokumentární filmy a vytvářet vlastní, byznysu nakloněnej narativ a prezentovat ho jako „prospěšnej pro veřejnost“. Zároveň byl vyvíjenej nátlak na média, který korporace kritizovaly. Tak časem vzniknul mediální kartel, kterej často funguje jako PR pro byznys.
Think tanky teda produkovaly studie, média o nich psaly, politici to citovali jako „konsensus odborníků“, na základě toho se měnila legislativa, a ve skutečnosti to byl korporát, kterej si sám vytvářel prostředí pro vlastní fungování a odstraňoval překážky svejch zisků.
Velký množství peněz utrácený korporacema za reklamy v médiích zajišťuje, že si média nemůžou dovolit svoje sponzory kritizovat, když je na nich závislý jejich živobytí. Tohle je nejvýraznější u pharmafie.
Soudy/regulace
Powell, jakožto právník, nabádal korporace, aby agresivně napadaly vládní regulace u soudů. V důsledku toho byly postupně odstraněný prakticky jakýkoliv limity na finanční ovlivňování politiků a vznikla situace, kdy korporace maji na rozhodnutí politiků podstatně větší vliv než volby . U soudů pak maji výhodu prakticky neomezenejch financí a právníků, který doslova nemaji nic jinýho na práci.
Politika
Powell výrazně podporoval lobování. To sype do politiky ohromný prachy a všechny ty prachy maji za cíl zjednodušit věci pro korporace, což nevyhnutelně znamená horší podmínky pro spotřebitele a destrukci životního prostředí. Argumentuje se „právama“ korporací, a protože korporace maji víc peněz než normální lidi, maji evidentně ve výsledku i víc „práv“.
Kromě sponzorování politickejch kampaní a vytváření politickejch spojenectví bylo dalším cílem infiltrovat regulační agentury. Americký regulační agentury jako FDA nebo EPA jsou proslulý tim, že se v jejich vedení regulérně objevujou bejvalý šéfové toho průmyslu, kterej má ta agentura regulovat.
Fenomén „otáčecích dveří“ je dobře známej a je základem americký korporátní strategie. Lidi se točí mezi korporacema, vládníma agenturama, think tankama a zase zpátky, a důsledek je, že se ty korporace v podstatě „regulujou“ samy. Lidi ve vládních agenturách buď přišli z korporátního sektoru, nebo v něm maji slíbený lukrativní místa do budoucna, takže buď krejou svý starý kámoše nebo si zajišťujou budoucí kariéru maximální kooperací s těma, koho maji regulovat a kontrolovat.
Výsledek
Powellovo memorandum bylo prakticky vyhlášením války korporátního světa všem, kdo mu stáli v cestě.
Výsledek všichni vidíme kolem sebe. Tohle memo se šířilo mezi korporátníma elitama a stalo se de facto mapou, kterou se řídí do dneška. Všechno se vyvinulo přesně tak, jak Powell chtěl. Výsledkem je svět, kde jsou normální lidi podřízený zájmům korporací a majetková nerovnost se prohlubuje jak o závod.
V politice je dneska úplně absurdní množství korporátních peněz , firmy investujou do reklam, PR a právníků sumy, ze kterejch má normální člověk závratě, korporace infiltrovaly vládní agentury , což vedlo k masivní deregulaci, rozšiřuje se monopolizace , která pak diktuje agresivní pravidla, se kterejma normální člověk nic nenadělá, a životní prostředí trpí . A každej průser pochopitelně platí daňovej poplatník.
Vztah mezi byznysem a médiama je takovej, že korporace média prakticky ovládaji – aspoň pokud jde o témata, který se jich týkaji – a v médiích si málokdy někdo dovolí sebemenší kritiku timhle směrem. Z toho vyplývá, že i veřejnost je korporacím mnohem víc nakloněná, než by byla, kdyby o nich měla objektivní informace.
Tenhle výsledek je i jednim z důvodů, proč je převážně jedno, která politická strana je v který zemi zvolená, protože banky a korporace drží obě soupeřící strany pod krkem úplně stejně . O demokracii za takovejch podmínek nemůže bejt ani řeč.
Dekády, který následovaly po Powellově memu, upevnily představu, že jediná zodpovědnost korporací je maximalizace zisků pro akcionáře . To vedlo k agresivnímu zaměření na krátkodobý zisky a ignorování dlouhodobejch škod, a omezování platů, penzí a veškerejch benefitů pro zaměstnance. Čtvrtletní zisky se staly hlavním, ne-li jedinym, měřítkem úspěchu.
A tohle všechno bylo podnícený tajnym dokumentem , kterej napsal jeden člověk a rozšířil ho v úzkejch korporátních kruzích, který ho použily jako návod k ovládnutí systému. V normálním světě se tomu řiká „konspirace“. V našem světě se tomu řiká „Drž hubu, ty dezoláte, s těma tvejma konspiračníma teoriema!“
Navíc je snadný vidět, jak dokonale tohle zapadá do už vytvořenýho „vzdělávacího“ systému na základě Flexnerovy zprávy. Každej krok k přesunu moci a bohatství směrem k těm nejbohatším je jednodušší, když už je na čem stavět. Rockefeller a další položili základy, na který o desítky let pozdějc další lidi pokládali další vrstvy systému, který všechny maji stejnej účel – víc moci pro ně, míň svobody pro vás .
Vzniklo tu prakticky neoddělitelný spojení zájmů byznysu, vlád, médií a akademickýho světa, všechno je to závislý na bankovním sektoru, a celá tahle síť tvoří velkou část dnešního „hlubokýho státu“. Nevyvinulo se to nějakejma „přirozenejma“ pochodama nebo jako „nevyhnutelnej důsledek trhu“. Všechno to bylo navržený konkrétníma architektama a cílevědomě upevňovaný. To jsou historický fakta, ne teorie.
Brutální efektivitu tohodle systému podtrhuje fakt, že všechny jeho metody byly natolik normalizovaný, že si většina lidí vůbec nevšimne, že je něco v nepořádku, a myslí si, že „takhle to prostě funguje“ a nedá se s tim dělat. Parazitismus ale neni přirozenej stav věcí.
Operace Mockingbird
Operace Mockingbird (OM) byl tajnej program CIA, kterej začal na konci 40. let a odhalenej byl až v 70. letech. Jeho náplní byla systematická infiltrace hlavních americkejch, ale i mnoha mezinárodních, médií a jejich ovlivňování.
Program zahrnoval:
Přímý vztahy s novinářema: Některý novináři a šéfredaktoři měli dlouhodobý vztahy s agentama
Psaní článků pro média: Agenti CIA psali články do médií za účelem manipulace veřejnýho mínění
Potlačování nežádoucích zpráv: Agenti zamezovali zveřejňování určitejch informací
Koordinace narativu: Při velkejch událostech CIA zajišťovala konzistentní narativ ve stovkách médií
Financování: Některý média byly výrazně sponzorovaný nebo i prakticky vlastněný CIA
Infiltrace zpravodajskejch agentur: Klíčový místa (Reuters, AP), odkud přejímaly zprávy další média
Krycí organizace: CIA dotovala různý studentský organizace, kulturní skupiny a publikace
Tohle byla rozsáhlá operace. CIA měla vztahy se stovkama novinářů a reportérů a vliv ve všech hlavních médiích v USA. Probíhalo to 30 let, během kterejch se celej ten proces standardizoval a média se v mnoha směrech přeorientovaly na způsob fungování, kterej sloužil CIA .
Většina vládních dokumentů o tomhle projektu byla v roce 1973 zničená, takže neznáme skutečnej rozsah. Jasný je, že se ničí věci, který nechcete, aby lidi věděli, a nechcete, aby o tom věděli, protože je situace horší než si kdo myslí. I tak se ale provalilo dost.
V médiích se ukotvilo několik funkcí, který už nikdy nezmizely:
Cenzura/blackout
Některý věci se prostě nezmiňujou a média se tváří, jako že ani neexistujou. Jsou to věci, který by mohly vládnoucí vrstvě způsobit problémy, kdybyste o nich věděli. Konflikty zájmů ve vládě, škody způsobený produktama korporací, narůstající odpor proti vládám – to všechno se ututlává tak dlouho, jak se dá.
Propagace/přehánění
Tohle jsou naopak věci, o kterejch se chce, abyste všichni nejen věděli, ale taky se na ně co nejvíc soustředili. Důvod může bejt buď že je třeba vám něco prodat, o něčem vás přesvědčit, nebo vás něčim vyděsit (pandemie, války, převraty), nebo že je třeba odlákat pozornost od něčeho jinýho (viz bod 1 a nedávnej příklad útoku USA a Izraele na Irán zrovna náhodou v době, kdy bylo třeba odlákat pozornost od zveřejnění Epsteinovejch spisů).
Propojení s vládníma strukturama
Vznikla úzká spolupráce s vládníma agenturama (nejen CIA), jejichž informace se přebíraji nekriticky a s neoprávněnou důvěrou. Informace podložený jen „nejmenovaným vládním zdrojem“, aniž by byl kdokoliv schopnej ověřit jejich pravdivost, se staly standardem. Na vztahu s vládníma agenturama a úředníkama si média začaly zakládat natolik, že ty vztahy začaly určovat „prestiž“ toho média.
Výroba souhlasu
Média si zvykly jít daleko za jejich původní funkci i nformovat . Dnešní média nejen informujou (a dá se polemizovat o tom, jak dobře vůbec dělaji tohle), ale přesvědčujou, ovlivňujou, vyrábí souhlas s určitejma agendama selektivním prezentováním informací, vyvolávaji nenávist k vybranýmu „nepříteli“ a kritizujou a zesměšňujou ty, kdo nesouhlasí s požadovanym narativem . Nic z toho nemá v médiích co dělat, ale všichni vidíme, že to tam je, a z velký části je to pozůstatek Operace Mockingbird.
Ačkoliv OM byla ke konci 70. let oficiálně „ukončená“, bylo by extrémně naivní si myslet, že se věci vrátily tam, kde byly před ní. Takovej návrat by realisticky ani nebyl možnej. Po 30 letech určitýho způsobu fungování nemůže nikdo čekat, že se věci vrátí do „původního“ stavu.
V první řadě, většina reportérů si původní stav ani nepamatovala. To mohli logicky jen ti, kdo v médiích pracovali 40 let a víc, ale i pro ty už to byla jen vzdálená vzpomínka a neměli žádnej pádnej důvod vůbec něco řešit.
Nešlo tu o změnu, kterou by někdo v 50. letech vyhlásil a stanovil jasný pravidla, který se v budoucnu mohly zas „otočit“. Ta změna přišla nenápadně, postupnou transformací zvyklostí a zavedenejch postupů, aniž by si někdo v těch médiích byl vědomej, že dochází k nějaký manipulaci.
Cokoliv se za těch zhruba 30 let změnilo, bylo vnímaný jako „vývoj“ médií a ne jejich „manipulace“. Když se znova podíváte na ty změny, který zavedla CIA, vidíte celkem jasně, že přesně takhle to funguje dodnes. Bylo by teda absurdní tvrdit, že Mockingbird byl „ukončenej“ a k manipulaci médií „už nedochází“. Naopak k ní dochází s takovou samozřejmostí, že jakákoliv změna už prakticky neni možná.
Navíc, jak už bylo řečeno, vztahy s vládníma úředníkama se staly otázkou prestiže a „důvěryhodnosti“. Na tomhle je založený celý elitářství Wikipedie a trénování jazykovejch modelů (LLM). Wikipedie uznává jen „renomovaný“ zdroje. Jenže ta renomovanost nemá nic společnýho s jejich pravdivostí , ale s tim, jak úzce jsou integrovaný s mainstreamovejma institucema. „Důvěryhodnost“ zdrojů je daná konsensem .
Z agentů CIA, FBI, NSA a dalších vládních agentur, který maji samozřejmě svoje vlastní zájmy a agendy, se místo podezřelejch, který je třeba zpovídat a pochybovat o nich, stali v médiích „odborníci“, na jejichž „informacích“ média závisí jak feťák na perníku. Nikdo si nedovolí je kritizovat, protože by už nemuseli dostat další dávku.
Před OM bylo anonymní zdrojování vzácný a kontroverzní, což je logický, protože jak má někdo vědět, jestli to neni výmysl? Tahle praktika je ale perfektní pro podsouvání klamavejch informací vládou. Je to ideální nástroj pro skutečný dezinformace , což je přesně ten důvod, proč to CIA zavedla.
Kdykoliv slyšíte, že „nejmenovaní vládní úředníci“ nebo „anonymní zdroje ve vládě“ něco řekly, dosaďte si tam „Deep State chce, abyste tomuhle věřili“. Někdy je to pravda, někdy ne, a vy nemáte jak to poznat. Když se provalí, že to byla lež (viz Saddámovy neexistující WMD), nikdo nenese žádnou odpovědnost .
Tohle by se mělo logicky považovat za extrémně neprofesionální, ale dnešní masmédia si na svejch anonymních kontaktech naopak zakládaji, protože to ukazuje, že maji přístup na „vysoký“ místa. Jestli ho opravdu maji, nebo si to jen vymejšleji, nebo je ty vládní zdroje krmí kravinama, to vám nikdo nepotvrdí.
V současnejch zprávách ohledně Ruska, Číny, nebo domácího „extremismu“ média běžně přebíraji a šíří neověřený tvrzení anonymních vládních úředníků jako fakta , ačkoliv tihle úředníci nemaji žádnej zájem na šíření pravdy a maji velkej zájem na šíření narativu nakloněnýho vládě . Média ani trochu nepodezíraji ty úředníky, že by mohli lhát, zato rozhodně podezíraji vás, když jim nechcete věřit.
Tyhle totálně nezdravý vztahy médií a vlád jsou paradoxně převážně tim důvodem, proč jsou určitý média preferovaný vyhledávačema, Wikiparodií a LLM. Je to cenzura tak geniální, že si ji většina lidí nechce přiznat, ani když jim ji do detailu vysvětlíte. Je zakotvená už v preferovanym způsobu myšlení , kterej je orientovanej na názor autorit (důkazů netřeba) a ne na pravdu nebo fakta.
Dnešní „svobodnej tisk“ neni ani trochu svobodnej, protože pokud si chce (v očích mainstreamu) udržet svoji „prestiž“ a „důvěryhodnost“, nemůže si dovolit nasrat vládu (tim přijde o zdroje), korporace (tim přijde o inzerenty a zisky), ani žádnou jinou větší instituci, která by mohla ohrozit reputaci toho média – a s ní i jeho konkurenceschopnost.
Tohodle výsledku teda z velký části dosáhla jedna skutečná historická konspirace – Operace Mockingbird – přímo z dílny CIA. Vytvořila prostředí, kde se spolupráce s vládou odměňuje a opozice trestá. Kdyby šlo jen o názory, je to jedna věc. Když na tom závisí celej byznys model a zisky, nikdo si netroufne vybočit z řady.
Takhle je zajištěný, že i kdyby nějakej individuální reportér měl nějakou páteř a odvahu vyšetřovat vládu nebo vážně zpochybňovat a kritizovat nějaký její rozhodnutí, obvykle nemá šanci výsledky publikovat, protože o publikaci rozhoduje šéfredaktor nebo majitel média, kterej takovou reportáž zaručeně zarazí. O tom, že tohle se děje dodnes, jste se mohli přesvědčit například za Covidu v případě Markéty Dobiášový.
Do detailu popisuje výslednou propagandu v médiích zásadní kniha Manufacturing Consent , kterou napsali Edward S. Herman a Noam Chomsky, a ve který hlavně názorně ukazujou dvojí metr médií. O stejnym typu událostí se píše úplně jinak podle toho, jestli se týkaji spojence nebo „nepřítele“. Režimy spojeneckejch diktátorů jsou podávaný zásadně pozitivně, zatímco demokracie, který nejsou dostatečně pro-západní, jsou kritizovaný. Společný to má jen to, že obě verze jsou odtržený od reality a často naprosto absurdní.
Fáze 2 – Post-Mockingbird
Situace v médiích nejen že se od OM nezlepšila, ale naopak spíš zhoršila, což neni nijak překvapující. Ten tlak elit směrovat média směrem pro ně prospěšným existuje vždycky, a jak se jim jednou podaří dát nohu do dveří, je čim dál snadnější otevírat je víc.
Velkym krokem ke zhoršení situace je konsolidace médií . Téměř všechny americký média vlastní jen šest korporací, který navíc ve většině případů prosazujou ten samej narativ, a ve zbytku světa to neni o moc jiný. K tomu stovky západních médií, včetně našich, naprosto nekriticky přebíraji zprávy z agentur jako Reuters nebo AP, aniž by cokoliv prověřovaly .
Výsledkem potom neni „konsensus“, ale jedna zpráva okopírovaná všema. Problém je, že zombíci to jako konsensus vnímaji, stejně jako AI (Algoritmická Imitace), která takový zprávy prosazuje jako „ověřený“ – pokud jí nevysvětlíte, že to je kravina, a nenaučíte ji „myslet“ pořádně .
Dalším způsobem integrace médií s vládama jsou klasický otáčecí dveře – když lidi pracujou 10 let v CIA a pak jdou do médií nebo naopak, názory a postoje obou skupin se pak přirozeně prolínaji a synchronizujou. Podobnej vztah existuje mezi médiama a zbrojním průmyslem a všechno je propojený skrz think tanky, který poskytujou tu správnou ideologii.
Co se oproti první fázi 40.-70. let změnilo, je to, že se ovládání posunulo z roviny individuálních kontaktů a zpráv do roviny strukturální . Nerozbitný propojení s vládníma institucema zajišťuje trvalej ideologickej rámec, ze kterýho se nedá vybočit bez ztráty financí, přístupu k informacím, nebo přímo zaměstnání.
Tahle natrvalo zavedená infrastruktura zajišťuje, že je úplně jedno, jestli OM jako taková ve svojí původní podobě pokračuje nebo ne. Neni to nutný, protože se vyvinula do modernější a stabilnější podoby, která se udržuje v chodu automaticky.
Udo Ulfkotte
Udo Ulfkotte byl německej novinář, kterej pracoval 17 let ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, jedněch z nejvlivnějších novin v Německu. V roce 2014 vydal knihu „Gekaufte Journalisten“ („Koupení novináři“), ve který do detailu popisuje, na bázi vlastních dlouholetejch zkušeností, jak jsou německý média ovládaný vládníma informačníma službama.
Ulfkotte nebyl žádnej okrajovej novinář. Byl zahraničním korespondentem se specializací na témata jako bezpečnost a tajný služby, dostal ceny za novinařinu, a měl přímý vztahy s CIA, německou BND a dalšíma agenturama. V knize přiznává, že průběhu svojí kariéry pracoval pro informační služby, stejně jako mnoho dalších.
Popisuje, jak jsou novináři na začátku svojí kariéry oslovováni vládníma agentama při různejch událostech. Ze začátku po nich chtěji jen malý služby a dochází k neformálním konverzacím. Postupně se vytváří dlouhodobý vztahy a vzniká otevřenější spolupráce.
Nováček v oboru to vidí jako „výhodu“ a než mu dojde, že ho někdo využívá, je v tom až po uši a nemůže vycouvat. Dárky, přístup, cesty, poplatky za projevy – to všechno vytváří závazky.
Šéfredaktorům se dostává speciální péče. Vládní agentury jim pravidelně poskytujou materiál pro exkluzivní reportáže, což zvyšuje čtenost, zisky, prestiž a ego. Spolupráce médií se stává samozřejmostí. Články kritický k západním vládám se přepisujou s pozitivnějším nádechem nebo ukládaji do šuplíku. Někdy se publikujou články napsaný agentama pod jménem redaktora s jen minimálníma úpravama.
V médiích se objevujou útoky na veřejný osobnosti na popud agentů a články o mezinárodních událostech museji bejt v souladu se zájmama USA. Ulfkotte se na tomhle všem podílel a viděl svoje kolegy, jak dělaji to samý. Všechno o Libyi, Ukrajině a Rusku v německejch médiích bylo podle něj téměř kompletně formovaný touhle sítí kontaktů.
Práce „reportérů“ funguje jednoduše – když píšete, co se po vás chce, můžete cestovat, dostanete se na zajímavý místa, lítáte první třídou, spíte v luxusních hotelech, děláte rozhovory s důležitejma lidma, dostáváte dárky, všechno máte zaplacený a vaše kariéra jde vzhůru. Jakmile se ale rozhodnete něco z toho kritizovat nebo psát, „co se nemá“, tak všechny tyhle výhody zmizí, nikdo vás nikam nepozve, nikdo vám nic nezaplatí a vaše kariéra stagnuje nebo i skončí. (Trochu víc se o tom můžete dočíst tady .)
Ulfkotte se samozřejmě po vydání knížky zcela předvídatelně dostal pod útok, od brutální kritiky a vylhanejch obvinění až po hrozby. Zemřel v roce 2017 na infarkt ve věku 56 let, za nejasnejch okolností.
Fáze 3 – Digitální Kartel
Ve 21. století se všechno zhoršilo ještě víc s internetovejma platformama a tech-korporacema, který je ovládaji – Google , Facebook , Wikipedie atd. Cenzuru tady obstarávaji algoritmy a vyvinuly se nový zbraně jako „shadow ban“ a „deplatforming“, v důsledku čehož se značně posílila auto-cenzura .
Tyhle mechanismy produkujou „dezinfikovaný“ data, ze kterejch je odstraněná většina informací, který jsou nepohodlný vládnímu systému, na těch datech pak trénujou LLM a na jejich bázi dávaji nezkušenejm uživatelům zkreslený informace, často podaný jako autoritativní pravdu.
Snad nejlepším důkazem toho, že Operace Mockingbird – tj. spolupráce špionážních agentur a médií – prakticky nikdy neskončila, je dnešní symbióza Google~NSA (a dalších složek). Tohle sloučení moderních mega-médií a špionážních agentur je v podstatě jednolitej obří organismus , kde korporace poskytujou infrastrukturu a data, vládní agentury určujou agendu, a korporace podle ní filtrujou veřejný informace.
Všechno funguje automaticky a skrytě, takže neni na koho ukázat, že s něčim manipuluje. Navenek to vypadá „neutrálně“. Když se něco provalí, obrana je „my nic, to algoritmy“ (jako kdyby se algoritmy psaly samy). Vize „svobodnýho internetu“ byla dávno pohřbená masivním systémem, kterej cenzuruje v reálnym čase a tváří se, že „to samo“.
Dalším aspektem moderní (dez)informační scény jsou nevládní neziskovky, který jsou často využívaný filantropijavicema , aby ovlivňovaly média v politicky nestabilních zemích. Kde vládne nedostatečně pro-americkej režim, tam Soros a spol. financujou protivládní média skrz neziskovky. Jelikož financování je v našem světě základ „úspěchu“, výsledek je hmatatelnej.
Celej dnešní informační ekosystém je všeprostupující nástroj pro kontrolu narativu:
Vládní agentury nastavujou priority (o čem se mluvit má a o čem nesmí)
Think tanky a univerzity (financovaný vládama a korporacema) poskytujou intelektuální munici
Tradiční média (prosáklý vládníma/korporátníma financema a personálem) šíří požadovaný narativy
Digitální platformy (neoddělitelný od špionážních vládních agentur) zajišťujou algoritmický posílení žádoucích a potlačení nežádoucích narativů online
Wikipedie poskytuje „neutrální“ potvrzení oficiálního narativu (ačkoliv jinej než „oficiální“ narativ z principu nepovoluje)
Jazykový modely lidem odpovídaji na základě takhle vyfiltrovanejch a zkreslenejch dat
Sociální média vytváří komnaty ozvěn, který lidi utvrzujou v tom, čemu už věří
Veřejnost věří oficiálnímu narativu, protože je všude opakovanej
Původní Operace Mockingbird dneska vypadá jako amatérskej středověkej model. Současnej informační systém je všudypřítomnej, automatickej, neprůhlednej, schovává se za „neutralitu“ algoritmů, lidi se ho dobrovolně účastní, a vyhnout se mu je čim dál tim těžší.
* * *
Máloco v dnešním světě je výsledkem nějakýho přirozenýho vývoje nebo nevyhnutelnejch sil. Chování dnešních korporací a médií je výsledkem cílený snahy relativně malý skupiny lidí nastavit systém ve prospěch miliardářů a ke škodě 99% obyvatelstva. A funguje to přesně tak, jak chtěli.
Nic z toho, co tady bylo popsaný, neni „chyba“ v systému. Systém funguje přesně tak, jak byl navrženej . Vaše role v něm je konzumovat, platit a vytvářet hodnoty, ze kterejch těží někdo jinej – aspoň dokud vám to nedojde a nezačnete dělat věci jinak .
Článek Powellovo Memorandum a Operace Mockingbird: Korporátní agrese a mediální výroba názorů se nejdříve objevil na .
