JONATHON VAN MAREN
Pro progresivisty dnes „liberalismus“ znamená „nucené přijetí a zákonné prosazení LGBT ideologie“. Opačný postoj je tedy „neliberalismus“.
Od porážky Viktora Orbána liberální scéna šílí radostí . Vláda premiéra, o kterém nám bylo řečeno, že je Putinem v kapesním vydání, jenž se bude držet u moci za každou cenu, byla prostě… přehlasována.
Progresivisté to prohlásili za vítězství demokracie, o které nám bylo řečeno, že v Maďarsku již neexistuje. Mnozí oznámili, že Orbánova porážka signalizuje konec „postliberální“ pravice. Málokdo je ochoten přiznat pravdu – že Orbán byl prostě nepříjemná překážka pro progresivní vizi postliberální Evropy.
Existovalo mnoho důvodů pro Orbánovu porážku, včetně obvinění z korupce, která se na jeho stranu lepila tím více, čím déle byla u moci. Korupce je bez pochyb špatná; navzdory tomu, co se naznačuje, se ji ovšem nedopouštějí výlučně národní populisté. A také nejen populisté mohou být antidemokratičtí nebo neliberální! Porušování demokratických norem a používání „neliberálních“ prostředků je totiž taktně ignorováno a přehlíženo, pokud slouží k prosazování věcí, které jsou progresivcům drahé. Kdyby Orbán vedl průvody Pride, prosazoval „práva transsexuálů“ a zastával potraty, mohl být pro progresivisty hrdinou.
Podívejme se na polského premiéra Donalda Tuska. Ten otevřeně prohlásil, že aby mohl čelit politice svých konzervativních předchůdců, musí podnikat „kroky, které mohou být v rozporu s literou zákona“, a k obhajobě svých totalitních taktik se odvolává na koncept „militantní demokracie“. Tusk nechal zatýkat politické oponenty, zahájil ideologické čistky v institucích a pokouší se v Polsku nelegálně prosadit potraty. Tuskovu verzi neliberalismu však na Západě považují za nezbytnou nápravu sociálně konzervativního režimu. To je zkrátka ten „správný“ druh postliberála.
Ve skutečnosti je každý národ, který se pokouší bránit svůj národní a kulturní charakter a tradice, okamžitě obviněn z prosazování „autoritářství ruského typu“. Tato pomluva byla opět vytažena tento měsíc, když Bělorusko přijalo zákon omezující LGBT propagandu s cílem chránit „tradiční rodinné hodnoty“. Maďarsko čelilo stejným obviněním, když v roce 2021 přijalo zákony proti propagaci LGBT ideologie mezi dětmi, stejně jako Bulharsko, když v roce 2024 zakázalo LGBT propagandu ve školách.
„Tento zákon není jen bulharskou záležitostí – je to ruský zákon, který si našel cestu do srdce Evropy,“ řekl tehdy Rémy Bonny, výkonný ředitel LGBT aktivistické skupiny Forbidden Colours. „Evropská komise musí zasáhnout a pohnat Bulharsko k odpovědnosti!“ Nezmínil však skutečnost, že návrh zákona byl přijat s širokou podporou všech hlavních politických stran, včetně těch, které podporují EU.
V roce 2024 přijala zákon omezující LGBT propagandu a omezující adopci na heterosexuální páry také Gruzie; tamní představitelé uvedli, že je to nezbytné k ochraně „tradičních morálních standardů“ v zemi, a tisk lamentoval nad tím, že „hluboce konzervativní pravoslavná církev má tak velký vliv“.
V roce 2025 následovalo Slovensko s novelou ústavy potvrzující dvě biologická pohlaví, omezující právo na adopci na heterosexuální páry, zakazující náhradní mateřství, vyžadující souhlas rodičů pro školní sexuální výchovu a potvrzující suverenitu Slovenska v „základních kulturně-etických otázkách“. Evropská komise neprodleně zahájila formální řízení proti Slovensku a požadovala, aby zákon novelizovalo z důvodu porušení Listiny základních práv EU a rozporu se Strategií EU pro rovnost LGBTIQ.
Tyto kroky jsou reakcí na často ze zahraničí financované LGBT kampaně v zemích, kde stále převládají tradiční morálně – kulturní hodnoty, a představují pokus o zmírnění dopadů kulturního kolonialismu.
Bývaly doby, kdy „liberalismus“ měl dobrý zvuk a nebyl považován za synonymum pro ideologii sexuální revoluce, ale právě tak je nyní v praxi definován a používán. Kontrarevolucionáři – ti, kteří se těmto silám brání a usilují o zachování kultur a tradic, které jsou v rozporu s revolucí – ti jsou nyní zatracováni jako „neliberální“.
„Není to Maďarsko, ale Velká Británie, která pravidelně zatýká a vězní své občany za příspěvky na sociálních sítích,“ napsal v sobotu komentátor a politický analytik Ross Douthat v deníku New York Times . „Není to Maďarsko, ale Finsko a Island , kde křesťanům hrozí pronásledování a soudy za vyjádření tradičních názorů na sexualitu a manželství. Není to v Maďarsku, ale v Nizozemsku , kde mohou být mladí lidé trpící psychiatrickými poruchami podrobeni eutanazii.“
Mohl bych uvést desítky dalších příkladů z celé Evropy a Západu jen z posledních několika let.
Po 16 letech ve funkci premiéra Viktor Orbán opouští svůj post – zatímco po celé Evropě jsou na pochodu postliberální sexuální revolucionáři, z nichž mnozí si počínají velmi nedemokraticky a velmi neliberálně. Kdyby se k nim Orbán připojil, nedostatky jeho demokracie by byly Západem s radostí přehlédnuty.
Konzervativní noviny
Článek Pokrytectví progresivní Evropy se nejdříve objevil na .
