D. D. KRAJČA
Ve veřejném prostoru se občas objeví věta, která nepůsobí hlučně, nevyvolá okamžitý skandál, nezaplní titulky novin, a přesto v člověku zůstane déle, než by čekal. Ne proto, že by byla mimořádně ostrá. Ale proto, že nezazněla z úst, z nichž by ji bylo možné přijmout jako samozřejmou součást běžného sporu.
Jedna taková věta zazněla z úst římskokatolického kněze P. Jana Špačka. Podle jeho slov by studentovi, který položil prezidentovi republiky otázku na jeho komunistickou minulost, patřila facka.
Ta otázka přitom nebyla osobní ani urážlivá. Týkala se skutečností, které jsou součástí veřejně známého životopisu hlavy státu. Petr Pavel byl před rokem 1989 členem Komunistické strany Československa. Působil v armádních strukturách tehdejšího režimu a připravoval se na kariéru důstojníka v systému, který byl pevnou součástí mocenského aparátu komunistického státu. Vstup do strany nebyl v takovém prostředí nahodilým krokem, ale krokem, který měl svůj význam i své důsledky.
Nejde o připomínání minulosti z potřeby někoho diskreditovat. Jde o kontext, který přirozeně zajímá mladého člověka vyrůstajícího v jiné době, než byla doba normalizace. Generace, která komunismus nezažila, nemá osobní zkušenost, má jen fakta. A právě proto se ptá.
V tu chvíli přestává být podstatné, jak by na podobnou otázku odpověděl prezident. Smysl celé situace se přesouvá jinam. Do prostoru, kde se nehodnotí obsah politické debaty, ale jazyk člověka, který nese odpovědnost za slovo jiného řádu než běžný komentátor veřejného dění.
Římskokatolický kněz není anonymní diskutér. Není komentátorem politické rubriky. Není hlasem okamžité emoce.
Je nositelem služby, která stojí na důvěře, trpělivosti a schopnosti unést lidské otázky bez potřeby je umlčovat.
Proto věta o facce nepůsobí jako nepovedený bonmot. Působí jako cizorodý tón v prostoru, kde má zaznívat slovo smíření, porozumění a klidu.
Jsem člověk věřící. Pokřtěný i biřmovaný. Vyrostl jsem v prostředí, kde kněz představoval autoritu jiného typu než autoritu moci. Nebyl tím, kdo reaguje podrážděně. Nebyl tím, kdo trestá otázku. Nebyl tím, kdo zvyšuje hlas tam, kde společnost potřebuje spíše klid než napětí. Kněz byl člověkem, který dokázal unést i nepříjemné téma bez potřeby ho zjednodušovat silou.
Proto tato věta nepůsobí jako politický komentář. Působí jako selhání jazyka, který má být opatrnější než jazyk běžného veřejného prostoru.
Církev v této zemi nese zkušenost desetiletí, kdy její hlas nemohl zaznívat svobodně. O to větší význam má každé slovo, které dnes zaznívá bez překážek. O to větší odpovědnost nese každý, kdo jej vyslovuje jménem služby, která má stát nad okamžitými spory a krátkodobými náladami.
Jazyk symbolické facky do tohoto prostoru nepatří. Nepatří do něj ani tehdy, je-li míněn jako nadsázka. Nepatří do něj ani tehdy, je-li vysloven v rozčilení. Nepatří do něj proto, že kněz nemá být tím, kdo otázku trestá, ale tím, kdo ji přijímá.
Je možné vést spory. Je možné nesouhlasit. Je možné vyjadřovat vlastní postoje. Ale jazyk duchovního má zůstávat jazykem, který nezraňuje prostor, do něhož byl svěřen.
Protože kněz nemá být tím, kdo rozdává facky. Ani skutečné, ani symbolické.
Má být tím, kdo unese i slova, která se poslouchají obtížně.
A přesto ve mně zůstává tiché a vážné znepokojení nad tím, kam jsme se jako společnost dostali, když veřejně zaznívá z úst kněze věta o facce jako reakce na otázku mladého člověka. Duchovní, který slouží Bohu, byl vždy vnímán jako ten, kdo uklidňuje, kdo smiřuje, kdo pomáhá nést svět s větší trpělivostí a pokojem. Když se místo toho objevuje jazyk symbolického násilí, působí to jako znamení doby, která se vzdaluje prostoru klidu, do něhož jsme byli zvyklí církev přirozeně řadit. A právě to je na celé věci možná nejznepokojivější.
„Služebník Páně se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem…“
(2 Tim 2,24)
Daniel Danndys Krajča, FB
The post Když kněz mluví o facce first appeared on Pravý prostor .
