Opět se potvrzuje, že EU je jednou z největších korupčních struktur na světě. Mimo několika menších korupčních kauz zde byly v posledních letech tři velké, které všem jejich aktérům v podstatě prošly.
Než půjdeme k té poslední, tedy čtvrté, připomeňme si ty předchozí, které byly zaznamenány jen v tomto desetiletí a zároveň si řekněme, jaký byl jejich vývoj.
Pfizergate
V kauze Pfizergate je „namočena“ zejména šéfka EU Ursula von der Leyen, ale podle všeho i část Evropské komise, zejména působící v minulém volebním období.
Jde o kauzu neprůhledných nákupů tzv. Covid vakcín. Ještě v době, kdy nám politici tvrdili, že každý Evropan by měl dostat dvě dávky (a tečka), Ursula nakoupila u svého kamarádíčka Alberta Bourly pro každého Evropana 10 dávek.
Asi nejdůležitější okolností, která ukazuje na korupci, jsou utajované SMS, které si zasílala šéfka EU s šéfem Pfizeru Bourlou. Veškeré žádosti o jejich odtajnění Evropská komise zamítla a stejně zamítavě se k tomu postavila i většina europoslanců.
To jen potvrzuje, že většina politiků, kteří jsou v EU, je nějak zkorumpovaných nebo zavázaných vedení.
Kauza šla i před soud v Belgii, který letos v lednu žalobu zamítl a žalobě v podstatě ani nepovolil předložení důkazů.
Katargate
Jde o kauzu, ve které byli prokazatelně namočeni zejména europoslanci ze socanské skupiny a jistá belgická promigrační neziskovka. Europoslanci byli sice zatčeni a vyšetřováni, většina však skončila s mírným trestem (podmínkou) nebo dokonce s žádným.
Europoslanci brali úplatky od Kataru a Maroka, aby uplatňovali politiku, kterou si tyto země v Evropě žádají. V době, kdy se ukázalo, že nitky arabské korupce vedou až do Evropské komise (mimo jiné padly i zmínky o Jourové), byla celá kauza zametena pod koberec a dál se již nevyšetřovala.
Většina těch, kteří tedy byli do korupce v této kauze zapleteni, nebyla nijak potrestána. Několik v podstatě symbolických trestů pro pár italských, belgických a řeckých europoslanců takřka nestojí za zmínku.
Úplatky zeleným neziskovkám
Další kauza jde zejména na účet bývalému eurokomisaři a „otci“ Green Dealu Timmermansovi. Jak bylo odhaleno, tak jeho prostřednictvím byly přidělovány evropským zeleným neziskovkám (včetně těch našich) ohromné dotace.
Tyto dotace byly úplatky za to, že tyto podvratné organizace podávaly žaloby na evropské podniky, které neplnily „zelená“ pravidla nařízená Bruselem, případně u nich panovalo toto podezření.
Nebylo ve skutečnosti nijak vykazováno, kam přidělené prostředky „na klima“ šly a je zřejmé, že si většinu peněz mezi sebou přerozdělili zaměstnanci neziskovek a nejspíš i zainteresovaní politici.
I když se jednalo o mnoho miliard, nikdo nebyl v této kauze potrestán. Žaloby na Timmermanse byly zameteny pod koberec.
Tolik tedy shrnutí jen tří větších kauz z posledních několika let.
Nyní je zde čtvrtá kauza:
Zneužití prostředků původně určených na obnovu po Covidu
Peníze, které měly být údajně určeny na obnovu po Covidu, byly nakonec na příkaz EU věnovány výhradně na klimatické projekty. Celkem 577 miliard bylo – jak zjistil audit – rozdáno na údajné klimatické cíle, aniž by bylo vykázáno, kam šly.
Tisíce příjemců těchto prostředků nebyly vůbec identifikovány.
Jak se ukázalo, tak tyto prostředky není možné nyní ani zpětně vysledovat.
Většina peněz tak skončila neznámo kde. Důležité je, že šlo většinou o půjčky, které budou evropské země muset vracet, jak se ostatně tehdy zavázaly (a to i s úroky).
Opět způsob, jak evropské země zavázat u Rothschildových bank.
Dovolte mi již nyní predikovat, že ani tentokrát nebude za tuto zpronevěru nikdo skutečně vyšetřován a potrestán…
Ohodnoťte tento příspěvek!
[Celkem: 3 Průměrně: 5 ]
