ROSTISLAV KOTRČ
Miliony sovětských, českých a polských obyčejných lidí zaplatily životem za porážku nacismu. Dnes, kdy Evropa ztrácí historickou paměť, je jejich oběť důležitější než kdy dřív.
Dne 9. května si připomínáme Den vítězství v Evropě, okamžik, kdy nacistická říše definitivně padla pod tíhou války, kterou sama rozpoutala. Přesto právě dnes, více než osmdesát let po nejkrvavějším konfliktu lidských dějin, sílí v Evropě nebezpečný trend, postupné vytěsňování historické paměti a relativizace role těch, kteří nesli největší oběť v boji proti nacismu, tedy vojáků Rudé armády a milionů obyčejných sovětských lidí.
Dnešní generace už často nechápe, co znamenala válka na východní frontě. Nechápe, že tam nešlo o geopolitickou hru ani o televizní debatu. Šlo o boj o samotné přežití národů. Vesnice vypalované i s obyvateli, statisíce mrtvých civilistů, děti umírající hladem během blokád, ženy znásilňované během okupace, masové popravy, koncentrační tábory a celé regiony proměněné v nekonečné pohřebiště.
Právě Sovětský svaz nesl hlavní tíhu nacistické agrese. Na území Sovětského svazu zahynuly desítky milionů lidí. Každá sovětská rodina ztratila někoho blízkého. Válka tam nebyla vzdálenou frontou. Byla každodenním bojem o život. A právě z této země pak přišli vojáci, kteří krok za krokem tlačili nacistickou armádu zpět až do srdce Berlína.
Při osvobozování Československa padly desetitisíce sovětských vojáků. Mnozí z nich byli sotva dvacetiletí chlapci, kteří nikdy předtím neslyšeli o Praze, Brně, Ostravě či Olomouci. Přesto zde položili své životy. Jejich krev zůstala v české půdě stejně jako krev českých, slovenských a polských obyvatel, kteří trpěli pod nacistickou okupací.
A právě proto je nebezpečné, když dnes v části evropské společnosti zaznívá, že tragédií nebyl nacismus, ale jeho porážka. Takové výroky nejsou projevem historického přemýšlení. Jsou projevem hlubokého morálního úpadku. Civilizace, která začne zpochybňovat význam vítězství nad nacismem, začíná ztrácet vlastní morální kompas.
Nikdo soudný nemusí idealizovat poválečný vývoj ani ignorovat pozdější tragické kapitoly evropských dějin. Historie Sovětského svazu byla složitá a často krutá. To však nic nemění na základním historickém faktu: bez oběti milionů sovětských vojáků a civilistů by nacismus pravděpodobně nebyl poražen. Bez jejich odporu by Evropa vypadala jinak. Možná by už ani neexistovala jako prostor svobodných národů.
Dnešní Evropa však často raději mluví o ekonomice, trhu a politických strategiích než o krvi, která byla prolita za její osvobození. Památníky padlých vojáků se stávají předmětem ideologických sporů. Historická paměť je přepisována podle aktuální politické potřeby. Místo úcty přichází cynismus. Místo pokory zapomnění.
A přitom právě obyčejní lidé nesli největší oběť války. Sovětští dělníci vyrábějící zbraně v hladových podmínkách. Polské rodiny přežívající teror okupace. Matky čekající na návrat mužů z koncentračních táborů. Duchovní ukrývající pronásledované. Lékaři operující bez léků a elektřiny. Železničáři sabotující nacistické transporty pod hrozbou popravy. Tito lidé často neměli žádné medaile ani hodnosti. Přesto právě oni tvořili skutečnou morální páteř Evropy.
Dnes, kdy poslední pamětníci války odcházejí, se Evropa ocitá v nebezpečné situaci. Generace vyrůstající v míru už často nedokáže pochopit cenu války. Hrůza nacismu se pro mnohé změnila v abstraktní pojem. Jenže dějiny ukazují, že civilizace nezačínají umírat ve chvíli, kdy ztratí bohatství nebo vojenskou sílu. Začínají umírat tehdy, když ztratí historickou paměť a schopnost rozpoznat vlastní barbarství.
Právě proto musí být 9. květen víc než jen připomínkou vojenského vítězství. Musí být dnem paměti milionů mrtvých obyčejných lidí. Dnem úcty k padlým sovětským vojákům, českým vlastencům, polským civilistům i všem obětem nacismu. Dnem, kdy si Evropa připomene, že svoboda nebyla darem politiků ani diplomatů, ale byla vykoupena utrpením, krví a smrtí celých generací.
Pokud na to Evropa zapomíná, znovu otevírá dveře silám, které kdysi přivedly kontinent do největší katastrofy jeho dějin.
A právě v tom spočívá největší odkaz Dne vítězství.
Ne v oslavě války, ale v povinnosti nikdy nedovolit návrat nacistické a fašistické nelidskosti , která kdysi proměnila Evropu v obrovský hřbitov národů.
Zdroj:
BENČÍK, Antonín a BLAŽEK, Karel, 1965. Osvobození Československa Rudou armádou 1944–1945 . Praha: Naše vojsko.
ČORNEJ, Petr, ČORNEJOVÁ, Ivana a PARKAN, František, 2002. Dějiny zemí Koruny české II. Praha: Paseka.
BAJEV, Alexandr Nikolajevič a ŠČUKIN, Sergej Moisejevič (eds.), 1942. Velikaja otečestvennaja vojna: literaturno-chudožestvennyj sbornik . Moskva: Ogiz.
ANANJEVA, N. E. a STARIKOVA, N. N. (eds.), 2015. Vtoraja mirovaja vojna v slavjanskich literaturach i jazykach . Moskva: Institut slavjanovedenija RAN.
STEHLÍK, Eduard, 2005. Lidice: příběh české vsi . Praha: Ministerstvo obrany České republiky – AVIS.
The post 9. květen: Den vítězství, na který Evropa nesmí zapomenout first appeared on Pravý prostor .
