SU/VÁCLAV CÍLEK
Představte si, že byste vzali malé děti, a jako rodina odešli zcela mimo lidskou civilizaci. Navždy. Přesně to udělala rodina Lykovových, když v roce 1936 odešli do sibiřské tajgy. Vzali si nůž, sekyru, semena a svou víru – a čtyřicet let žili bez kontaktu se světem. Našla je až náhodou geologická expedice. Jenže zatímco „my vidíme přežívání ve smyslu mít dobrý nůž,“ Lykovovi ukázali něco jiného. Přežít pro ně znamenalo zachovat si víru, důstojnost a řád. A tak se s Václavem Cílkem ponoříme hlouběji do tohoto neuvěřitelného příběhu a také si položíme otázky, co nám může být inspirací i dnes? Jak mohli přežít tam, kde by většina tehdy, ani dnes – nepřečkala první zimu. Jak daleko sahá lidská vůle, a co ji asi živí, když je v sázce více než holá existence?
Martina: Já bych se znovu vrátila do tajgy. Jako neuvěřitelná vůle k životu mi přijde skutečnost, že se jim v tajze narodily dvě další děti. Oni tam byli jako čtyřčlenná rodina, a najednou jich bylo šest, protože se ještě narodil Dmitrij a Agafja. A přemýšlela jsem i nad tím, že tito rodiče vlastně museli být rozhodnuti své děti předurčit k celibátu, což je skutečně velké rozhodnutí i za své potomky.
Václav Cílek: Je. A nakonec dopadlo tak, že ty dvě holky bydlely jinde, než ti dva kluci, možná to bylo právě z těchto důvodů, aby po sobě nepokukovali. A Agafja o sobě původně říkala: „Já jsem nevěsta Kristova“, protože byli tímto způsobem vychováváni.
Martina: Agafja se nakonec na sklonku života na velmi krátkou chvíli vdala.
Václav Cílek: Pochopila, že to nefunguje, tak se zase rozešli. Oni totiž byli už v sedmdesátých, osmdesátých letech slavní, takže za nimi směřovalo velké množství lidí, kteří chtěli být buďto také slavní, nebo měli pocit, že tam bude snazší život – protože měli nějaké romantizované představy – a pak hodně těchto lidí zase odcházelo. Prakticky odešli všichni.
Martina: Lykovovi se schválně schovávali. Políčka měli udělána tak, aby tam nebyla vidět od řeky, aby si zkrátka udrželi izolaci. Když je v roce 78 navštívila geologická expedice, která z nějakých fotek viděla, že je uprostřed tajgy najednou políčko, tak ty dvě holčičky z toho měly hysterický záchvat, šok, protože poprvé v životě viděly jiné lidi. Co myslíš, že nakonec rozhodlo, že je Lykovovi začali do svého života pouštět, a dokonce přijímali i některé dary, přestože se bránili jakémukoliv jejich jídlu, jakýmkoliv věcem, které přináší ďáblův svět?
Václav Cílek: Tak první věc je, že jsme opravdu kolektivní lidé a že nás zajímá, co dělají ostatní. Uvedu příklad, který je možná vzdálený, ale možná to z toho hned pochopíme. V Austrálii žijí Aboriginci, a Aboriginci používají kamenné suroviny, ne moc dobré kvarcity, křemence, na výrobu nástrojů, a pak tyto kvarcity mění s okolními kmeny. A důkladná studie ukázala, že kvarcit není na výrobu kvalitních nástrojů nic zvláštního, ale ty kmeny se spíš zajímají o to, jak žijí ostatní kmeny, co si povídají, v co věří, a jaké písně zpívají. To znamená, že my jsme doopravdy zřejmě takhle narozeni s touto sociální predispozicí, protože se přežívá jenom ve skupině. Osamělý člověk, jak bylo mnohokrát konstatováno, nepřežije. Další věc byla taková, že geologové jim doopravdy dávali věci, které potřebovali, například jehlu. Jeden z Lykovových, když přišel do geologického tábora, tak mu chtěli ukázat zlaté nugety, ale ty ho vůbec nezajímaly, ale viděl tam vyhozené staré železo, a to bylo bohatství.
Zase uděláme střih možná na českou situaci: V okolí Malše, teda jižně od Českých Budějovic, působil etnograf pan Hlubuček, a on pátral po posledních hamernících. A prosím tě, i v českém podhorském prostředí bylo železo až do roku 1900 poměrně vzácná záležitost. On popisuje, že třeba právě pluhy byly nedokonalé a špatně obracely půdu, protože měly málo železa. Takže jsem si uvědomil cenu železa ještě po roce 1900. A teprve, když se z železnice začala vyřazovat stará kola od lokomotiv a vagónů, tak bylo železa hodně. Takže pro Lykovovy byl kus železa, který většinou neuměli ani pořádně opravit, doopravdy dar. Takže oni dostávali dary. Dostávali nějaké potraviny, které byly většinou od ďábla, od čerta, takže to neměli nějak zvlášť rádi…
Martina: Kromě jednoho, který si vzali hned – a já si vlastně neumím představit, jak to mohli přežít, protože celá desetiletí neměli zrnko soli.
Václav Cílek: Ano, tohle je zase důležitá věc, a to, jak je to s naší závislostí na soli. Vypadá to dokonce, že v pravěku byly komunity, které sůl používaly, ale také ty, které ji nepoužívaly. A ty, které ji nepoužívaly, žily třeba na ječmenu, který je hodně slaný, nebo pily krev zvířat, nebo solily popelem, který obsahuje uhličitan draselný, takže do sebe aspoň nějaký draslík dostaly. Ale v okamžiku, kdy si komunita zvykne na sůl, tak je to silná závislost, takže se po větší část pravěku jedná o obchod se solí, za co ji vyměnit, za co ji prodat – sůl vlastně vytváří velká impéria. A Lykovovi, jako už po několikáté, ukazují nejenom prepperům – ale kulturním antropologům, nebo obzvlášť etnoarcheologům – možný způsob života bez soli. Ale když už ji začali používat, tak už nebyli schopni se vrátit k neslaným jídlům.
Přežít je málo, dobrý život potřebuje kulturu, modlitbu a občas i chvíli lenosti
Martina: Co ti přišlo nejzajímavější z toho, jak si dokázali v tajze pomoct. Co to bylo za recept, na který lze přijít jenom vlastně svojí zkušeností?
Václav Cílek: Mně se na té knize celkově nejvíc líbil hodně lidský postoj. To znamená, že ti geologové jsou si vědomi, s kým se setkávají, nevnucují se, a spíš hledají cestu, jak se sblížit. Takže vlastně část knihy je o sbližování této uprchlické rodiny s lidmi z nového světa. A o tom, jak reagují na letadlo, nejvíc ze všeho na vrtulník, na vlak, jak reagují na různé věci, na látky. A do toho tam jsou drobné příběhy, kdy se třeba ukáže, že tajemné zvíře na dvoře, které se tam spřátelí s místním psem, byl asi divoký vlk, kterého nakonec někdo zastřelí – ale takovéto chování u vlka vůbec nebylo známo, tedy že by mohlo dojít k nějaké poloviční domestikaci. A Lykovovi věděli, že když mají vlka, že prostě musí pryč, že není míru mezi člověkem a vlkem.
Spíš si myslím, že to, co na člověka zapůsobí, je právě vnitřní síla a odhodlání žít tento druh života. Ale podstatné je – i z hlediska prepperských komunit – že mít názor, že chceš přežít, je málo. Protože tam je ještě druhá věc, a to přežít proto, aby člověk vedl dobrý život. A dobrý život je definován většinou tak, že máš co jíst a pít, teplo, mít co na sebe, a ještě že máš čas třeba na nějakou kulturu, písničku, četbu, osobní vývoj, nebo na lenivost, nebo něco takového. A u Lykovových tento dobrý život asi nějakým způsobem simulovalo čtení Bible, velmi časté modlitby. A toto by bylo v naší české společnosti, ale i v současné ruské, velmi obtížné. To znamená nejen vyžít jen s tím, co si vypěstuješ, a to v tajze, hodně na severu, a zároveň pokrýt své kulturní a duchovní požadavky čtením Bible a modlitbou.
Průměrně odolný Čech zvládne blackout i kolaps – do roka si najde mechanismy, jak v tom žít
Martina: Oni museli vystačit, jak už jsme si říkali, s minimem předmětů, žili v neustálém nedostatku, ale my si přesto zromantizovaně představujeme svatý klid, který tam museli mít. Ale já si myslím, že jejich existenční stres musel být obrovský, protože se museli neustále stresovat z toho, jestli sleze sníh, jestli jim vystačí zásoby, jestli nepřijde medvěd, jestli nepřijde požár. Což se stalo, že jim málem vyhořela jejich chaloupka z březové kůry. To přece musela být věc, která z člověka dělá možná až zvíře – a to se nestalo.
Václav Cílek: Ne, ne, prosím, nepleť se. Protože toto bylo v podobných okolnostech sociologicky studováno. Takové stresy trvají zhruba rok, a za rok si průměrně psychologicky odolný Čech, který to vydrží – což není každý – zvykne, a má mechanismy, jak s tím zacházet. To znamená, že u nich je to jasné: Je to vůle boží. Jsem v božích rukou, všichni jsme v božích rukou. U české společnosti, nebo možná v palestinské společnosti, nebo někde jinde, v Sarajevu, se tyto mechanismy života se stresem rozvinuly, a ve většině případů to skončilo dobře. Tato psychická odolnost je nám vrozena, ale není pravděpodobně hned na povrchu, a chvíli to trvá, než k tomu dojde, ale pak to funguje. Psychologicky je rozpracováno pořadí důležitosti: První věc je, že přijmeš situaci, třeba dlouhodobý blackout nebo ekonomický kolaps, nebo něco takového. Prostě nemá cenu nadávat na svět, nebo se cítit být obětí – to je nejhorší. Tedy přijetí situace. Druhá věc je, že si vytvoříš novou individualitu, to znamená, že už nejsem šéf malé firmy, nebo strojvůdce, nebo něco takového, ale už jsem člověk, který se stará o rodinu, například, nebo se stará o pozemky. Třetí věc, která se uvádí, je lidskost. A další věc je sebeučení. A takto se dá chviličku pokračovat. Ale já chci jenom říct, že to, co si představujeme jako velký tlak, psychika nakonec zvládává.
Cestička k hrobu ukazovala vztah, ale u starověrců protestovat proti smrti znamená bezbožnost
Martina: Přemýšlím, jak mohl Karp Osipovič Lykov, a jeho dcera Agafja zvládnout, když v tu zimu, kdy je objevili geologové, a navázali spolu nějaké kontakty, v zimě 81 krátce po sobě zemřeli hned tři sourozenci, takže tam najednou zůstali tito dva jako skutečně opuštění sirotci. A ti geologové to přesto popisují tak, že to přijali jako danost, že tak to je. A nebyl tam vůbec žádný rozklad.
Václav Cílek: Ano, zdánlivě tam dokonce nebyl ani smutek ze smrti těch lidí, ale byla tam prochozena cestička k hrobu. To znamená, že tam nějakým způsobem vztah byl. Pokud jseš starověrec doopravdy tohoto typu, tak pak věříš, že život po smrti je v rukou božích a že vůči tomu protestovat, nebo se nějak stavět, by bylo vlastně bezbožné. Těžko se o tom mluví, protože si člověk uvědomuje, co všechno za tímto rozhodnutím, smutkem, životem, a také problémy, muselo být.
Martina: Mohly být příčinou smrti těch tří sourozenců nějaké civilizační nemoci, které jim tam mohli, samozřejmě nechtěně, zavléct lidé z nového světa, ti geologové?
Václav Cílek: Myslím, že ano. Ale nemluví se o tom, protože to zaprvé není dokazatelné, a zadruhé by pak tady byla nepříjemná otázka, jaký je vliv modernity na původně čisté obyvatele tajgy. To by to hodilo lidsky, a asi i ideologicky, nějakým způsobem jinam, takže je lepší přijmout jejich verzi, že to byla vůle boží.
Nevěsta Kristova se po životě v tajze vrátila – v klášterech raskolniků věroučně doma nebyla
Martina: Nakonec přežila jen Agafja Karpovna Lykovová, která se narodila už v tajze v roce 44, a přestože se pak vydala do civilizace, tak se vrátila zpátky, a žila sama. Myslíš, že takovýto člověk už je vlastně nepřesaditelný? A že i samota, jen ve společnosti přírody a Boha, je zkrátka silnější, než chuť po společenství?
Václav Cílek: Ona se narodila do určitého prostředí, a vlastně až do doby – nevím, kolik jí bylo, třeba dvacet, nebo třicet let – vůbec nepředpokládala, že by mohla žít jinde, a ani si to vlastně neuměla představit. To znamená, že její vztah k danému místu a způsobu života byl neobvykle silný, jo. A ona si tam zároveň vytvořila – i na základě diskusí se svým tatínkem – nějaký druh víry, a když přicházela do klášterů raskolniků, tak zjistila, že oni mají jiný typ víry a že tam tedy není věroučně doma. Ano, prostě se vrátila, ale lidé za ní chodili. A ona na ně byla zvědavá, občas psala dopisy, dokonce občas dopisy dostávala dopisy, a z těch dopisů víme, že jí někdy bylo smutno, a jindy ne, že prostě potřebovala nějaký druh lidského kontaktu. A je zajímavé, jak dopisy pomáhají, a to je zároveň i zkušenost vojáků z druhé světové války, a odjinud, nebo i současná ruská a ukrajinská zkušenost, že lidé, když můžou, tak jsou na mobilním telefonu, aby měli kontakt s rodinou.
Martina: Byl tam úryvek, kdy ten geolog píše: „Koutkem oka sledujeme, jak Agafja pobízí kozlíka, aby pil mléko. Sama ho nepije, drží půst. Co je to za sílu, která ji tady drží?“
Václav Cílek: K tomu se nedá víc jako říct. Ale zase, pro člověka, který se na to dívá z dálky, je v tomto síla ruské kultury, ale zároveň i slabost – tys to označila jako „fanatismus“, ale to je slovo, které je příliš silné, ale je to typ určité zatvrzelosti, který se projevuje věrností k nějaké myšlence. Pokud je touto myšlenkou třeba komunismus, nebo něco takového – což je také druh náboženství – tak to může vést ke koncům, které také nemusí být dobré.
Martina: Mě pak zaujal závěr knihy, kdy píše: „Přišel dopis, že Agafja je nemocná a že ji dopraví vrtulníkem do Taškentu. O čtyři týdny později přišly další telegramy, že se Agafja vdala.“ A pak ho zase zapudila. Řekni mi, jak se v tomto vývoji vyznáš?
Václav Cílek: Já se v tom nevyznám. Vůbec pochopit myšlenky ruské nevěsty Kristovy, poustevnice, která svůj život prožila v tajze, a přece jenom možná touží po mužném objetí – i když myslím, že nechtěla žít sexuálně, ale on na tom trval – tak o tom mi ani nepřijde, že bych měl uvažovat, protože to už je zasahování do vnitřního života těchto lidí. Ať si to vyřeší sami.
V české přírodě zbývá jako divoká sytící potravina jen žalud, zatímco tajga dává cedrové oříšky
Martina: Václave, když se ještě jednou podíváme do tajgy jakožto zdroje potravin, co všechno tam mohli získat? Jak jsme říkali, žili především na bramborách, které sušili, protože to byla jediná šance, jak je uchovat. Pak měli cibuli, vodnici, hrách, konopí, žito.
Václav Cílek: Mrkev.
Martina: Ano, sazeničky mrkve jim potom donesli geologové. Ale co všecko ještě může dát tajga? I když netvrdím, že je by pro nás bylo úplně praktické, že bychom preppeřili zrovna v tajze.
Václav Cílek: Cedrové oříšky, to je asi základ, to je vlastně to nejcennější, co tajga může dát. A potom v létě třeba kopřivy, nebo několik málo dalších rostlin, ale moc jich není. Ani v současné přírodě. Vycházejí sice příručky, jako Jedlé plevele, Jedlé rostliny, kde je fakt vyjmenováno dvacet, nebo padesát rostlin, ale v české přírodě jsou jedinou možnou sytící potravinou žaludy. A ty se musí připravovat, namáčet, vařit. Žaludy se sbíraly ještě za první světové války, vykupovaly se, a normálně se používaly – poté, co z nich byly vyluhovány taniny, hořké látky – jako přísada do chleba. Například. Takže žaludy, to je podle mého názoru u nás jediná divoká sytící potravina. Pak je možné jíst ne kůru, ale lýka stromů, což asi není nic zvláštního. Verzilin uvádí – jako celá řada lidí – puškvorec kořen, rákosí – a já jsem to zkoušel, a to se v podstatě nedá jíst. Nebo já to nemůžu jíst.
Martina: Co nedáš? Puškvorec, nebo rákosí?
Václav Cílek: Rákosí – ne, ne, ne. Můžeš si udělat zubní kartáček tak, že si třeba vezmeš vrbu, a na konci ji rozžvýkáš, takže tam ti vznikne jakýsi štěteček. Není to dobrá náhrada, ale je to aspoň něco. Takže musíš něco pěstovat, protože jinak bez vlastní zahrádky, nebo bez vlastního políčka nepřežiješ – nemůžeš žít.
Martina: Jaké měli léky? Nebo jakým způsobem se zbavovali takových běžných chorob?
Václav Cílek: Na bolest zubů jim pomáhala modlitba. A je tam seznam rostlinných léků, které využívali. Ale já to teď neumím zopakovat, až tady na ty kopřivy, ale jedná se asi o pět, sedm druhů. Vlastně neznali skoro nic z velké škály léků, které jsou kolem nás.
Kdo utekl z města do divočiny, málokdy vydrží – lepší je najít si malé harmonické městečko
Martina: Dnes spousta lidí tvrdí, že by chtěli žít stranou mumraje, že by chtěli žít jednodušeji, blíže přírodě, komunitním způsobem života, kde by tvořili klidné, soudržné pracovité společenství. Myslíš si, že je takový samostatný, a do značné míry soběstačný život možný v současné fázi vývoje západní společnosti?
Václav Cílek: Je to určitě pro málokoho. Já naopak znám lidi – oni se tím nechlubí – kteří říkají: „Přijel jsem do města, a konečně jsem pookřál.“ A moje zkušenost je takováto: Já mám chalupu na Českolipsku, v podstatě na kraji vsi, v podstatě ve velké přírodě, a když tam přijedu, tak se doopravdy rozzářím, uklidním, a zhruba za týden už se dívám, jestli bych se neměl vrátit do města. Už se mi třeba stýská po gotické architektuře, po nějakém kusu dějin. Přes léto, pravda, tam vydržím měsíc, nebo dva, ale vždycky potřebuji oba světy. A myslím si, že doopravdy divočina, nebo polodivočina, nebo pocit potravinové soběstačnosti, je pro málokoho. Znám hodně lidí, nebo víc lidí, kteří takhle odešli na nějakou zvelebenou chatu, nebo chalupu, a dalo jim to tolik práce, že se po deseti, patnácti letech vrátili. Ale tito lidé se už nevrátí do Prahy – to už by nedali – ale vrátí se třeba do větší vesnice, nebo do malého města. Takže kdybych měl říct něco někomu, kdo o podobném životě uvažuje, tak je lepší – podle mého názoru – najít si malé, harmonické městečko, a žít tam.
Martina: Když se člověk probírá touto knihou, tak si nutně musí položit otázku: Co vlastně člověk opravdu k životu potřebuje? Protože oni ve výsledku žili pravděpodobně duchovně plný život, ale s tak tranzistorově minimálním množstvím věcí, že si ani nejsem jistá, jestli se to dá nějak natrénovat.
Václav Cílek: V každém případě je to dobrý příklad, abychom si dvakrát rozmysleli, jestli koupíme novou věc, a to si myslím, že je doopravdy cesta. Stejně je většina věcí dělána v Číně – ale to byla zase jiná věc. Já sám za sebe mám pocit, že si kupuji zbytečné věci, a to si toho zase moc nekupuji.
Martina: Na to stačí se jednou stěhovat, a člověk zjistí, jak pošetilý je. Je vůbec dnešní člověk v nějakém aspektu silnější, než Lykovovi? Anebo jsme nesrovnatelné živočišné druhy?
Václav Cílek: To jsou lidé, kteří jsou nám blízcí, tato knížka to jasně ukazuje. Jak jsem říkal, oni se potkávají, postupně se osmělují, o něčem si vypráví, o něčem zase ne. Je to jakási vzájemná domestikace, nebo vzájemné ochočování geologů a poustevníků. To mi přišlo v celé knize skoro nejsilnější, a celou tu dobu jsem s nimi cítil pouto spřízněnosti. To znamená, že nejsme odlišné druhy – prostě jsme v odlišné situaci.
Martina: Znovu se nabízí mnohokrát diskutovaná otázka, zdali ti geologové – a v historii i mnozí jiní, kolonisté, conquistadoři, což už je samozřejmě trošku jiný příběh – měli právo vstoupit do životů těchto dobrovolných poustevníků?
Václav Cílek: Toto celé se stalo, to znamená, že to není otázka práva, nebo nepráva. Letěla geologická expedice, nedaleko bylo ložisko železa, a pokud letí někde vrtulník, a vidí nějakou stopu života, je povinnost ji zaznamenat kvůli orientaci, a nevím kvůli čemu ještě, takže to zaznamenali. A tito geologové bydleli šestnáct kilometrů daleko, nebo něco takového, nemohli bydlet blízko nich – a dobře že tam nebydleli – a občas se chodili navzájem navštěvovat. A to myslím, že je situace naprosto přijatelná. Z širšího hlediska Lykovovi už jenom tím, že se o nich bavíme v rušné Praze, na tomto místě, které je také rušné, splnili svůj dějinný účel, tedy, že ukázali alternativu života.
Odložená spotřeba rozhoduje o úspěchu – napočítej do pěti a vyskoč ze spacáku do zimy
Martina: Člověk asi nebude hned chtít následovat takovýto vyhrocený způsob života, ale myslíš, že bychom na sobě měli vědomě pracovat a vystavovat se třeba občasnému nepohodlí a diskomfortu, možná materiálnímu, fyzickému, ale možná i psychickému?
Václav Cílek: Já se poměrně často z různých důvodů znova zabývám otázkami přežívání v okamžiku krize, nebo spíš překonávání krize. Ano, když se bere psychologická odolnost, tak tam je dobrých několik málo věcí. To znamená, každý den udělat něco, co nechceš udělat, a to může být cvičení, otužování, vyneseš odpadky, uvaříš manželovi něco dobrého k jídlu, nebo něco takového – to jsem přehnal – prostě každý den udělat něco, co…
Martina: Takový teror si nemůžu uštědřit.
Václav Cílek: Ano. Udělat každý den něco, co udělat nechceš, aby se člověk naučil překonávat svou lenost. Dokonce jedna z prepperských technik je, že spíš ve spacáku, nebo ležíš ve spacáku, a venku je zima, takže počítáš do pěti: Jedna, dva, tři, čtyři, pět – a na pět vyskočíš. Takže to je toto. Další z prepperských technik – a ona se týká i života – je odložená spotřeba. Vychází to z dávných pokusů s dětmi, které si mohly odpustit bonbon, nebo ne, a pak se za dvacet let ukázalo, že děti, které měly odloženou spotřebu, to znamená, že si něco dokázaly odříct ve jménu budoucnosti, byly mnohem úspěšnější než děti, které bonbón hned snědly. Takže existuje celá řada technik a drobných cvičení, které nám pomáhají se připravit na možnou krizi. Ještě bych k tomu přidal skautské: Každý den udělat něco hezkého, aspoň trochu, v rámci možností. Pan Renčín měl kreslený vtip o tom, jak skauti chtějí udělat dobrý skutek, a tak pomáhají sebevrahovi uplést oprátku. Ale to už je – bych řekl – jiný diskurs.
Martina: Jak víme, tak psychická odolnost roste jen tehdy, když ji trénujeme. Jak trénovat tuto kompetenci sám nad sebou?
Václav Cílek: Psychická odolnost pravděpodobně začíná fyzickou odolností. To znamená, že má význam cvičit, nebo aspoň chodit, pohybovat se. Má význam zlepšovat své dovednosti. V prepperském prostředí je to tak, že když máš skvělý nůž, ale neumíš ho používat, tak je to k ničemu. Když máš ovesné vločky, nebo brambory, a neumíš z nich udělat dobré jídlo, je to skoro k ničemu. Základní poučka je: „Čím víc toho umím, tím míň toho potřebuju.“ Takže to je fyzická složka. Navíc sportovci málokdy trpí depresemi, tedy méně než ostatní lidé. Byť tedy někde na olympiádě bych také trpěl depresemi, neboť… to je jedno. Ale bavíme se o normálních záležitostech. A co se týká psychické přípravy na změnu, tak tam je asi nejdůležitější koukat se kolem sebe, a sebeučení. Vidíme, že svět před covidem byl jiný, než jaký je teďka, a jediný, co s tím můžu dělat, je, že přijmu, že svět je jiný, a ptát se, co ode mě asi tento svět bude vyžadovat, jak to půjde dál. A zároveň je to tak, že málokdo přežívá kvůli úsporám v bance, nebo kariéře, protože vždycky přežíváš kvůli někomu jinému. To znamená udělat si nějakou rozvahu ve smyslu: Kdo jsem, jaké jsou mé slabé a silné stránky, jaké je mé okolí, a oč se mi v životě jedná. To znamená mít seřazené priority.
Martina: Ty jsi mi psal, když jsi mi nabízel ku přečtení tuto knihu, že by mohla snadno zapadnout. A to by byla škoda. Já doufám, že i díky našemu povídání si k ní mnoho posluchačů najde cestu, a teprve až ji budou číst, a nacítí se na tento příběh – na tento velmi silný, lidský příběh – tak tuto drobnou knihu docení. Ale když bys měl teď říct, kdybychom z tohoto příběhu knihy Poustevníci v tajze měli vyčíst jednu nejpodstatnější radu pro tento svět, tak která by to byla?
Václav Cílek: Že většina věcí, kterými se zabýváme, jsou hlouposti.
Martina: Děkuji ti za to, Václave Cílku. Děkuji za objevení této knihy. Děkuji ti za velmi netradiční povídání, které není návodem, ale celou knihovnou o tom, jak se stavět k vlastnímu životu, k přemýšlení, ke svému tělu, ke své mysli. Díky moc.
Václav Cílek
Článek Průměrně odolný Čech si na kolaps nebo blackout zvykne zhruba za rok se nejdříve objevil na .
