JIŘÍ WEIGL
Někteří politici u nás dávají opakovaně najevo, že obsah profese, kterou si sami zvolili, nechápou, hledat politická řešení problémů ve správě věcí veřejných je jim zatěžko, nerozumějí našemu ústavnímu systému, smyslu dělby moci a především nejsou schopni jednat a vyjednávat politické kompromisy.
Namísto toho se zoufale utíkají o rozhodnutí k ústavnímu soudu, což je instituce, která v minulosti prokázala svůj velký apetit po maximálním extendování svých pravomocí a dosud jí nikdo nemohl vyčítat mocenskou zdrženlivost. Jestliže dříve se ústavní soud rozmachoval především v záležitostech volebních, dnes se zdá, že v očích především opozičních politiků a prezidenta republiky by měl převzít přímo řadu funkcí exekutivních a rozhodovat o takových věcech, jako je jmenování členů vlády, složení delegací atd. Na řadu v této logice mohou přijít i zasedací pořádky a schvalování vystoupení různých ústavních činitelů na zahraničních akcích. Zřejmě je tato preference neomezené vlády nikomu neodpovědných ústavních soudců opřena o přesvědčení, že musejí jít na ruku tomu, kdo je do jejich funkcí jmenoval. Něco to vypovídá o pokřiveném chápání práva a právního státu u některých politických činitelů. Nemusí být však oprávněné, neboť ne každý soudce je ochoten fungovat v této logice, a nedávná historie nám říká, že spíše než vděčnost za jmenování motivovala různá sporná rozhodnutí ústavního soudu především snaha po posílení svého postavení.
Každopádně by nás zatahování ústavního soudu do každodenní politiky vzdálilo standardním demokratickým poměrům a přiblížilo poměrům zemí, jako je Írán, kde islámští právníci tvořící Radu dohlížitelů jsou nadřazeni vládě a parlamentu a mají fakticky rozhodující slovo v politice. Kořeny tamějšího systému jsou náboženské, o to bizarnější je snaha jej, byť možná nevědomky, imitovat u nás.
Ještě bizarnější sondu do současných poměrů u nás přineslo víkendové zpravodajství. Starosta jihočeského města Písku se rozhodl na Den vítězství ozdobit městskou radnici vlajkami osvoboditelů jeho města před 81 lety – americkou a sovětskou. Byl však vyzván policií, aby sovětskou vlajku odstranil, neboť prý porušil od nového roku platící zákon. Pobouřený starosta tedy odstranil vlajky obě, nechtě se vystavit policejnímu vyšetřování. Tak dneska zacházíme s památkou osvoboditelů. Kdyby místo vzpomínky na osvoboditele uspořádal v Písku setkání sudetských Němců, dostalo by se mu ne policejní pozornosti, ale ovací od naší elity a mainstreamových médií, tak jako aktivistům v Brně. To jsme to dopracovali.
A v téhle situaci si vláda troufne uvažovat o zrušení koncesionářských poplatků pro Český rozhlas a Českou televizi a nahradit je financováním ze státního rozpočtu. Oheň je na střeše.
V minulém týdnu se proti tomu konal v režii spolku Milión chvilek pro demokracii velký pochod, jehož účastníci vládu obviňují ze snahy dostat veřejnoprávní média pod kontrolu a omezit jejich nezávislost. Problémem je, že jiná velká část veřejnosti má dojem, že tato média svou úlohu neplní a především jejich zpravodajství je nevyvážené a tendenční. Zajištění objektivity a vyváženosti je nepochybně věc složitá a téměř nedosažitelná v situaci naprosté opouzdřenosti těchto institucí napojených na současnou opozici a ovládaných aktivistickými zaměstnanci.
I kdyby měli demonstranti pravdu a vláda získala nad veřejnoprávními médii kontrolu, byla by zde přece jenom jistá naděje na zlepšení vyváženosti – každé čtyři roky by byla šance, že se změnou vlády se změní i směr propagandy linoucí se na nás z jejich programů. V dosavadních poměrech není naděje ani na takový minimální posun. Václava Moravce a jeho neuvěřitelnou nedělní polední exhibici museli čeští diváci sledovat celých nekonečných 21 let a ještě mu ji povinně platit ze svých daní. O dalších evergreenech netřeba hovořit.
Možná ale za to tato lítá vojna na náměstích nestojí, a tak hledejme kompromis. Vládám a jejich dobrým úmyslům věří málokdo. Dejme tedy prostor vůli lidu. Zachovejme financování koncesionářskými poplatky, které – světě div se – chtějí demonstranti a další, dokonce studenti, tak nadšeně platit. Nebraňme jim v tom, mohou i připlatit, když jim o veřejnoprávní média tolik jde. A ta mohou být nezávislá a vysílat si úplně, co chtějí. Jenom nenuťme ty, kteří o to nestojí a kteří je sledovat nechtějí, aby povinně platili rovněž. Dobrovolné koncesionářské poplatky, co vy na to, demonstranti.
Jiří Weigl, IVK
Článek Tři májová povzdechnutí se nejdříve objevil na .
