PAVEL ŠIK
Prezident gest je v klidných časech ozdoba, ale v momentech, kdy gesta mají reálný systémový dopad, je to luxus, který si země nemůže dovolit.
Petr Pavel má za sebou pozoruhodnou sbírku zahraničněpolitických gest, jejichž společným jmenovatelem je absence domyšlení důsledků. V prosinci 2022, ještě jako kandidát na prezidenta, nazval Donalda Trumpa „odpudivou lidskou bytostí“ a vyjádřil přání, aby mu nikdy nemusel podávat ruku. A pak přišel druhý incident, tentokrát už ve funkci, kdy Pavel prohlásil, že Trump udělal pro snížení důvěryhodnosti NATO více než Putin za celá léta. Ministerstvo zahraničí se od výroku veřejně distancovalo a ujišťovalo Washington, že nejde o oficiální postoj vlády.
Pavlovi přitom musí být jasné, že poradci Trumpa tyto výroky registrovali. Pokud by měl alespoň základní zájem zemi neškodit a netrpěl narcistními rysy, sám by musel uznat, že jeho účast na summitu politických lídrů NATO v Ankaře není vhodná, protože si s americkým prezidentem nemůže ani podat ruku natož mluvit vážně o společné obraně, aniž by to nebylo diplomaticky groteskní.
Někteří by mohli říci, že se u jeho výroků jednalo o vnitřní politiku a že to nedokazuje, že by nedomýšlel své prohlášení vzhledem k politice zahraniční.
Nyní se mu ale podařil další přešlap, který dokazuje, že zahraniční politice nerozumí a své kroky kvůli malicherným bitvám proti vládě nedomýšlí.
Pavel pozval – i přes velice rozjitřenou veřejnou diskuzi ohledně sjezdu Sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně, tzn. akci, od které se česká vláda veřejně distancovala a ministr zahraničí Macinka v Berlíně označil za problematickou – bavorského premiéra Markuse Södera na Pražský hrad. Bezprostředně poté, co Söder promluví na sjezdu sudetských Němců v Brně je pozván samotným prezidentem na Pražský Hrad a to přesto, že Söder není spolkovým kancléřem nebo prezidentem Německa, ale pouze – byť výrazným – zemským politikem.
Pavel tak jedním pozváním dokázal hned dvě věci. Zaprvé podrazil vlastní vládu doma a to i přes své řeči, že je prezidentem všech, i voličů současné vlády. Ale vymezení vůči vládě bylo samozřejmě hlavním účelem tohoto pochybného kroku. Co ale podle mého nedomyslel je, že tím zadruhé vstoupil do německé vnitropolitické hry, aniž by zřejmě tušil, že do ní vstupuje.
Söder totiž není neutrální host. Je to politik s dlouhou a specifickou historií ambicí na německého kancléře, který se v poslední době velice viditelně profiluje v celoněmeckých médiích jako ten, který připomíná německému kancléři, že vláda musí být úspěšná vzhledem k vzrůstajícím hodnotám AfD v průzkumech. Je viditelný tam, kde Merz volí zdrženlivost a mluví nahlas tam, kde Berlín takticky mlčí. Malé vnitropolitické bitvy uvnitř vládnoucí německé koalice mohou být pro obyčejného českého občana nečitelné, ale Söder si tím v překladu buduje pozici vůči aktuálnímu kancléři Merzovi.
Jeho ambice nejsou nové. V roce 2021 otevřeně soupeřil s Arminem Laschetem o post kancléřského kandidáta CDU/CSU. CDU ho tehdy přehlasovala a prosadila Lascheta, to však Södera nezastavilo v tom, aby sabotoval Laschetovu volební kampaň a tím oslaboval Lascheta jako kandidáta na kancléře. Laschet volby prohrál, ale i CSU tehdy utrpěla druhý nejhorší výsledek po federálních volbách v roce 1949. V roce 2024 se situace opakovala, Söder znovu nabídl svou kandidaturu na německého kancléře, ale nakonec podpořil Friedricha Merze.
Dle jeho aktuální viditelnosti v německých médiích, kdy se profiluje jako „hlas lidu“ a kritik vlády, zatímco Merz musí nést odpovědnost za stát, zřejmě Markus Söder obnovuje své ambice na německého kancléře a tím pádem to můžeme číst tak, že se stává Merzovým rivalem.
A sjezd sudetských Němců v Brně je pro Söderovu strategii ideální terén. Situace je tedy dnes taková, že Laschet (CDU) jako předseda zahraničněpolitického výboru Bundestagu monitoruje signály, které Praha vysílá, Söder nepřímo, jak je jeho zvykem, útočí na Merze a český prezident Pavel Södera odměňuje audiencí na Hradě, čímž jeho ambice jako důležitého německého státníka posvěcuje. Tím, že Pavel legitimizuje Södera jako klíčového partnera pro Česko, oslabuje pozici kancléře Merze. V Berlíně se to nepochopí jako gesto česko-bavorského přátelství, ale jako vměšování se do mocenského boje uvnitř unie CDU/CSU.
Jenže německá koalice dle všeho i přes velké problémy drží a Söder tak pravděpodobně zůstane silným zemským politikem bez skutečného celostátního dosahu nejméně do roku 2029. Söder odletí do Mnichova spokojen, ale Merz si to zapamatuje. Pavel si svým nedomyšleným gestem tak proti sobě postavil do řady po americkém prezidentovi i německého kancléře a otázka Ankary se v této rovině jeví již jako naprosto jasná.
Prezident, který myslí v kategoriích hodnot a ne v kategoriích důsledků, je v klidných časech ozdoba. V momentech, kdy symbolická gesta mají reálný systémový dopad, je to luxus, který si země nemůže dovolit.
FB
Článek Prezident hloupých gest se nejdříve objevil na .
