D. D. KRAJČA
Ještě včera člověk otevřel český internet a měl pocit, že se dívá na poslední minuty dějin Ruské federace. Titulky řvaly, že Rusko mele z posledního, že Putin umírá už potřísté tento měsíc, jednou na rakovinu, podruhé na Parkinsona, potřetí patrně na rýmu a nedostatek vitamínu C. Ruská armáda údajně neměla rakety, tanky, vojáky, munici, naftu ani ponožky. Polovina vojáků měla dezertovat, druhá polovina se měla navzájem sníst hlady někde v zákopech u polní lopatky a zbytek měl útočit kompotem z roku 1987.
Každý druhý samozvaný expert s pohledem člověka, který v životě neřídil ani traktor, ale o válce přednáší s výrazem maršála Žukova po pěti espressech, vysvětloval národu, že Rusko už vlastně neexistuje. Že fronta se hroutí. Že ekonomika padla. Že Kreml drží pohromadě už jen izolepa, samovar a fotografie Stalina nalezená někde ve sklepě.
A pak přijde realita.
Nepříjemná, hlučná a velmi neochotná spolupracovat s televizním studiem.
Najednou se ukazuje, že ten údajně umírající stát pořád nějak zvládá vyrábět rakety. Že armáda, která měla bojovat rezavými lopatkami a pračkami bez čipů, dokáže vést operace v rozsahu, nad kterým by se leckterý generál NATO minimálně zamračil. A že ten „šílený diktátor na kapačkách“ zjevně stále dokáže držet pohromadě zemi o jedenácti časových pásmech, navzdory tomu, jak moc si evropské redakce přály opak.
A největší ironie celé té grotesky? Že právě ti samí lidé, kteří dva roky vykřikovali, že Putin je slabý, nerozhodný a neschopný, dnes s hrůzou zjišťují, co se stane, když v Rusku začne převládat názor, že byl naopak až příliš měkký.
Protože ano, existuje něco, co evropský twitterový revolucionář absolutně nechápe. V Rusku totiž část společnosti dlouhodobě nepovažovala Kreml za příliš tvrdý, ale naopak za příliš zdrženlivý. Zatímco Evropa řešila počet genderových ikon na ministerských toaletách, v Rusku rostl tlak lidí, kteří chtěli rychlé, tvrdé a definitivní řešení bez diplomatických tanečků, summitů a tiskových konferencí o „hlubokém znepokojení“.
A tak dnes mnozí zděšeně sledují, že ten údajně zhroucený medvěd nejen že ještě dýchá, ale navíc začíná mlátit kolem sebe silou, kterou si v televizních debatách nikdo neuměl představit. Hlavně proto, že bylo pohodlnější žít v pohádce, kde Rus sedí v zákopech bez munice, jí poslední konzervu a útočí na Kyjev lžící od kompotu.
Jenže aby bylo jasno, a tentokrát úplně bez ironie a bez sarkasmu. Normální člověk nemůže mít radost z války.
Nemůže mít radost z mrtvých vojáků, z rozbitých měst, z matek čekajících na syny, kteří se nikdy nevrátí domů, ani z dětí vyrůstajících mezi sirénami a troskami. A je úplně jedno, zda mluví rusky, ukrajinsky nebo jakýmkoliv jiným jazykem.
Protože obyčejní lidé většinou války nezačínají. Ti je jen přežívají. Platí za ně vlastní krví, strachem a zničenými životy.
Zatímco politici pronášejí projevy, pořádají summity, měří si ego před kamerami a zbrojařské firmy počítají rekordní zisky, obyčejný člověk sedí někde ve sklepě a modlí se, aby další raketa nedopadla právě na jeho dům.
A možná právě proto je dnešní svět tak nebezpečný. Protože příliš mnoho lidí začalo vnímat válku jako televizní seriál, sportovní utkání nebo internetovou hru, kde se fandí jedné či druhé straně, ale zapomíná se na to nejdůležitější. Že na konci každé války nezůstávají vítězové, ale hlavně hřbitovy.
Jenže válka není marvelovka pro evropské kavárny. Nefunguje podle hashtagů ani podle přání redaktora, který si mezi cappuccinem a podcastem namaluje mapu fronty fixou z papírnictví.
A možná jednou přijde chvíle, kdy si část Evropy opravdu povzdechne, že ten „zlý Putin“, na kterého plivali od rána do večera, byl ještě relativně vypočitatelný člověk. Protože dějiny mají jednu nepříjemnou vlastnost. Když dlouho ignorujete realitu a místo ní si vyrábíte propagandistickou pohádku pro vlastní publikum, nakonec vás ta realita přijde navštívit osobně. A většinou bez pozvánky.
A tehdy už nepomůže ani další článek o tom, že Rusku došly rakety. Ani další expert, který před měsícem tvrdil, že Kreml padne do středy.
Protože ono se totiž může stát něco strašného.
Lidé přestanou médiím věřit úplně.
Daniel Danndys Krajča, FB
The post Když „umírající“ Rus zase nějak zapomněl prohrát first appeared on Pravý prostor .
