LIBOR ČÍHAL
Když v roce 404 před Kristem spartský generál Lysandros zvažoval, co s poraženými Aténami, i když většina řeckých polis požadovala jejich zničení, delfský orákul pronesl výrok, který generál respektoval. „Atény jsou orlem v mraku času.“ Historie vděčí tomuto generálovi, že nejúžasnější evropské město Atény existuje až dodneška. Orlem v mraku kapitalistické epochy je bezesporu Anglie, žádný generál ji však nemůže zachránit, protože se zničí sama. Generál Lysandros si uvědomoval jedinečnost města, které podobně jako v moderní době Anglie kromě úžasných kvalit, vynikalo i nezměrnou perfiditou a podlostí i ke spojencům. Na Anglii je pozoruhodná krutost její elity k vlastnímu lidu, ať šlo o konzervativní nebo labouristickou elitu. Vyznačovala se největší možnou krutostí, která se obvykle projevuje pouze k úhlavním nepřátelům: likvidace vlastního lidu a jeho nahrazení někým jiným. Jejich důvody jsou absolutně nezajímavé. Získat aténské občanství nebylo téměř možné, co znamenalo být Atéňanem a proč mělo význam město neotevřít všem, kteří měli zájem, vidíme i po tisíciletích. Poddaným perského krále se mohl stát každý, kdo na to měl chuť. Všichni tam byli otroci. V Aténách rozhodoval lid a jím nominovaní elitní jedinci, mezi lidem a vládou nestál žádný prostředník typu politických partají. Partajní prostředníci mezi lidem a politickou mocí nejsou moc povedeným nástrojem anglické demokracie, politická moc v aténském vzoru byla pouhou výkonnou technickou rukou lidové vůle. V anglickém případě prostředník mezi politickou mocí a lidem má absolutní prioritu před lidem i politickou mocí. Diktuje společenské normy od ideologie až po školní systém do té míry, že se můžeme domnívat, že jde o pouhou hru na demokracii.
V administrativních volbách 7. května se lid rozhodl skoncovat s tradičním bipartismem a nasměrovat politický systém jinam. Lid se vzbouřil proti úpadku institucí, proti pokračující masové imigraci neintegrovatelných, proti kriminalitě těch, kteří chtějí vládnout v cizím domě, proti policejnímu dozoru státu, který přestal uznávat svobodu projevu a dokonce i myšlení. Ve volbách bylo voleno 5 000 poslanců, strana pravicových populistů Nigela Farage Reform Party volby doslovně převálcovala, počet mandátů v místních parlamentech zvedla ze 2 na 1444. Labouristé 1406 míst ztratili, konzervativci ztratili 557 míst a museli se spokojit se 773 mandáty. Muslimské strany si přišly na 550 poslanců. Reform Party se přes noc stala první politickou silou země. Možná je už příliš pozdě na záchranu Británie z dekadence, wokismu a zastavení balkanizace země, ale v každém případě lid obdivuhodným způsobem reagoval.
Lidu přestala stačit hra na demokracii a hlavní tradiční prostředníky v této hře labouristy a konzervativce jednoduše odvolal, a jak se dalo očekávat vlna lidové nevole otřásla i vládou ministerského předsedy Starmera. Opticky byly volby volbami na ostrově, kde jsou všichni cizinců. Do 58 městských rad se dostalo 572 kandidátů, kteří se dají považovat za muslimské dogmatiky. Jejich předvolební rétorika už nic neskrývala: Muslim Vote nebo Vote Palestine.
Volby potvrdily politický islám přímo v srdci britské demokracie. V Birminghamu získala Reform Party sice relativní většinu 25 mandátů, ale absolutní většinu bude mít muslimsko-zelená aliance. V Tower Hamlets v Londýně muslimské, čistě mužské hnutí dostalo 33 křesel z 55. Podobně v sousední čtvrti Newham získali bengálští muslimové většinu v městské radě. Předvolební kampaně se v řadě míst vedly v jiných jazycích než v angličtině. Etničtí Britové vidí doslovně záchranu v Reformní straně Farage, která je velkým vítězem místních voleb.
Když Britové Starmera před dvěma lety zvolili, měl zachránit Británii, ale rychle se ukázalo, že nemá na to, aby sjednotil národ, který už vlastně ani neexistuje. Je dnes nejnenáviděnějším ministerským předsedou, kterého kdy Británie měla. Starmer je projevem přežité imperiální byrokracie, která se snaží potlačit etnické povstání za hranicemi muslimy okupovaných velkých měst. Bašta britské demokracie se redukovala na ministát Westminster. Konzervativci přenechali obytné oblasti reformistům a labouristé přestali být národní stranou a stali se odborovou organizací státních úředníků, právníků a zaměstnanců think-tanků se sídlem v Londýně. Logika stranického dělení se shoduje s logikou státního rozpadu. Pokud by se konaly parlamentní volby, dojde ke krachu stávajícího politického systému. Aris Roussinos píše v Unherd, že mu situace připomíná karikaturu z počátku devadesátých let v Jugoslávii, muž sleduje zprávy v televizi a vidí, že právě střechu jeho domu projela raketa. Člověk je statický a nemá už sílu čelit katastrofě nesené rychlou raketou. Taková je dnešní britská situace, všichni čekají, jak to dopadne, nikdo už od televize nevstane.
Článek Obdivuhodná lidová reakce se nejdříve objevil na .
