MAREK ŘEZANKA
Pro směřování České republiky bude mimo jiné důležité i to, jakou hlavu státu bude mít v čele , a to navzdory skutečnosti, že zatím nejsme státem prezidentským.
Prezidentova zahraničí politika
Nynější prezident republiky, Petr Pavel, se rád odvolává na Ústavu České republiky. Domáhá se svého údajného práva účastnit se summitu NATO v Ankaře. Mainstreamová média v této souvislosti začala zmiňovat kompetenční žalobu.
Jak u nich ale bývá zvykem, opomněla to zásadní. Prezident republiky u nás nemá právo na svou zahraničí politiku.
Tu může praktikovat pouze v souladu s vládou, jež za ní nese zodpovědnost.
Lze konstatovat, že zahraničně politická koncepce Petra Pavla je v naprostém rozporu s koncepcí vlády Andreje Babiše:
1) Petr Pavel se setkal v roce 2025 s dalajlámou, načež s jeho osobou Čína přerušila veškeré styky. Již v roce 2023 přitom Pavel popudil čínské představitele svým telefonátem tchajwanské prezidentce. Současná vláda usiluje o posílení vztahů s Čínou, zejména v oblasti obchodu. Pozice Petra Pavla její snahy enormně poškozuje.
2) Jako zásadní problém je třeba vnímat aktivistický postoj Petra Pavla k eurofederaci a jeho podporu Spojených států evropských. Před podobným vývojem stávající vláda varuje, a staví se proti němu. Nestojí o centralizovaný superstát, který bude jednotlivým zemím diktovat. Nestojí o politiku Green Dealu a podporu masové imigrace. Nestojí o militarizaci společnosti a přechod automobilového průmyslu na vojenský. S tím má Evropa již od dob Adolfa Hitlera zkušenosti vyloženě neblahé.
3) Sudetendeutsche Landsmannschaft je zájmovým spolkem, jenž do jisté míry navazuje na odkaz Konrada Henleina (Sudetendeutsche Heimatfront, později Sudetendeutsche Partie). Zpochybňuje mezinárodní dohodu o vysídlení tzv. sudetských Němců, z nichž se valná většina podílela na zničení Československa. Tato dohoda měla charakter preventivní, aby předešla podobně tragickým scénářům jako v roce 1939. Usmíření a odpuštění není možné v atmosféře, kdy jsou zamlčovány příčiny určitého jevu, a naopak zveličovány jeho následky. Sudetoněmecký spolek dodnes nepřijal zodpovědnost za své předky, kteří se podíleli na rozbití Československa. Požadují, aby vysídlení viníků bylo označeno za křivdu. Jenže této údajné křivdě předcházely několikaleté bezprecedentní brutální zločiny, které pouze na našem území poznamenaly statisíce a miliony životů.
Proto by se k tomuto spolku neměl český prezident hlásit. Ten tak ovšem činí, opět v příkrém rozporu s Babišovou vládou.
Ve vlastních řadách
Problémem vlády Andreje Babiše je, že není schopna vygenerovat osobu, která by se vůči Petrovi Pavlovi ve výše uvedených bodech vymezila, a nabídla se tak jako alternativa do dalších prezidentských voleb.
Zřejmě se tak děje proto, a o to je onen problém závažnější, že v těchto tématech nejsou jednotny ani koaliční strany, a značné názorové rozdělení panuje v táborech voličů těchto stran.
Vláda sice oficiálně odmítá provokaci v podobě účasti Landsmannschaftu v Brně, ale její ministr školství tuto akci podporuje. Tentýž ministr školství nemá problém s indoktrinační koncepcí 2030+. Naopak jí hájí a chlubí se jí.
Indoktrinační ji nazývám proto, že požaduje redukci faktické výuky na úkor nově zaváděné výuky ideologické. Děti jsou údajně zahlceny množstvím informací, zato jim je ale potřeba vštěpit do hlav, jaké mají zastávat postoje ke konkrétním tématům. A čím méně informací k tomu budou mít k dispozici, tím z hlediska ideologů lépe.
Stejně tak není Babišova vláda schopna svým voličům vysvětlit, že není možné na jedné straně zvyšovat náklady na zbrojení, a na té druhé chtít funkční sociální systém či zdravotnictví dostupné pro všechny občany.
Voliči současné opozice jsou víceméně jednotní. Ti zvyšovat výdaje na zbrojení požadují sborově. Voliči ANO i Motoristů jsou v tomto podle různých průzkumů názorově rozpolcení, což je chyba vlády. Ta s nimi nedebatuje.
Nevysvětluje jim, co jednotlivé kroky znamenají. Nepředkládá jasnou vizi, kam hodlá dojít, a po jaké cestě. Jakoby se za své kroky styděla či jim nevěřila.
Když není vůle
Není problém najít osobnosti, které se v případě výše zmíněných témat proti Petrovi Pavlovi vymezují, a nabízejí alternativu. Jde například o Petra Druláka, Ilonu Švihlíkovou (Tu Andrej Babiš zapřel jako Petr, nikoli Pavel, Krista), Miroslava Ševčíka či Jana Zahradila.
Problém je, že současná vláda tyto osobnosti neoslovuje jako možné prezidentské kandidáty, a že témata, jež by měla být jejími vlajkovými loďmi, rozmělňuje a bagatelizuje.
Největším nepřítelem kabinetu Andreje Babiše není opozice, ale je jím právě tento kabinet sám. Svým voličům totiž neukazuje směr. Možná proto, že ho sám nenachází, což je ovšem velmi špatná zpráva pro celou naši společnost.
Bez vzdělanosti není obrození
Osobně se domnívám, a ve svých statích to opakuji, že je třeba začít u vzdělávacího systému. Jedině lidé znalí historických faktů sebou nenechají manipulovat a nedají se zneužít například k přepisování výsledků druhé světové války. Jenže v takovém případě nemůže stát v čele resortu školství Robert Plaga.
Zkouška za dveřmi
Blíží se senátní volby, které jasně ukážou, zda současné vládní strany potlačí svá ega, a postaví společné kandidáty.
Čímž se rovněž zjistí, jak to vládní strany myslí vážně se svým odporem k politice Green Dealu a k emisním povolenkám, k nekontrolované imigraci, k likvidační politice zvyšování nákladů na zbrojení a k eurofederalizaci (v níž se drží ústa i krok) jako takové. A jestli naše společnost o nějakého vyzyvatele Petra Pavla v soupeření o Hrad vůbec stojí.
LITTERATE.CZ
Článek Je zde vůbec zájem nahradit Petra Pavla? se nejdříve objevil na .
