KORONAPREVRAT
Nemusí nám být zrovna do smíchu, ale zvládat absurdity dnešní doby s vážnou tváří prostě nelze. Než se snažit pochopit fungování tohoto světa s jeho ujetými principy a potrhlými zákonitostmi, je někdy lepší se tomu všemu vysmát. Co jiného zbývá, chcete-li přežít v duševním zdraví? Možná jste již narazili na web Degener , který náš planetární blázinec se všemi trapnostmi a naschvály pravidelně glosuje. Původním záměrem autora byl zřejmě čistě satirický magazín, ovšem svému poslání se každým dalším článkem zpronevěřuje. Důvodem je fakt, že svět čím dál více připomíná cosi mezi lágrem a cvokhausem, kde nikdy nevíte, co je vtip a co myšleno vážně. Pokud chcete věrně popsat realitu, podobným svízelům se nevyhnete.
„Jak dlouho ještě bude realita šílenější než satira?“, ptá se autor v jednom článku a sedí to jak prdel na hrnec. Jakmile se začtete do zdejších příspěvků, budou vám nejprve připadat jako milá humorná nadsázka, ale vzápětí vás smích přejde, když si uvědomíte, že přesně v tomhle tady žijeme. Rozdíl se někdy stírá do takové míry, že nevíte, zda čtete satirický článek, nebo úřední dokument. Mám silné podezření, že příspěvky na Degeneru citují z oficiálních příruček pro řízení státu a ovládání obyvatelstva. Pokud jej čtou někteří vlivní lidé či politici, mohou se vyděsit, odkud tento materiál unikl.
Příkladem je článek o fungování našich úřadů a principu „fluktuace“ zdejších pracovních sil. Obětí procedur „zeštíhlování“ bývají pravidelně poctiví zaměstnanci bez správných kontaktů; ti spříznění a dosazení shora si svá místa pochopitelně vždy udrží i přes řeči o nevyhnutelné redukci byrokratického aparátu. Jaký humbuk se kolem toho dělá navenek, rozebírá článek téměř bod po bodu. Pro politické začátečníky lze případně využít celou škálu dostupných výmluv , proč se něco zase nepodařilo.
I ten, kdo nesnáší teorie spiknutí, může být překvapen, že sám je členem jistého tajného spikleneckého klubu , a to plátců státního dluhu. Takový nevěřící Tomáš si určitě vybaví, kolikrát za život se už vyděsil, že jemu a jeho rodině vyhrožuje mafie, aby následně zjistil, že to je ve skutečnosti Finanční úřad. Anebo obyčejný exekutor . Každý si v tu chvíli vydechne úlevou, že žije ve svobodném světě s rovnými podmínkami pro všechny .
Dnešní doba je velmi dynamická a každou chvíli přináší nějaké změny. Musíte být neustále ve střehu, abyste se nedostali do problémů. Nové normy hlásají zákaz propagace všemožných symbolů, o nichž ani netušíte, že je máte doma v šuplíku. Kdyby je u vás objevil někdo z Ministerstva pro přepisování historie, musíte se tvářit, že vůbec nejsou vaše a musel vám je do bytu nastrčit nějaký třídní nepřítel. Podezření z náklonnosti k totalitním režimům na vás zůstane i tak. Svůj hřích můžete odčinit pravidelným vyvěšováním vlajek našich nových přátel na věčné časy. Ale tentokrát těch správných, modrožlutých, sakra!
Absence hodnot a charakterová pružnost nové (de)generace jsou témata, jimž věnuje Degener velkou pozornost, i když článek srovnávající mládež před lety a dnes může někomu připadat jako příliš zobecňující (protipóly zmiňovaných lidských povah a existencí bychom našli tehdy i dnes).
Ovšem příspěvek Láska a vztahy přes API tak dokonale vystihl mé sousedy, až mám obavu, aby autora nežalovali za průlom do soukromí. Celé dny i víkendy prosedí doma a buď sjíždějí sociální sítě nebo chlastají a spí. Ven vychází v průměru jednou za dva dny nakoupit takzvané základní potraviny ( =chlast a cigarety ), o čemž je zpraven celý barák, neboť jejich odchod pravidelně provází kravál a několikeré třísknutí dveří. Po příchodu z „nákupu“ opět vší silou na pětkrát zabouchnou dveře a na několik hodin je podezřelé ticho. Jakmile se proberou z kocoviny, celodenního scrollování po síti a nakupování na e-shopech, začnou po sobě řvát. On ji oslovuje „Kundo, vypadni“ , ona mu na oplátku říká „Ty hovado“ (kdo bydlí v paneláku, může potvrdit, jak dobře jsou slyšet zvuky z vedlejších bytů, zvlášť když někdo řve při otevřeném okně.). Před okolím se přitom tváří jako dvě hrdličky a profily na sociálních sítích mají plné fotek z dovolenkových resortů, kde nikdy nebyli.
Když o mých sousedech píše i Degener, asi to nebude náhoda. Zřejmě půjde o široce preferovaný životní styl. Je skoro příznačné, že tak přesný popis chování digitální generace můžeme vyčíst ze satirického webu. Jistě, v historii to není poprvé, kdy humor reflektuje realitu daleko pravdivěji než oficiální propaganda. Vlastně mě ani neudivuje, že mimo nepatrné části sociologů se tím ve „veřejném prostoru“ zabývá málokdo. Podívejte se třeba, kolik falše a přetvářky je v literární i filmové tvorbě. Nerozumím oblibě stupidních „románů ze života“ spisovatelů typu Hartla nebo nekonečných televizních seriálů „o vztazích“ se zcela nepravděpodobnými příběhy a dialogy vařenými z vody. Je z nich na hony cítit, jakými zoufale šedými, nudnými a bezstarostnými životy ve zlatých klecích žijí jejich autoři a autorky. U autentických scén ze skutečného života nehrozí nuda a pocit trapnosti ani vteřinu.
Možná jsem udělal chybu a místo zpravodajsko-publicistického magazínu jsem si měl založit satirický web. Kdybych to tedy uměl tak dobře jako Láďa z Degeneru. S humorem jde opravdu všechno snáz. K čemu zdlouhavé analýzy, když stačí jen strohý popis každodenních trapností, a lidi se řežou smíchy. Představte si třeba, že jste mainstreamový novinář a máte napsat seriózní článek o tom, jak génius Bill Gates, který chce vyléčit lidstvo svými vakcínami, nakazil vlastní manželku pohlavní chorobou. Nemyslitelné. Udělejte si z toho srandu, čtenáři se zasmějí a jednomu ze sta to dojde – a uvědomí si, že tady něco nehraje. A možná se začne probírat z letargie. Svět viděný přes satiru se zdá jako účinnější způsob, jak lidi probouzet.
Dokud si můžeme dělat srandu, je to ještě dobré. Vždyť víte, k čemu to tady všechno spěje .
Článek Jak dlouho ještě bude realita šílenější než satira? se nejdříve objevil na .
