MAREK DOBEŠ
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Zaútočila Ruská federace na Ukrajinu, protože po zkušenostech s věrolomností Německa z druhé světové války nemohla jinak? Komu bylo na Západě jasné, že se svět v roce 2014, když ruští zelení mužíci beztrestně ovládli Krym, nenávratně změnil? A má český občan právo svobodně hledat odpovědi na tyto otázky, projeví-li zájem o necenzurované informace, dokud ještě jeho země není přímým účastníkem konfliktu?
Digitální mlha informační války
Aneb Den vítězství jako zrcadlo referování o agresi vůči Ukrajině, dodejme. Protože válka se v jednadvacátém století neodehrává pouze v zákopech. V širším rozměru zuří i na bojištích informačních sítí, kde se bojuje o mysli diváků, čtenářů a uživatelů sociálních sítí. Nebo se prostě jen zastrašují ti s odlišným náhledem. V dnešní digitální éře se mlha války nezhmotňuje pouze jako kouř z dělostřeleckých salv, ale také jako zubatá hradba zcela protichůdných narativů.
Oslavy Dne vítězství v Moskvě, které tu proběhly o den později než ve zbytku světa, tedy díky časovému posunu 9. května, se staly ideální případovou studií této dvojí „reality“. Zatímco jedna strana vidí dlouhodobým konfliktem oslabeného diktátora třesoucího se před trestem dronového útoku, druhá spatřuje v pozadí složité geopolitické šachy s hráči z nejvyšších míst, v nichž jsou tahy figurami determinovány hrozbou totální eskalace.
Sledovat zpravodajství o letošní moskevské vojenské přehlídce k jednaosmdesátému výročí německé kapitulace, kterou Rusové slaví porážku jednoho totalitního světonázoru, nacismu, tím komunistickým, znamenalo vstoupit do dvou paralelních vesmírů. Oficiální v Evropě převažující interpretaci události shrnul v zjednodušené podobě citát, uvedený stanicí Prima TV s titulkem „Zkrocený Putin: Bál se dronů a ani nehrozil Evropě“.
Novodobý „vožď“ Vladimír Putin byl vykreslen jako vlastní válkou oslabený lídr v politické defenzivě. Z tohoto pohledu byla absence masivních přeletů letectva a skromnější počet pozemní techniky interpretována jako projev slabosti, strachu z ukrajinských protiúderů a vyčerpání ruských zdrojů. Tento obraz „zkroceného“ medvěda má za cíl uklidnit domácí publikum a potvrdit správnost nastoupené cesty vojenské podpory Ukrajině. Pracuje s opakujícím se motivem „za pět minut dvanáct“ do zhroucení vojensko-průmyslového komplexu Ruské federace.
V jakési travestii na Gorbačovův zesláblý Sovětský svaz je nám slibováno zhroucení obra na hliněných nohách. Ten měl podle médií hlavního proudu po čtyřech letech a dvou měsících od zahájení „Speciální vojenské operace“, přeložme si do češtiny jako „zahájení útočné opotřebovací války“, padnout už několikrát. Nestalo se. Aniž by to zabránilo držet linii o dvou protichůdných tezích – současné Rusko je natolik slabé, že nedokáže dosahovat svých vojenských cílů vs. hrozí nám opět jeho tanky na Václavském náměstí. Obě tvrzení jsou navíc podávána s autoritativním nátiskem jako cosi v dobré společnosti zcela nezpochybnitelného. Diskuze nežádoucí.
Nezávislé zcela protichůdné signály
Jen o několik hodin dříve před Primou byl na jiné platformě, kanálech analytického centra The Duran, kde vysílá pravoslavný Řek žijící v Londýně, právník se vzděláním na úrovi Mgr. z athénské politické dynastie Alexandr Mercouris odvyprávěl zcela odlišný příběh. Podle něj nešlo o Putinův strach či zdrženlivost, ale jednoznačné propagační vítězství, kterým dosáhl nového statu quo díky drsné mocenské diplomacii spuštěné v zákulisí.
Podle těchto informací měla Ukrajina v plánu zaútočit na přehlídku, přičemž její vedení dokonce přímo varovalo zahraniční státníky, jakým byl například slovenský premiér Robert Fico, že nemají Rudé náměstí navštěvovat, protože jim tam hrozí nespecifikovaný úder. Jenže Rusové vynesli vyšší kartu. Patrně s figurou Orešnik. Šlo údajně dokonce o přímou hrozbu Ruska, která byla komunikována přes Washington. Jisté je, že Kreml pohrozil odvetným úderem, pravděpodobně právě některým z nových raketových systémů, které Rusové vyvinuli, a to přímo na centrum Kyjeva. Byl ho údajně připraven drtivě zasáhnout v odplatě za jakékoliv narušení ceremoniálu.
O den později tento výklad ve svém projevu potvrdil sám velký „vožď, gasudar Putler“. Nemusíme spekulovat, zda by takový v moderní evropské historii bezprecedentní útok nevrátil Ukrajincům pozornost světa, kterou si od něj pro jeho sliby pomoci zaslouží. Cena by sice byla vysoká, ale vlna podpory opadá měsíc po měsíci a tento otřes by jistě zvedl tsunami zájmu pomoci. K žádnému střetu však nedošlo. Do hry vstoupili Američané…
Zářivě „císařský“ Donald Trump opět zaujal mediální pozici mírotvorce. Přišel s vizí třídenního přerušení bojů a výměnou zajatců. Jeho tvrzení, že právě on „vymyslel“ příměří na dobu oslav a přinutil obě strany k jeho dodržení, vnáší do rovnice prvek amerického pragmatismu i schopnosti přerámovat událost novým příběhem. Netřeba říkat, že je v přímém rozporu s ideologickým bojem po boku jedné ze stran, jejž prezentuje Brusel a Evropská unie. Mnohem problematičtější než rozdílný pohled je však pasivita Evropanů, kteří slibují, ale neplní. Například nějaká forma vstupu Ukrajiny do EU mohla být realizována už v prvním roce války.
Otázka „čí je toto dílčí vítězství“, zda USA nebo pohrobků SSSR, kteří válkou paradoxně opět získali pozici supervelmoci, tak zůstává nezodpovězena, protože každá strana si nárokuje vlastní verzi pravdy. Podle Mercourise však jednoznačně prohrála Ukrajina, protože klid zbraní, určený na data 9. – 11. květen, se přesně kryje s potřebami protistrany.
Informační bubliny a kult „zázračných zbraní“
Tento rozkol v informování není ničím novým. Celý konflikt je od svého počátku provázen fenoménem, který bychom mohli nazvat pohádkový souboj dobra a zla. A rozdělit ho do několika kapitol. Jednou z nich jsou tzv. kořeny konfliktu, které jako mantru opakuje Kreml, aby ospravedlnil svou agresi. K těm se někdy vrátíme.
Zde jen prohlásím, že už v roce 2014 jsem stál na Letišti Václava Havla, kde jsem se zhruba počínaje 6. březnem 2015 pravidelně připojoval k marnému čekání jasnozřivého česko-nizozemského aktivisty Otakara van Gemunda, abychom společně poukázali na nedostatečný zájem vedoucích politiků Česka i světa o zemi stiženou atakem mnohonásobně většího souseda.
Mé motivace byly čistě vlastenecké. Jako občan státu, který zažil podobný útok v roce 1938, jsem se alespoň takto snažil pozvednout hlas. Dokonce i za tu cenu, že budu spolupracovat a propagovat natolik světonázorově odlišné aktivisty, jako jsou van Gemund či Tomasz Peszinski. Prostě proto, že nemohu než bezvýhradně podporovat slabšího, který byl napaden.
Svět samozřejmě úsilí naší malé skupinky ignoroval. Přesto je obdivuhodné, že ve své aktivitě ani po dlouhých čtyřech letech neustali. Podobně jako například český filantrop a podnikatel Ing. Kvido Štěpánek, který neúnavně vysílá na Ukrajinu jeden konvoj s humanitární pomocí za druhým a kterému jsem měl tu čest dokument, věnovaný cestě toho prvního z 8. ledna 2015, sponzorsky pro změnu nechat sestříhat.
Tichý zábor Krymu jako velký třesk
Abychom pochopili dnešní rozpolcenost vnímání, podívejme se na skutečný bod nula. Oficiální západní narativ začíná únorovým ránem roku 2022, kdy ruské ozbrojené síly překročily hranice. Avšak pro zastánce geopolitického realismu nebo pro ty, kteří prostě jen světová nevidí černobíle prizmatem Teorií X, začal konflikt mnohem dříve.
Rok 2014 byl okamžikem, kdy se tektonické desky hlasitě pohnuly. Anexe Krymu „zelenými mužíčky“ proběhla téměř bez výstřelu, což v Kremlu vyvolalo nebezpečnou iluzi, že ukrajinská státnost je pouhou kulisou, která se při silnějším nárazu zhroutí. Všemu předcházelo osm let zamrzlého konfliktu na Donbasu, lemovaného neúspěšnými dohodami Minsk I a Minsk II, což vytvořilo podhoubí pro explozi roku 2022.
Díky růstu síly Ruské federace by tato situace patrně nastala za každé konstelace, ale vojensko-politicko-taktické úspěchy Finska před druhou světovou válkou ukazují, že různé cesty existují. Například rozhodný odpor následovaný vyhlášením neutrality. Kyjev zvolil cestu čistého odporu a příprav na střetnutí s kvazi bratrským národem, protože patrně cítil sílu imperialistického Rašismu, který předvedl Kreml už za války v Čečně.
Patrně také proto začala Ukrajina v tomto mezidobí s pomocí NATO budovat moderní armádu, Evropa nabídla vstup do EU a Moskva se už jen utvrzovala v pocitu obklíčení. Začátek ostré fáze války 24. února 2022 tak nebyl bleskem z čistého nebe, ale logickým vyústěním neschopnosti, neochoty a v nejhorším možném případě možná dokonce nemožnosti pro jednotlivé velké hráče najít v Evropě nový bezpečnostní řád.
Západní zázračné zbraně a paradigma Orešnik
Další informační bublinu bychom mohli nazvat „esperanza technologica“. Jde o předstíraní naděje vkládané do „zázračných zbraní“. Od Javelinů přes letadla F16 Fighting Falcon až po tanky Leopard a systémy HIMARS. Pokaždé nám konzumentům zpráv bylo euforicky vykresleno, jak tato konkrétní technologie „změní pravidla hry“.
Skutečnost na frontě však ukazuje, že proti ruskému obrovi, který sází na brutální opotřebovávací taktiku a masivní dělostřelectvo, žádná zázračná zbraň zlomovou roli sehrát prostě nemůže. Ruský přístup k válce, který někteří popisují jako vědecký, počítá s dlouhodobými cíli, jejich dosahování přizpůsobením celé výrobní základny a promyšleným silovým tlakem, který nehledí na lidské životy ani ztráty techniky.
Vraťme se k oslavám Dne vítězství a zmiňovanému systému Orešnik. Tato nová ruská balistická raketa středního doletu, schopná nést více samostatně manévrovatelných hlavic, se stala symbolem nové fáze konfliktu, fáze „vzkazů přes hranice“. Když analytici, jako Mercouris, mluví o hrozbě úderu na vládní čtvrť v Kyjevě, poukazují na konec éry, kdy byly útoky na strategická centra „tabu“.
Orešnik není jen zbraň; je to psychologický nástroj. Pokud je pravdou, že Washington zasáhl a „domluvil“ Kyjevu zdrženlivost během moskevské přehlídky, znamená to, že i v době nejhlubší nenávisti fungují kanály krizové komunikace. To však vyvolává nepříjemnou otázku pro české občany. Jsou nám tyto zákulisní dohody zamlčovány, aby nebyl narušen obraz neochvějné jednoty a vítězného tažení?
A ještě další otázky se nabízejí. Není lepší žít v jednom společném narativu, i kdyby nebyl tak úplně pravdivý? A co když se mocným vymkne situace z kontroly a konflikt se přelije do nečekaného vyústění? Nemá český občan právo vlastní reálné analýzy? Všichni máme ještě v paměti, jaký že byl před okupací naší vlasti nacistickým Německem promyšlený plán Hradu. Aeroplán. Prezident Edvard Beneš odletěl do Londýna a národ ponechal v chaosu.
Bohužel pro nás i pro Ukrajinu současná říše zla na jejích hranicích disponuje násobky stavů obránců a stále navyšuje počty vycvičených mužů ve zbrani, zatímco ti nejschopnější, vlastenecky motivovaní vojáci, vyslaní Kyjevem, už padli. Vím to z osobní zkušenosti, loni jsem měl možnost v rámci osobní nezištné podpory doprovázet jako kameraman influencera Jakuba Horáka na jeho nesmírně odvážné soukromé cestě do nitra této válkou sužované země, když Jakub vdově po jednom z nich, matce samoživitelce se čtyřmi školou povinnými dětmi, vezl finanční podporu z Čech.
Mlha, kterou neradno rozhánět
Oslavy Dne vítězství v roce 2026 v rámci této reflexe už nejsou oslavou porážky nacismu v roce 1945. Jsou bojištěm o to, kdo bude psát v našem koutě světa dějiny 21. století. Pokud se podíváme na „dvojí nebe“ nad Rudým náměstím, vidíme víc než jen letadla nebo drony. Vidíme rozpad globálního informačního prostoru. Vidíme snahu držet se neochvějně narativů spojeneckých tajných služeb a realitu vykládat pomocí nejrůznějších Teorií X.
Čech, který uprostřed informační mlhy války právě stojí, se musí ptát : Mám se vydat do neznáma, nebo přešlapovat na místě a čekat, až silnější geopoliticky rozhodne za naši republiku? A pokud jsou informace cenzurovány pro mé vlastní dobro, kdo a na jakém základě určuje, co je pro mě dobré? A nemýlí se tito demiurgové tak, jako se to již prokazatelně stalo například vyvezením technologického náskoku s globalizací do Číny, nebo v případě podvolení se Západu masmigraci?
Pokud je pravda první obětí války, pak jsme v tomto konfliktu všichni ztratili přehled už v roce 2014. Tato aktuální „Teorie X“ tak není konspirací, je to jen pokus o navigaci v mapě, kterou se nám někdo neustále snaží překreslit pod rukama. A tím někým jsou nejen naši spojenci, ale dokonce i vlastní veřejní intelektuálové a elity.
V současné době však bohužel platí, že kdokoli žádá o otevřené informace bez stranickosti, bude označen za spolupracovníka putlerovců. Směr úvah naznačený výše, typu hledání spouštěčů a příčin konfliktu, není dodnes žádoucí a nese riziko, že jeho promýšlení bude znamenat vytěsnění z veřejné diskuze. Dovolí si ho jen některá zavedená média, a také proto se k němu ještě někdy na platformě Krajské listy v Teorii X vrátím…
Nemožnost přípravy na nevyhnutelné?
Zásadním problémem není jen principiální otázka, zda jsme propagandou hlavního proudu klamáni, ale jaké v minulosti přinášelo jakékoli sebeobelhávání tragické praktické důsledky. Pokud dostáváte pouze filtrované zprávy o „zkroceném Putinovi“ a neustálých ruských porážkách, nemůžete si při nejlepší vůli vytvořit realistický scénář pro další život svůj a své rodiny.
A jak se má celý národní stát, jakým naštěstí ještě Česká republika i přes fakt, že každý desátý je tu dnes cizinec, připravit na geopolitický posun, ke kterému patrně dojde, když o něm nesmí vést diskuzi a pokud mu je neustále tvrzeno, že Rusko je na pokraji kolapsu, zatímco realita na hranicích s ním může být brzy zcela jiná? A co když se dokonce vítězným Rusům podaří najít ukrajinského Quislinga?
Bez pravdivých informací nemůže žádný z nás zaujmout funkční stanovisko. Nemůže se připravit na ekonomické dopady dlouhotrvajícího konfliktu ani na společenské změny, spojené s hrozbami, jakými jsou zcela reálná budoucí migrace z válkou rozbité a demoralizované Ukrajiny či potenciální přítomnost sílícího ruského vlivu v bezprostřední blízkosti naší země.
Existuje věčný rozpor mezi „poručnickým duchem dogmatickým“ a „samostatným rozumem“. Český pedagog Jan Voborník už v roce 1907 říkal: „Vlastně v osmnáctém a devatenáctém století nebylo jiného vážného zápasu nežli o svobodu myšlení…“ A my můžeme z vlastní zkušenosti dodat, že se nezměnilo nic. Dnešní mainstreamová média často plní roli onoho „poručnického ducha“, který nám říká, co si máme myslet, místo aby nám poskytla data k samostatnému úsudku.
Skutečným vítězem Dne vítězství se stala pro nás v Česku nejistota. Pro obyčejného Čecha je ale tento stav po čtyřech letech války v Evropě s extrémně silnou ukrajinskou diasporou již neudržitelný. Potřebujeme se vrátit k „samostatnému rozumu“ a vyžadovat informace, které nejsou jen psychologickou operací pro udržení morálky, ale věrným popisem reality. Jen tak můžeme čelit geopolitickým hrozbám a sestavit si jejich žebříček, od bezpečnosti hranic až po zachování národní identity.
Musíme po našich veřejných intelektuálech, elitách a politických stranách požadovat otevřenou všeobecnou diskuzi bez okřikování a ostrakizace. Bez fakty podložené pravdy, jakkoliv může být nepříjemná, jsme jen figurkami na šachovnici cizích zájmů, kde táhne někdo jiný, a naše budoucnost se pak skutečně může stát jen onou „prohranou bitvou“, ve které zůstaneme stát sami a opět nepřipraveni, jako tomu bylo ve zlomové roky 1938, 1948, 1968 a v letech 1988-1989. Rok 2028 se blíží…
Zdroje: Humanitární konvoj Suchý vrch na Ukrajinu ( ZDE ), The Duran – Alexander Mercouris: Russia Makes US Force Zelensky Accept 9 May Truce Putin Victory Coming; Russia Helps Iran Defeat US ( ZDE ), Krajské listy – Nezapomenutelní Marka Dobeše: Král aktivistů Tomasz Peszynski ( ZDE ), Jakub Horák ECC #00: Mise za holčičkami na Ukrajinu ( ZDE ), CNN Prima News: „Zkrocený“ Putin: Bál se dronů a ani nehrozil Evropě. Přehlídka v Moskvě zapadne, hodnotil Just ( ZDE )
Marek Dobeš
Článek Ukrajina a ruské oslavy Dne vítězství, dva paralelní vesmíry se nejdříve objevil na .
