PETR VLK
Že Evropa s e stává ekonomickým propadlištěm světa není žádná novinka. Že technicky a technologicky už zaostává téměř tragicky také ne. To všechno dávno víme a bylo již tisíckrát zkonstatováno. A ani by mne nenapadlo tomuto tématu věnovat další článek, kdybych nenarazil na ekonomických stránkách Figara na zajímavý text, který se věnuje počátkům, kdy se zrodil tento stav a především důvodům z nichž se zrodil. A já přiznávám, že po jeho přečtení mi rozhodně není dobře po těle, neboť problém má daleko starší datum narození, než mne kdy napadlo a ukazuje se, že ta ekonomická „rakovina“ představovala pevnou součást DNA Evropské unie, tentokráte vynechávám záměrně svoje obvyklé H, už v době, kdy Evropu ještě dělila železná opona!!!! Někteří na Západě už jistě tušili tenkrát, že je cosi a zřejmě i co špatně, ale jejich hlas nejspíš zanikl. Zanikl v oslavném ryku vítězů s pádem sovětského bloku, zanikl v naivitě nových Evropanů. Ale přečtěte si to sami
podle překladače
Anne de Guigné: „Technologické zaostávání Evropy se vrátilo na poválečnou úroveň.“
Během poválečného boomu Evropa dohnala zpoždění v produktivitě. V posledních čtyřiceti letech však zaostává kvůli neschopnosti zavádět společné průmyslové politiky.
„ Co jsi zdědil po svých otcích, získej to, abys to vlastnil. “ Tato záhadná Goetheho fráze na konci první části Fausta podnítila mnoho diskusí o složitosti dědictví. Vrhá také světlo na historii evropských vůdců v posledních desetiletích, kteří byli svědky rozpadu odkazu svých otců: rekonstrukce Evropy, která byla nejen prosperující a sociálně štědrá, ale také mocná. Technologické zaostávání, vysoké náklady na energie , fragmentace trhu, který měl být sjednocený, chronické nedostatečné investice… Draghiho zpráva, zveřejněná na podzim roku 2024 , rozsáhle zkoumala kořeny současného úpadku ve vztahu ke Spojeným státům a Číně a podrobně popsala několik pák pro znovuzískání kontroly, které se v praxi ukazují jako obtížně proveditelné.
V fascinující eseji o hnací síle růstu ekonom Antonin Berjot vzpomíná: Evropa kdysi stoupala po takovém svahu. Po druhé světové válce se rozdíl v produktivitě mezi starým kontinentem a Spojenými státy skutečně blížil současné úrovni. Během několika desetiletí však – díky rekonstrukci a masivním investicím – válkou zničený kontinent znovu získal svou konkurenční výhodu. Jeho inženýři se naučili napodobovat a poté dohánět americké inovace; regiony se soustředily na své silné stránky. Tomu napomohly ambiciózní národní průmyslové politiky s jejich důslednou podporou center základního výzkumu. V důsledku toho se ve všech zemích objevili šampioni v tomto odvětví, kteří pravidelně konkurovali americkým společnostem.
Liberalizace a sociální přístup k nezaměstnanosti
V 80. letech 20. století začala politika podpory dlouhodobých projektů prostřednictvím státních zakázek ztrácet na oblibě u vlád, které ji považovaly za nadměrné zasahování do ekonomiky. Evropa jednomyslně přijala politiku rušení omezení a podpory hospodářské soutěže, která daleko překonala standardy platné tehdy ve Spojených státech. Tento pohyb byl usnadněn „konstrukcí“ Evropské unie, která státům zakazovala dotovat potýkající se firmy, a to i ve strategických odvětvích.
„Tato nová doktrína jistě umožnila modernizaci podnikatelského prostředí a omezení nadměrné koncentrace výroby pozorované ve Spojených státech,“ píše Antonin Berjo. „Byla však doprovázena postupným opouštěním jakékoli strukturované průmyslové strategie.“
Navíc v té době vlády, zaskočené neustále rostoucí mírou nezaměstnanosti, zejména ve Francii, přijaly politiku rozšiřování státního systému sociálního zabezpečení. Tato bezprecedentní kombinace – sociální přístup k zaměstnanosti a decentralizace technologických a průmyslových otázek na trh – se ukázala jako nebezpečná. Zvraty v této politice přišly v nejhorší možnou chvíli. „Osmdesátá léta nebyla jen dobou ustupující strategické moci státu a prosazování primárního postavení trhu,“ pokračuje ekonom. „Znamenala také začátek nové průmyslové revoluce, poháněné rozvojem informačních a komunikačních technologií a poté digitální ekonomiky.“
Rozpoznat specializaci
Během tohoto období se Evropská unie pokoušela převzít odpovědnost za průmyslovou politiku, ale potýkala se s vývojem účinných programů slučitelných se zájmy všech členských států EU. Tyto obtíže jsou do značné míry umocněny skutečností, že taková politika vyžaduje uznání regionální specializace – tedy přijetí toho, že některé země se stanou centry technologických klastrů (jako Silicon Valley ve Spojených státech), zatímco jiné si udrží méně produktivní ekonomiky.
Bez společného rozpočtu, který by přerozděloval zdroje z úspěšných technologických regionů do těch zaostávajících, nelze tuto logiku specializace akceptovat. Důsledek: zdroje jsou plýtvány a jednotný trh se z velké části neuskutečnil. Motory prosperity „slavných třiceti let“ jsou rozbité a celý evropský model je ohrožen. Podle Bergeauda (který navazuje na Draghiho) je však obnovení této pozice zcela dosažitelné. Zvýšení viditelnosti vědeckého vzdělávání ve školách, adekvátní odměny za riziko, přesměrování úspor do startupů a průmyslu… Všechny tyto páky růstu v zemi schopné čelit své budoucnosti by měly být ústředním bodem debaty v nadcházejících prezidentských volbách.
*****
Takže ta rakovina, která přeměnila Evropskou unii na Evropskou uHnii je daleko staršího data, než bych čekal. Nakročilo se k ní už v průběhu osmdesátek, kdy si bruselští papaláši, zjevně trpící pocitem nedoceněnosti řekli, že k jejich zadku přilepená židle má smysl jen tehdy, když to z gruntu vezmou do rukou! A vzali! Stopli to, co fungovalo a začali se svými experimenty- malí místo velkých, lokální matadoři místo světových šampionů! A hlavně regulace a zase regulace.
Národním politikům to tak nějak vyhovovalo. Stříhání pásek a předávání metálů jim nikdo nesebral.
Ta rakovina by se nejspíš stala zjevnou ještě do konce milenia. Leč došlo k pádu železné opony a tehdejší unie dostala napít živé vody! V podobě obrovského a nenaplněného konzumního apetitu nových Evropanů, v jejich připravenosti pracovat za dumpingové ceny, v jejich ochotě jim za lacino předat své nejlepší podniky a celé sektory národního hospodářství a to včetně surovinových zdrojů.
Takže nemoc a její příznaky ustoupily. Jenže každá bonanza se vyčerpá. I tahle. Zejména, když onen naspeedovaný Brusel přišel s věcmi typu gender, LGBT, inkluze, aby to všechno později korunoval green dealem!!! Jehož ekonomicko likvidační potenciál je v lidských dějinách zcela nevídaný. Vše dorazila migrační tsunami a šafnutí, následně covid a nakonec válka na Ukrajině…… A máme hospodářsky rozvrácenou Evropu, kde studie typu Draghi koncí bez zájmu papalášstva z Bruselu někde v nejzastrčenějším archivu.
No future… Z tohohle fakt není úniku. Tohle si budeme muset odžít. Jakkoli autorka článku si zjevně myslí něco jiného. Nicméně má na to právo a její produkt stojí za převzetí a přečtení.
KOSA NOSTRA
Článek Technologické zaostávání Evropy se vrátilo na poválečnou úroveň se nejdříve objevil na .
