Už hodinu zírám na tuhle fotku. Dva snímky, jeden přes druhý. Nahoře město. Žádná metafora, žádný symbol, žádný datumový údaj v novinách… Ale skutečné město. Bílé budovy, na které dopadá středomořské světlo. Ulice uspořádané v trpělivé geometrii čtyř tisíc let nepřetržitého lidského osídlení. Balkony, na kterých někdo toho rána pověsil prádlo. Okna, za kterými někdo vařil kávu, nebo se hádal s teenagerem, nebo ležel v posteli o něco déle, než by měl. Město, což znamená zázrak, což znamená jedinečný a neopakovatelný výsledek stovky generací lidí, kteří se každý den rozhodovali pokračovat.
