D. D. KRAJČA
Ještě jednou se vrátím k tragédii ve Starobělsku. Ne proto, že bych chtěl rozdmýchávat nenávist, ale proto, že některé věci by člověk neměl přejít mlčením. Existují okamžiky, kdy politika, propaganda i všechny ideologické nálepky najednou ztratí význam a zůstane jen obyčejná lidská bolest. A právě takovým okamžikem je pohled na rozstřílenou studentskou kolej, pod jejíž troskami skončily životy mladých lidí, kteří ještě večer řešili zkoušky, lásky, budoucnost a obyčejné starosti svého věku.
Na fotografiích z místa nejsou zákopy ani vojáci. Jsou tam plyšové hračky, květiny, portréty usměvavých dívek a improvizovaný pietní kout pod zdí budovy, která se během několika minut proměnila v hořící past. Většina obětí zemřela ve spánku. Jiní se snažili v panice utéct z pokojů, které zachvátil oheň. Devatenáctiletá studentka pedagogiky Aňa Pogribničenko, která chtěla jednou pracovat s malými dětmi ve školce, podle svědectví uhořela během chaosu po útoku. Na jejím pohřbu zůstala rakev zavřená. Na víku ležel pouze velký bílý plyšový králík.
A právě v takových chvílích člověka děsí, jak strašně tenká je hranice mezi obyčejným životem a naprostou tragédií.
Ještě před několika týdny některé rodiny vybíraly šaty na svatbu. Dnes vybírají šaty do rakve. Jedna z dívek se měla za měsíc vdávat, doma už měla připravené bílé svatební šaty, místo svatebního dne ale přišel pohřeb, místo hudby zůstal jen pláč rodičů a fotografie pod rozbitými okny koleje.
A přesto kolem celé tragédie panuje podivné evropské ticho. Ticho, které bije do očí možná ještě víc než samotné trosky budovy. Když dopadne raketa na ukrajinské město, evropské televize přerušují vysílání, politici zveřejňují emotivní prohlášení a sociální sítě se zaplní vlajkami, hesly a nekonečnými výzvami k lidskosti. A je správné, že civilní oběti dostávají prostor a soucit, protože lidské utrpení nesmí být nikdy banalizováno.
Jenže právě v tom se dnes ukazuje hluboký morální problém současné Evropy. Soucit se totiž očividně dávkuje podle toho, komu patří mrtví. Pokud zahynou ruští nebo proruskí civilisté, nastává náhle opatrnost, mlčení a zvláštní mediální chlad. Najednou se nehovoří o lidských příbězích, ale o geopolitice. Najednou se nehledí na rodiče, kteří identifikují své děti podle náušnic a řetízků, ale na to, zda se tragédie politicky hodí do obrazu „správné“ války.
Právě tohle pokládám za něco nesmírně nebezpečného. Ne samotnou válku, ale postupnou ztrátu schopnosti cítit stejně silný soucit se všemi nevinnými oběťmi bez ohledu na jazyk, národnost nebo politickou mapu. Jakmile totiž začneme rozdělovat mrtvé děti na „naše“ a „jejich“, přestáváme být civilizací, která se poučila z minulosti, a stáváme se pouze společností, která si své pokrytectví oblékla do uhlazených diplomatických frází.
Velmi znepokojivá je i reakce části evropských elit. Zatímco v Lugansku visely černé vlajky a lidé nosili ke koleji květiny a plyšové medvědy, v Bruselu pokračovaly debaty o dalších sankcích, dalších balících pomoci a dalších formách eskalace. Jako by pod troskami neleželi studenti, ale jen nepříjemná statistika, která se mediálně nehodí připomínat. Některá západní média podle dostupných informací odmítla na místo přijet úplně, jiná celé tragédii věnovala jen minimální prostor. Člověk se pak neubrání otázce, zda by reakce byla stejně chladná i v případě, že by podobný útok zasáhl studentskou kolej někde v Kyjevě.
Ne, člověk nemusí podporovat Kreml ani souhlasit s ruskou politikou, aby dokázal říct jednoduchou a naprosto základní věc. Útok na spící studenty je zrůdnost. Stejně jako je zrůdností jakýkoli útok na civilisty kdekoliv na světě.
Bez dodatků, bez „ale“, bez snahy hledat omluvy v politických sympatiích.
Možná právě proto dnes tolik obyčejných lidí přestává věřit evropským médiím i politickým elitám. Ne proto, že by byli zaslepeni propagandou, ale proto, že stále ještě dokážou rozpoznat rozdíl mezi opravdovým lidským soucitem a selektivní morálkou. A fotografie plyšových hraček pod rozbombardovanou kolejí někdy vypovídají o pravdě mnohem silněji než stovky tiskových konferencí a naučených politických frází.
Daniel Danndys Krajča, FB
Článek Ještě jednou se vrátím k tragédii ve Starobělsku se nejdříve objevil na .
