KL/JAN KUMPERA
Prof. PhDr. Jan Kumpera, CSc., (* 2. 12. 1946, Plzeň) patří k nejpřednějším tvářím historické vědy na Plzeňsku, ale také v České republice. Je autorem řady knih i známým a oblíbeným veřejným a univerzitním přednašečem. V letošním roce oslaví své osmdesáté narozeniny. O jeho životě i historické vědě, vzpomínkách na normalizaci, studiu humanitních věd, ale třeba i pohledu na plánovaný sjezd sudetských Němců v Brně si řekneme více v následujícím interview.
Pane profesore, milý Honzo, co tě vlastně přivedlo až k zájmu o historii a jejímu studiu? Měl jsi nějaký vzor doma, nebo jsi byl v rodině se svým koníčkem osamocen?
Ve starém bytě v centru Plzně jsme měli obrovskou knihovnu po pradědečkovi – populárně historické knihy, ale také dobrodružné romány, Dumasova díla, a též velkou kolekci děl Julese Verna a Karla Maye. Knihomolem byl i jeho syn a můj dědeček Karel Kumpera, do roku 1948 ředitel Anglobanky v Plzni. Mí rodiče, oba nestraníci, stavitel Jaroslav a maminka lékárnice Jana, evangelička z dělnické sociálně demokratické rodiny Hocků z Doubravky, mne zase zasvětili do novější české literatury a divadla. Byli ctiteli V+W, od studentských let za protektorátu hráli v tzv. Kolektivu avantgardního divadla, od té doby se datovalo jejich přátelství s Miroslavem Horníčkem. U nás v Jagellonské ulici se odebíraly Literární noviny, a co má paměť sahá, poslouchal se „štvavý“ zahraniční rozhlas. Ten návyk jsem si udržel i později, kdy jsem sám posílal příspěvky do Svobodné Evropy (ještě je mám schované). Na tehdejší SVVŠ jsem se dostal v roce 1962 a jasná pak byla i má další volba: studium historie a anglistiky od roku 1965 na FFUK v Praze.
Jsi držitelem netypického příjmení Kumpera. A nechybí ti vehemence a temperament, které bych čekal víc u Romána než u Čecha. Tipuji-li španělské předky, mýlím se?
Také jsem si s touto romantickou představou pohrával, ale když jsem se pustil na stará kolena do genealogie, zjistil jsem, že jsem obyčejný český Honza, s předky doloženými v Rožmitále pod Třemšínem od 17. století. Můj prapraděček Kumpera se přiženil do staré plzeňské rodiny Gebauerů. Jeho syn, můj pradědeček Karel Kumpera, spojil zase svůj osud s plzeňskou kamenickou rodinou Cingrošů. Druhý pradědeček Vojtěch Drobník, mladý bednář z pivovaru, se pro změnu vystěhoval do Ameriky, ale tam už roku 1908 zemřel, a tak se jeho rodina nestačila do USA přestěhovat a má babička Mary zůstala v Plzni na Roudné.
Je nějaký historik, který tě v životě nějak zásadně ovlivnil, že bys ho označil za svůj vzor?
Určitě profesor Josef Polišenský (+2000), který mne nasměroval ke Komenskému, a jeho žák Miroslav Hroch, pozdější profesor (nedávno devadesátiletý), odborník na raný novověk a genezi moderních národů. Pod jejich vedením jsem napsal diplomovou práci Komenský a anglická revoluce, uznanou mi i jako práce rigorózní k získání doktorátu filozofie.
Původně jsi působil jako historik v Praze, v ČSAV, odkud jsi musel z politických důvodů odejít. Co bylo přesně důvodem?
Dosavadní Historický ústav se přejmenoval na ÚČSD ČSAV (Ústav československých a světových dějin). To samo by nevadilo, ale začala už „plíživá normalizace“. Budiž dovoleno starci trochu té ješitnosti, fakultu jsem absolvoval s průměrem 1,0. Snad i proto si mne na podzim 1970 vybral nový ředitel ústavu Oldřich Říha jako interního vědeckého aspiranta s úkolem napsat kandidátskou práci Anglická zemědělská revoluce raného novověku, téma sice hospodářsko-technologické, ale nepolitické.
Akademika Říhu jsem ale zklamal (když jsem na rozdíl od dalších aspirantů) odmítl nabízený vstup do KSČ. Naivně jsem se domníval, že když bude pilně bádat a psát, že tento hendikep překonám. Pamatuji si na tátův výrok: „Se stranickou legitimací se uživí každý blbec.“ Když navíc nemocný akademik záhy zemřel, situace se pro mne s novým, ještě horším vedením zkomplikovala natolik, že už napsaná a svázaná práce nebyla připuštěna k obhajobě kvůli mé „malé politické angažovanosti“.
Vojenská služba na Moravě, daleko od manželky Ivy, psycholožky, a malé dcerky, byla vlastně paradoxně vysvobozením. Byť už starý absolvent s třicítkou na krku, jsem dokázal přežít v pohodě, i díky sportování, zálibě ve střelbě a kulturním aktivitám ve spojení s dalšími spolubojovníky „za mír“ (což armáda tehdy podporovala).
Z Prahy ses dostal do regionu, do centra západních Čech, do Plzně, kde jsi léta vyučoval na pedagogické fakultě. Po desítky let zde máš mimořádně respektované postavení, napsal jsi řadu knih také o dějinách západních Čech. Po roce 1989 ses do Prahy již nevrátil. Nebyl to nakonec trest tak trochu v uvozovkách?
I díky kladnému posudku (který jsem si víceméně sám napsal) jsem se rozhodl v ústavu své trápení již neprodlužovat. Věřím v Osud, Boží prozřetelnost. „Lano mi hodil“ tehdy dr. Viktor Viktora (+ 2021), později můj přítel, který se na jakési učitelské exkurzi seznámil náhodou se starší učitelskou manželskou dvojicí z Pardubic, rodiči mé manželky. Poznal jsem časem i slušné straníky, jakým byl právě i můj pozdější přítel Viktor, známý bonmotem: „Dej si na mne pozor, jsem jedním z nás“.
Takový ovšem nebyl nechvalně známý normalizační děkan Vladimír Brichta, který mne osobně přijímal. Tušil jsem, že v má kapse i neblahý posudek od vědeckého tajemníka Vladimíra Nového z „Historičáku“, neúspěšného matematika, zvaného Goebbels. Neměl jsem co ztratit, jen získat. Věděl jsem, že i má hotová a zatím neobhájená kandidátská práce by mohla do kolonky nových „CSc.“ přinést fakultě kladné body. Děkanovi jsem se zmínil i o mém předchozím odmítnutí vstoupit do KSČ, na což Brichta překvapivě prohlásil, že moji bývalé šéfové „tím prokazovali medvědí službu straně… a že není správné do členství nutit!“ A tak jsem byl na jaře 1976 na katedru historie přijat. Pravdou ovšem je, že jsem se jim hodil (ve stejné době odešli dva učitelé katedry do penze, včetně profesora Václava Čepeláka – a na věčnost odešel docent Šlajs).
Časem jsem se sblížil se vzdělaným profesorem Jindřichem Vackem, bývalým koncentráčníkem. S výjimkou Jany Janusové, která dobře přednášela pravěk a starší české dějiny, ostatní kolegové byli pochopitelně v KSČ. Také pozdější profesoři Jílek a Macek byli vzdělaní a dobří pedagogové, rozhodně ne bůhvíjak přesvědčení komunisté, spíše lidé ustrašení. I oni se však báli Brichty a politruka fakulty a bývalého aparátníka docenta Tomse (spíše hloupého než zlého).
Brichtovi (obklopenému podlézavými kariéristy a vlezdoprdelisty) přičítám k dobru, že mně v odborném růstu nebránil. Od počátku jsem navíc přednášel ideologicky nezávadné starší světové dějiny a profesor Vacek mně v tom nechával volnou ruku. V roce 1978 jsem „za pět minut dvanáct“ obhájil svou kandidátskou práci na FFUK, lhůta na obhajobu byla totiž pět let od dokončení. V roce 1985 mně byla povolena docentská habilitace v Praze a následná promoce v Karolinu. Tam jsem se pak podíval ještě dvakrát – roku 2023 na novou habilitaci s úspěšnou monografií Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků a při jmenování profesorem obecných dějin (dekrety mám podepsané od Havla a Zemana).
Kolik let či dekád jsi vlastně strávil na fakultě? A když nechám stranou další historické pracovníky, které jsi připravil do praxe, máš odhad, kolik jsi zhruba vychoval jenom budoucích učitelů? Jsou to stovky? Nebo možná i více?
Pět dekád. Letos dovrším osmdesátý ročník své životní pouti a zároveň padesátý akademický rok. Po odchodu milované manželky a celoživotní družky Ivy před dvěma lety přednáším již jen na poloviční úvazek a po dohodě na katedře bych rád skončil v září 2027 (to už budu mít od svého příchodu na fakultu na jaře 1976 za sebou 103 semestrů!). A kolik studentů jsem zažil, respektive oni mne? Můj odhad je asi dva tisíce posluchačů ve všech formách studia, denního, dálkového či doplňujícího. Snad většina z nich na mne vzpomíná v dobrém. Díky Bohu jsem našel své místo a poslání na tomto světě. Doslovně v duchu Komenského devizy Traditio lampadis čili Předávání pochodně vzdělanosti.
Když bys srovnal dřívější poměry ve výuce a dnes, jaký by byl rozdíl?
Především můj pohled na svět je konzervativní a jistě subjektivní. Patent na rozum si nedělám a i mé názory se vyvíjely směrem k většímu porozumění a toleranci. Paradoxně prohlašuji, že v 70.– 80. letech 20. století jsem zažil nejlepší studenty. Mnozí se na vysokou školu přece jen prodrali díky prospěchu a navzdory kádrovým hendikepům, třeba i na odvolání, případně na dálkové studium po počáteční praxi někde v pohraničí. Ti si pak své šance mimořádně vážili.
Samozřejmě naštěstí po revoluci, po „sametu“, politická protekce zmizela (zčásti?), ale přibyly nové svůdné okolnosti – možnost cestovat i přivydělávat si peníze na brigádách, uvolnila se docházka a náročnost studia byla některými posluchači brána jako přítěž, někteří si troufali studovat najednou „zkráceně“ dvě fakulty.
Po „divokých devadesátkách“ se aspoň na plzeňské pedagogické fakultě (nemluvím záměrně o fakultě právnické) situace zlepšila. Určitě i ohledně výuky dějepisu – je tu pokrok v didaktických aplikacích, nové učebnice, důraz na kontrolované samostudium, tvůrčí seminární práce a pokrok IT technologie s využitím obrazových komentovaných prezentací (nejen ze strany přednášejících, ale hlavně samotnými studenty). Nic není dokonalé a nikdy nebude, ale důležité je přemýšlet o dějinách v kontextu světové, evropské i české historie. Tak to vidím já. Závěrem uvádím výstižný citát z pamětí profesora Polišenského: „Znalost historie dělá člověka moudřejším, ale ne šťastnějším“.
Ještě se na okamžik vrátím k tomu, co jsme otevřeli v úvodu rozhovoru. Spolupráce se Svobodnou Evropou. Kdy vlastně probíhal? Ještě před listopadem 1989, kdy to bylo trestné?
Ano. První dopis na RFE jsem zaslal v roce 1974 (pod značkou ŽALMAN). Spolupráce skončila počátkem 90. let – mé kontakty: Rozina Jadrná-Pokorná, Lída Rakušanová, spolužačka z FFUK, dr. Kratochvil, mé texty četl Martin Štěpánek, naštěstí ne Pavel Minařík (úsměv). Také jsem spolupracoval s BBC (redaktor Buršík, sešel jsem se s ním osobně v Londýně roku 1987), o tom neměla StB ani páru, ačkoliv mne vyšetřovali ještě 1989 kvůli mému pobytu a kontaktům v Polsku (1988). Od roku 1987 jsem docházel na pozvání na akce Britské ambasády v Praze (kulturní atašé Mr. Potts). O tom se StB dozvěděla (museli tam mít svého informátora mezi českými zaměstnanci). Pro zajímavost – o zájmu StB o mou osobu (návštěva dvou pánů u děkana) jsem se dozvěděl od profesora Vacka a sekretářky děkana (opět spolužačky). Naštěstí už začínalo gorbačovské uvolnění…
Jsi evangelík, člen Českobratrské církve evangelické. Neodpustím si otázku na tělo. Mezi řadou historiků je po roce 1989 v kurzu baroko. Má to svoji logiku. Nešlo jen o jakési období temna. I historici v minulosti leccos opomíjeli. Kdysi hodně zaznívalo v éteru utrpení evangelíků. Do jisté míry období rekatolizace představovalo určitou dobovou totalitu. Ale nejsme dnes v opačném extrému? Není historie evangelíků v současnosti poněkud umenšená, či málo zmiňovaná ve srovnání s jinými aspekty barokní doby?
Tvůj obsažný dotaz je skutečně tak zvaně na tělo. V zásadě souhlasím. I já s vlasteneckou hrdostí obdivuji barokní výtvarné umění, které dotvořilo půvabnou estetickou podobu české a moravské kulturní krajiny, bez ohledu na okolnost, že mnozí její protagonisté nebyli Čechy a česky neuměli.
Ovšem na druhé straně: Pobělohorský vývoj ukončil násilně éru nikde jinde v Evropě nevídané náboženské svobody. V podstatě byl v českých zemních nastolen totalitní politický a náboženský režim. Vynucená a dobrovolná emigrace „pustila českému národu žilou“ mnohem více a trvaleji (asi 20 procent obyvatel, a to často těch lepších, vzdělanějších a podnikavějších) než všechny pozdější emigrační vlny 19. a 20. století. Čeština ztratila své vedoucí postavení a (kromě zapadlého venkova) téměř zanikla. Při vší úctě k náboženským básním nevznikla žádné opravdu hodnotná česká literární díla. Nakonec i Balbín, jezuitský vlastenec, svého druhu katolický disident, psal jen latinsky, navíc jeho dílo bylo cenzurováno. Dnešní adorace baroka je sice z uměleckého hlediska oprávněná, ale jednostranná. Zesměšňovaný Jiráskův termín „doba temna“ vystihuje totiž i odvracenou tvář barokní doby, včetně utužování poddanství a inkvizice (výstižné jsou v tomto směru třeba skvělé filmy, Vláčilova Ďáblova past a Vávrovo Kladivo na čarodějnice).
Být v něčem úspěšný znamená také občas sklidit pomyslné kyselé ovoce nepřejícníků. Oba jsme zažili různé zlomyslnosti od kolegů, o nichž by člověk někdy mohl psát samostatná pojednání. Líčil jsi mně mimo jiné zkušenost s kolegou, který tě pod zcela vymyšleným jménem léta stíhal nepříznivými recenzemi. Nemusíme ho nutně jmenovat, ale nechceš se s onou svéráznou zkušeností blíže svěřit také čtenářům?
Tady se nehodlám rozepisovat. Naučil jsem se odpouštět a hlubiny lidské duše, i té inteligentní a zákeřné, obsahují vždy semínka závisti, mindráků, vlastních nezdarů a nedostatečnosti. Je mi takových lidí líto, protože nevidí i všední krásu světa kolem sebe.
Jak nazíráš některé současné vědecké trendy a postmoderní historiografii vůbec? Nejde o analýzu pro vědce, spíše stručný názor pro obecného čtenáře. Jen nadhodím, že dnes je zvykem pasovat předem na historická díla různé metodologické koncepty. Čistě faktograficky, byť poctivě zpracovat téma… Na druhé straně, v úvodu knihy často zazní zajímavé konceptualizace, ale pak čtu stejně v knize zase jen faktografické podání. Jak říká naše nejmenovaná kolegyně: „To je prostě povinná dobová frazeologie jako kdysi marxismus. To v tom úvodníku zkrátka mít musíme, pane kolego.“ Nebo jsou to slova nemístná? Co ty na to?
Už dříve jsem odpověděl. Jsem konzervativní tradicionalista. Zažil jsem na vlastní kůži neblahou ideologii marxismu. Sám bych se v minulosti jako dnes charakterizoval coby kritický novopozitivista. Bez znalosti faktů a příčinných souvislostí se mění „historiografie“ v exhibici nepodložených úvah, na rovinu řečeno „v politologické a publicistické žvanění“. To jsem zažil již v 90. létech za svých studijních pobytů ve Velké Británii a USA.
Co se hodně debatuje ve společnosti, to je otázka humanitních oborů. Historii lze dnes vystudovat na mnoha krajských školách, a místy i na soukromé univerzitě. Když jsem kdysi nastupoval na FF UK, ještě existovaly kvóty, kolik lidí přijmout, aby se pak dotyční mohli reálně uplatnit v praxi. Z 1200 uchazečů nás do jednoho typu studia vybrali jenom 20. Dnes je možností mnoho, ale pouze zlomek absolventů může pracovat v oboru, a ještě za malé peníze. Přitom ale máme nedostatek techniků, lékařů či psychologů. Je to správný trend?
Zde krátce. Byť sám představitel múzy Kleio, tedy výsostně humanitního oboru, stavím se k tomuto boomu rezervovaně. Kvantita není kvalita. Často na těchto fakultách (jen co jich je v samotné matičce Praze, státních i soukromých) chybějí fundovaní odborníci… Mladí a rodiče budou hrdí ba nějaké ty Bc., ba i Mgr. v rodině, ale co pak? Někdy se mi to jeví jako „výroba nezaměstnaných a nezaměstnavatelných“ či „odložená nezaměstnanost“. Jako syn stavitele a sám chalupář vím, jaký problém je dnes sehnat řemeslníky!
Hodně se diskutuje plánovaný květnový sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Jak ho vnímáš jako historik? Je to správné? Má prý symbolizovat i určité smíření mezi Čechy a Němci. Nebo je to předčasné? A máme se Němcům omlouvat za odsun?
Jsem tolerantní příznivec smíření. Také jsem přednášel na mnohých německých a rakouských univerzitách a delší dobu jsem pobyl v německojazyčném Švýcarsku. A to zejména v evangelických kruzích a v komeniologickém prostředí.
Musím vidět, že český národ se emancipoval navzdory „hodnému Rakousku“ a přes trvalou nepřízeň a naschvály německé menšiny v českých zemích a Němců. Mé hodnocení nemění nic na tom, že německé kultuře vděčíme za mnohé. Jako historik ale vidím příčiny a následky. Bez fáze A není fáze B. Vznik Československa je tak oprávněný výsledek první světové války, kterou rozpoutalo Německo a Rakousko–Uhersko. A vývoj 1945 je zase výsledkem druhé světové války, kterou opět rozpoutalo Německo. Výsledky byly jistě bolestné pro německé obyvatelstvo, ale nikde jinde v germanofonní Evropě nebyla hysterická adorace Hitlera taková jako u sudetských Němců, těšících se přitom z občanských i národnostních práv první republiky, kteří se pak později, již za války, radovali z vyhlazení Lidic a z „potrestání“ atentátníků na Heydricha.
Z toho hlediska považuji zmíněný sudetoněmecký sjezd v Brně za projev české hlouposti a současného „korektního“ sebemrskačství části protivlastenecké české inteligence a povýšené „umělecké fronty“. Nedovedu si ani vzdáleně představit, že by něco podobného mohlo proběhnout v Polsku, odkud byla německá trojnásobně větší menšina nikoliv odsunuta, ale vyhnána neskonale drsnějším způsobem…
Ty ses odhodlaně pustil do cestování po různých koutech světa, spíše ve starším věku, jak sám říkáš. Na které země vzpomínáš nejraději?
Odpověď by byla dlouhá a únavná, zavánějící stařeckou ješitností. Více jsem začal cestovat studijně i za poznáním již v 80. letech (NDR, Maďarsko, Polsko). Když 1990 „čas oponou trhnul“ a já po krátkém tápání rezignoval na akademickou (jako prorektor jsem spoluzakládal ZČU) i politickou kariéru (místopředseda městské organizace ODS) a odmítl postupně tři zajímavé nabídky z Prahy (na katedru obecných dějin FFUK, na ministerstvo zahraničí, kde jsem úspěšně zvládl konkurs, a nabídku na místo ředitele Národního pedagogického ústavu J. A. Komenského) jsem se nakonec po zralé úvaze rozhodl zůstat v Plzni.
Mými prioritami se stala rodina (manželka překonala tehdy úspěšně rakovinu), další přednášení na univerzitě a dokončení mé velké monografie o Komenském. Začal jsem též cestovat po Evropě i do zámoří, případně i se ženou, dětmi a v rámci exkurzí se studenty a kolegy (opakovaně zejména do Řecka a Říma, Izraele). Komenského jsem propagoval na svých přednáškách jak v Moskvě, tak v Kyjevě. Dlouhodobě jsem přednášel a studoval ve Velké Británii, Švýcarsku, USA a dokonce v Egyptě (vždy za mnou aspoň načas přicestovala manželka). V roce 1998 jsem byl jmenován vedoucím Katedry historie (až do 2014). Přitom jsem se snažil o vytvoření soudržného a perspektivního týmu.
Nejzásadnější dojmy? USA – kontrast bohatství a bídy. Půvab anglického a skotského venkova. Nádhera kanadské divočiny. Příroda Skandinávie. Švýcarské vlaky. Zašlá sláva Španělska a Portugalska. Antické skvosty nejen v Řecku, ale také v Turecku, Jordánsku a Tunisku. Faraonský Egypt. Čínská velká zeď. Tádž Mahal. Arménské kláštery….
Jaké další koníčky tě v životě provázely vedle dějin a cestování?
Od mládí jsem sportoval – až do letoška jsem holdoval sjezdovému lyžování, také jsem vždy miloval poznávací pěší, vysokohorskou i vodáckou turistiku. Od 70. let jsme s naší Slávií VŠ spluli snad všechny slovenské řeky od Oravy po Váh, Dunajec, Hornád a Hron, i s rodinnými příslušníky. Kánoi a kajak mám stále na chalupě ve Šťáhlavech pod Kozlem na říčce Úslavě. K mým speciálním zájmům patří od raného mládí numismatika, zvláště antická.
Máš mezi potomky a prapotomky někoho, kdo by se mohl stát historikem?
Nemám. Mám přitom čtyři vnoučata. Ale doufám, že si najdou profesi, která je bude bavit.
Jaké jsou tvé osobní či literární plány do budoucna?
V podstatě i vhledem k věku nijak veliké. Podařilo se mi naplnit číši až po okraj.
Mým plodným obdobím se stala první dekáda 21. století. Částečně na poptávku jsem napsal nečekané úspěšné knížky s vodní tématikou: Řeky a říčky Plzeňského kraje (dokonce druhé vydání), Řeky a říčky Karlovarského kraje a poté Rybníky Plzeňska. Díky grantové agentuře ČR se mi podařilo vydat Dějiny západních Čech (do 19. století) a Osobnosti západních Čech (do 18. století) i vlastivědnou encyklopedii Západní Čechy od A do Z. Odbornou pozornost jsem věnoval i dalšímu svému oblíbenci, vlastenci a katolickému disidentovi Františku Josefu Smetanovi, který coby profesor plzeňského gymnázia psal přírodovědné české učebnice (Hvězdosloví, Silozpyt) a hlavně je též autorem první česky napsané učebnice o světových dějinách!
Za sebou mám čtyři skripta k obecným dějinám a stovky článků, studií a příspěvků v češtině, angličtině i němčině. Ve druhé dekádě 21. století přišel nový impulz. Neodolal jsem nabídce dvou podnikatelů, nadšených milovníků Komenského, a připravil k vydání antologii z děl Učitele národů a také soubor jeho nejznámějších citátů. Pak už jsem hodlal s tvůrčím psaním skončit.
Ale to jsem se mýlil. Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě se na mne totiž nečekaně obrátilo v roce 2022 s tím, abych přepracoval a vydal znovu monografii z roku 1992 (překvapivě žádná podobná objemná kniha od té doby nevyšla). Byla to úmorná práce, navíc jsem se již musel starat o nemocnou manželku, která se již slavnostního vydání na jaře 2024 nedožila. Nová podrobnější i obrazově doplněná kniha o životě a díle Učitele národů se staronovým názvem Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků (dnes už k dostání jen v uherskobrodském muzeu) měla být tedy definitivní tečkou.
A přišlo další překvapení. Spolek Inovace republiky mne požádal, abych připravil k novému vydání sice menší, ale myšlenkově aktuální Komenského spisy. Nejprve v roce 2024 jsme na státní svátek 28. října představili v Praze Štěstí národa a loni 2025 opět v Umělecké zahradě v Nuslích knihu Anděl míru. A letos nad podzim 2026 bychom tuto řadu rádi završili do podoby triády slavným Komenského odkazem českému národu čili vydáním spisu Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.
Závěrem jen mohu poděkovat Pánu Bohu, že mně pomohl zatím prožít bohatý a plodný život a radovat se z jeho darů.
Radovan Lovčí
Článek Landsmanšaft v Brně? Projev hlouposti a „korektního“ sebemrskačství se nejdříve objevil na .
