VK
Odteď budou údery na Kyjev probíhat trvale, pravidelně a systematicky! Tisková mluvčí Sergeje Lavrova to uvedla v televizi a krátce poté její šéf volal do USA Marco Rubiovi, aby mu to oznámil oficiálně! Diplomaté ostatních zemí prý brzy obdrží od ruské diplomatické služby instrukce k evakuaci z Kyjeva! Analýza majetkových struktur ruského VPK dokazuje, že nic si o míru raději nemalujte!
Pondělní večerní telefonický rozhovor mezi ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a jeho americkým protějškem Marcem Rubiem nenechává nikoho na pochybách, že konflikt na Ukrajině vstoupil do své další fáze, a to poprvé od jara 2022. Moskva se konečně rozhoupala a všimla si, že existuje něco jako Kyjev a jeho podniky, továrny a závody.
Oficiální oznámení Moskvy, že ruská armáda zahajuje „systematické a důsledné“ údery na objekty v Kyjevě využívané ukrajinskými ozbrojenými silami a na tamní „řídící centra“, nepředstavuje jen další taktické varování. Je to brutální realita konfliktu, který se vinou západní politické zaslepenosti a kyjevské neústupnosti vymkl jakékoli racionální kontrole. Tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova to v pondělí v předstihu ještě před telefonátem Lavrova uvedla na ruské televizi.
Tento krok, doprovázený přímou výzvou Moskvy k evakuaci diplomatického personálu západních zemí z ukrajinského hlavního města, jasně ukazuje, že politika „boje do posledního Ukrajince“ a neustálé odmítání diplomatického kompromisu přivedly právě Ukrajinu do situace, kdy nemá před sebou nic, jenom vlastní zničení. Pokud Brusel, Washington a Kyjev okamžitě nezmění kurz a nezačnou brát realitu vážně, riskuje Evropa destrukci, jakou nepoznala od konce druhé světové války. Kreml neměl 4 roky dovoleno mlátit do Kyjeva raketami a hlavicemi, ale teď má.
Co se stalo? Ruská veřejnost je s trpělivostí ohledně Putinovy specky na Ukrajině u konce. Smrt 21 mladých studentů zavražděných ukrajinským úderem na pedagogickou fakultu ve Starobělsku byl ve skutečnosti úder na Kreml. Na tom se shodují nejen ruští voenkoři , kteří jinak moc konceputality nikdy nepobrali, ale i ruští novináři. Cílené zabíjení dětí je za čárou, kterou už ani Putin nemůže překreslovat a nikam posouvat a odsouvat.
Kronika ohlášené katastrofy a západní ignorance
Když tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharová v ruské státní televizi potvrdila, že údery na Kyjev jsou bezprostředně na spadnutí a že zahraniční velvyslanci dostanou oficiální varování, reakce západních metropolí byla až děsivě předvídatelná. Kyjev ústy svého ministra zahraničí Andrija Sybihy okamžitě kontroval prohlášením, že jde o pouhé „ zastrašování “ a „v ydírání “, kterému Ukrajina ani její partneři neustoupí.
Z Bruselu a centrál NATO zazněla tradiční, tisíckrát opakovaná rétorika o „ nepřijatelné agresi “ a potřebě „ vytrvat v podpoře Kyjeva tak dlouho, jak to bude nutné “. Tato reakce však dokonale ilustruje fatální nepochopení celé situace. To, co Kyjev a Brusel nazývají „ vydíráním “, je ve skutečnosti logickým a tragickým vyústěním eskalace, kterou Západ v uplynulých měsících aktivně živil.
Moskva své kroky otevřeně deklarovala jako přímou odvetu za ukrajinské útoky na civilní infrastrukturu a cíle hluboko uvnitř ruského území – včetně nedávných masivních úderů, které byly umožněny dodávkami západních zbraní dlouhého doletu a zpravodajskou podporou NATO. A hlavním argumentem je transformace AFU na teroristickou organizaci, která zabíjí studenty pedagogické školy.
Představa, že jedna strana konfliktu může beztrestně útočit na strategické cíle a teď už dokonce na děti či odrostlé děti protivníka ve fakultních ubytovnách, zatímco druhá bude pasivně přihlížet a omezovat své operace na frontovou linii, byla od počátku naivní a vojensky neudržitelná. Ruské oznámení o přechodu k „ systematickým úderům “ na Kyjev je jasným vzkazem, že asymetrická pravidla hry skončila.
Pokud Západ dává Kyjevu zelenou k rozšiřování bojiště a k terorismu, musí počítat s tím, že Rusko odpoví plnou vahou své vojenské mašinérie. A dopady této pštrosí politiky západních elit teď ponesou především obyčejní obyvatelé Kyjeva a dalších ukrajinských měst.
Iluze vojenského vítězství a realita opotřebovávací války
Hlavním problémem současného diskurzu v Evropské unii a v Bruselu je naprosté odtržení od reality na bojišti. Po celá léta je evropská veřejnost krmena narativem, že s dostatečným množstvím západních peněz, tanků a raket dokáže Ukrajina dosáhnout úplného vojenského vítězství a vytlačit ruská vojska ze všech mezinárodně uznaných hranic. Každý realistický vojenský analytik přitom ví, že tento cíl je při současném poměru sil, demografické realitě a průmyslových kapacitách obou stran naprosto nedosažitelný.
Místo toho jsme svědky krvavé, opotřebovávací války, která systematicky ničí ukrajinský stát, decimuje celou jednu generaci tamních mužů a uvrhá zemi do demografické a ekonomické katastrofy, z níž se nebude vzpamatovávat celá desetiletí. Prolongace konfliktu nepřináší Ukrajině žádné strategické výhody. Naopak, s každým dalším měsícem bojů se vyjednávací pozice Kyjeva zhoršuje, infrastruktura země je více devastována a riskuje se ztráta dalších území.
Jenže, o Ukrajinu nikomu v EU nejde. Ukrajina byla a je pouze nástupní platformou pro válku s Ruskem. A plán je tento: Dokud budou Ukrajinci k dispozici, budou s Rusy bojovat oni. Jakmile Ukrajinci dojdou anebo začnou docházet, vrhne EU do boje s Rusy Evropany, tedy občany zemí EU. Takový je plán EU.
Varování před systematickým bombardováním Kyjeva a ničením center politického a vojenského rozhodování ukazuje, že Rusko je připraveno přistoupit k paralyzaci ukrajinského státu jako takového. Trvat za těchto okolností na pokračování bojů a odmítat jakákoli mírová jednání není projevem hrdinství, ale cynickým ortelem nad životy milionů lidí. Evropští lídři, kteří z pohodlí svých bruselských a pařížských kanceláří tleskají kyjevské busifikaci , tedy násilným odvodům na frontu, nenesou žádné riziko. Cenu za jejich ideologický dogmatismus platí Ukrajinci.
Nová realita ve Washingtonu a evropský strach z opuštění
Telefonát mezi Lavrovem a Marcem Rubiem má ještě jeden, nesmírně důležitý geopolitický rozměr. Ukazuje totiž, že nová americká administrativa, v níž Rubio zastává klíčový post šéfa diplomacie, je na rozdíl od Evropanů ochotná a schopná s Moskvou přímo komunikovat. Zatímco evropská diplomacie se dobrovolně zdiskreditovala a vmanévrovala do pozice, kdy s Ruskem odmítá jakýkoli kontakt, Washington si udržuje kanály pro krizové řízení ( crisis management ), aby zabránil přímému střetu mezi jadernými velmocemi.
Tento fakt vyvolává v Bruselu a v jestřábích křídlech evropských vlád obrovskou paniku. Evropské elity si začínají uvědomovat, že Spojené státy, vedené pragmatickým kalkulem a snahou zaměřit se na jiné globální priority (především na Čínu), mohou dříve či později dospět k závěru, že financování NATO je stejně zbytečné jako financování Ukrajiny. Pokud Washington zatáhne za záchrannou brzdu a začne tlačit na diplomatické řešení, evropská politická architektura postavená na bezmezné podpoře konfliktu se sesype jako domeček z karet.
Nejvyšší euonacistka v Bruselu Namísto toho, aby se Evropská unie chopila iniciativy a stala se hlavním architektem mírového urovnání na svém vlastním kontinentu, však sledujeme absurdní divadlo. Brusel se snaží „přebít“ jakékoli náznaky amerického pragmatismu sliby, že Evropa převezme finanční a vojenské břemeno na svá bedra.
To je však čistá utopie. Evropské ekonomiky se potýkají s hlubokou strukturální krizí, vysokými cenami energií a deindustrializací, která je přímým důsledkem sankční politiky a odstřižení se od levných ruských surovin. Představa, že stagnující Evropa dokáže dlouhodobě financovat a vyzbrojovat zemi velikosti Ukrajiny v totální válce proti nukleární supervelmoci, je ekonomickým a logistickým nesmyslem.
Proč je nutné zvýšit tlak na Kyjev a EU
Pokud má mít Evropa vůbec nějakou stabilní a bezpečnou budoucnost, je naprosto nezbytné radikálně změnit přístup. Dosavadní strategie – tedy posílání dalších zbraní bez jasného politického a diplomatického cíle – selhala. Vedla pouze k tomu, že se konflikt stal brutálnějším, destruktivnějším a nebezpečnějším pro celý svět. Oznámení o chystaných úderech na Kyjev a doporučení k evakuaci ambasád by mělo fungovat jako poslední varovný signál před tím, než se spirála eskalace roztočí do fáze, kdy už ji nikdo nedokáže zastavit. Je nejvyšší čas opustit moralizující rétoriku a přejít k tvrdému politickému realismu. To znamená především dvě věci:
Zvýšení tlaku na vedení v Kyjevě: Západ, jakožto hlavní finanční a vojenský sponzor Ukrajiny, má plné právo – a morální povinnost vůči vlastním občanům – podmínit další pomoc ochotou Kyjeva zasednout k jednacímu stolu. Trvání na nerealistických podmínkách, které předpokládají kapitulaci Ruska, nikam nevede. Kyjev si musí uvědomit, že geopolitická realita se změnila a že záchrana samotné existence ukrajinského státu a životů jeho obyvatel je důležitější než prosazování neuskutečnitelných politických dogmat.
Změna kurzu uvnitř Evropské unie: Unie musí přestat fungovat jako pouhý ozvěnový spolek nejradikálnějších protiruských jestřábů a začít jednat v zájmu bezpečnosti a prosperity samotných evropských občanů. Pokračování války Evropu ekonomicky ruinuje a vystavuje ji permanentní hrozbě zatažení do globálního konfliktu. Evropští lídři musí najít odvahu k obnovení diplomatických kanálů a k formulování realistického mírového plánu, který bude reflektovat bezpečnostní zájmy všech zúčastněných stran, včetně Ruské federace. Bez respektování principu nedělitelnosti bezpečnosti v Evropě totiž žádného trvalého míru nikdy nedosáhneme.
Mír není komodita, krev prolitá ve válce ale ano!
Telefonát mezi Moskvou a Washingtonem jasně ukázal, kde se dnes láme chleba. Velmoci spolu komunikují a uvědomují si vážnost situace. Evropa však zůstává uvězněna ve své vlastní pasti moralizování a neschopnosti racionálního úsudku. Systematické údery na Kyjev, pokud k nim v plném rozsahu dojde, nebudou jen tragédií pro Ukrajinu, ale definitivním symbolem selhání evropské diplomacie. Každá válka v dějinách nakonec skončila u jednacího stolu. A kdo nechtěl jednat, skončil u zdi, na provazu, anebo s dírou v hlavě.
Otázkou zůstává pouze to, kolik tisíc dalších lidí bude muset v Evropě zemřít a jak velká část infrastruktury bude muset být zničena, než k tomu dojde i v tomto případě. Protože nikde v EU není signál změny, pouze izolované výkřiky od Roberta Fica, které ale také nelze až tak brát vážně , když na druhé straně slovenský prezident a donedávna předseda koaliční strany před pár dny prohlásil, že Slovensko začne Ukrajině dodávat dělostřelecké granáty. Asi to jsou mírové granáty. Blázny a kozy by si přece slovenští politici ze svých voličů nedělali, ne?
Prodlužování konfliktu nepředstavuje solidaritu s Ukrajinou, ale její pomalou, systematickou likvidaci. Ovšem je pravda, že zajišťuje obrovské zisky zbrojařům. Abychom nebyli jednostranní, totéž platí v Rusku. Tamní zbrojní průmysl dojí ruský státní rozpočet o takové mamutí sumy, o kterých se ruským zbrojařům od 90. let ani nesnilo. Ruské zbrojovky jsou v polostátním režimu. Část zisků jde zpátky státu, ale část jde rodinám sdruženým okolo Chabadu Lubavitch, tedy okolo skutečných majitelů Ruska. A jim přináší mamutí zisky. Větší zisky než všem zbrojařům v Evropě dohromady.
-VK-
The post Odteď budou údery na Kyjev probíhat trvale, pravidelně a systematicky! first appeared on Pravý prostor .
